Budova zpravodajství České televize je na Kavčích horách až ta úplně poslední. Míjíme její srdce – zpravodajské centrum, sál plný výpočetní techniky a monitorů, a zaplouváme do ticha malé kanceláře. Jakub Szántó je uznávaným válečným reportérem. Odpovídá vlídně a lidsky. Mluví rychle, jako by každou minutu života chtěl prožít naplno. Vzpomíná. Na nic si nehraje, i když je jeho práce ověnčena cenami.

Jak jste se stal novinářem?

Úplnou náhodou. Studoval jsem Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd na UK, což je směs mezinárodních vztahů, politologie a moderních dějin, a na půl úvazku jsem pracoval v jedné firmě. Když tato práce po pár letech skončila, ptal jsem se své kamarádky Míši Lagronové, která dnes pracuje jako mluvčí na ministerstvu kultury, jestli o něčem neví – a rozhodně jsem nemyslel zpravodajství. Slovo dalo slovo a v létě 1999 mi dala kontakt na kamaráda, dnes už společného, Martina Krušinu, který se podílel na vytváření nové redakce televize Nova v době, kdy došlo ke sporu Dr. Železného s americkými majiteli. Byl jsem poslední redaktor, kterého vzali do nové redakce pod vedením Pavla Zuny. Novinařinu jsem studoval až později při práci, ale myslím, že by si mě dřív nebo později stejně našla.

Co Vás k ní táhlo? Máte tam nějaké kořeny z dětství?

Ne, nemám. Ale svoboda toho povolání mi vyhovuje a myslím, že se na to povolání i jinými parametry a možnostmi hodím. Nebyl by ze mě dobrý ani diplomat, ani politik. Novinařina se nabízela, ale odmalička jsem ten sen, že bych chtěl být novinářem, na rozdíl od mé ženy, neměl.

Zmínil jste studium historie – využíváte ji i ve své práci. Cena Františka Peroutky, kterou jste získal v roce 2017, byla zdůvodněna právě Vaší připraveností a profesionalitou, mj. v oblasti historických kontextů. Proč myslíte, že byste nebyl dobrý historik?

Mí učitelé a řada mých kamarádů, kolegů a bývalých studentů jsou opravdu špičkoví historici. Já mám rád práci v archivu, fascinuje mě to, propojuji novinařinu s historií, chci to mít fundované, ale na to, aby člověk byl historik, musí být člověk víc. Historie se studuje pomalu, novinařina je rychlá. Ale co se týká mého zaměření zahraničního zpravodaje, tak mi historie hodně pomáhá mít fundament, chápat, proč ty věci došly do stavu, v jakém jsou. Historie je výhoda a jsem za ni rád, ale neříkám, že jsem daleko lépe vybaven než člověk, který vystudoval ekonomii, nebo ten, který má vystudovanou psychologii a nakonec se stal novinářem. Respektive jsem rád, že mi novinařina umožňuje věnovat se i tomu, co mě zajímá – historii.

Cena Ferdinanda Peroutky nebylo jediné ocenění, které jste dostal. Jak se novinář stane dobrým novinářem?

Na to, jak se stát dobrým novinářem, bych nějaké nápady měl. Jestli jsem se já stal dobrým novinářem, bych nehodnotil, to je na jiných. Považuji se za zkušeného novináře, protože to už nějakou dobu dělám – a pevně věřím, že si lidi myslí, že dobře (úsměv), ale zase bych to s tím egem nepřeháněl. (smích)

Těch věcí je spoustu. Bezpochyby je tam zvídavost. Jestli člověk není zvídavý, tak nemá důvod se ptát – to je ten pud „chci vědět, proč“. Druhý pud je „chci to sdělit“ – takže je to pro zvědavé a užvaněné lidi, jen psavci nemusí být takoví extroverti jako televizáci. A určitě je tam důležitá poctivost. Člověk má nějakou představu o tématu, které chce zpracovat, a když ho začne zpracovávat, může zjistit, že to, co jeho původní představa jde proti tomu, co zjišťuje. Poctivost je v tom uznat, že to, co jsem si původně myslel, jsem si myslel špatně. Je potřeba být neustále otevřený, pilný a poctivý. Je to důležité. A měl by se neustále řídit svým morálním kompasem. Ne každý den dělá novinář reportáže o velkých morálních otázkách, ale jednou za čas se objeví a novinář jim musí být věrný. My jako reportéři nejsme agenturní novináři, kteří popisují, co se děje, my k tomu dáváme přidanou hodnotu. Nesnižuji tím práci našich agenturních kolegů, jsou základem. Ale naší prací je dávat tyto události do kontextu. To je to, co dělá reportáž reportáží. Nejsme tu od toho, abychom říkali, co je špatně, ale zároveň reportér po soudu s člověkem, který zabil dítě a je za to pravomocně odsouzen, nemůže dát v médiích vrahovi padesát procent prostoru, aby vysvětloval, proč to dítě zabil, a uplakaným pozůstalým taky padesát. To nejde. V tom je ten morální kompas – jakýsi filtr slušné humanity, která je tam nezbytná. A čím jsem starší, tím víc si myslím, že je to velmi důležité.

Má Vaše práce cenu nějaké Vaší osobní oběti? Musel jste se s něčím vyrovnávat?

Není to zadarmo. Život můj a mé ženy je lemován válkami a převraty. Seznámili jsme se poté, co Američané začali bombardovat Írák. V roce 2003, tři týdny poté, co se nám narodilo první dítě, jsem odjel do války v jižní Osetii. Když můj kluk začal chodit, tak jsem tam nebyl. Je špatně. A to vůbec nebudu mluvit o obětech, které přináší moje žena, protože kdykoli jsem odjel, zvlášť když kluci byli malí, tak byli nemocní. Do toho měla svoji práci. Všechno jsme to zvládli, ale nechává to šrámy na duši, člověk si jich řádku nasbírá. A fyzicky – špatně slyším na jedno ucho – lybijský revolucionář vystřelil do vzduchu hned za mojí hlavou, mám opravené rameno – turecký policejní řidič, který do mě narazil, a mám občas trochu problémy se žaludkem – to jsou všichni dohromady, to je nastřádaný stres.

Vaše žena, jak jste zmínil, je taky novinářka. Je to výhoda, nebo má o to větší strach, když ví, do čeho všeho jdete?

Obrovská výhoda. Novinařinu jsem začal dělat dřív, než jsme se spolu začali chodit, takže vím, jak to vnímají jiné ženy. A tolerance mé ženy a pochopení pro to, že tam musím být a že tam musím pracovat, je obrovská a obdivuhodná – a myslím, že člověk z jiného oboru by nedovedl tento zápal pochopit. Moje žena bývala v minulosti naštvaná ne proto, že odjíždím, ale proto, že tam nemůže jet se mnou. Můžu s ní mluvit zcela otevřeně o věcech, který se dějí. Samozřejmě to s sebou nese nějaké riziko, ale tyhle věci si nezatajujeme. Je pro nás lepší vidět tu pravdu plnou. V tomhle ohledu je to, že je to taky novinářka, obrovská výhoda.

Říkáte, že je Váš život lemován válkami. Zároveň jste kdysi řekl, že extrémní názory jsou pro Vás nepřijatelné. Války jsou extrémním vyjádřením extrémních názorů. Proč jste si vybral zrovna práci válečného zpravodaje?

Já jsem si ji nevybral. Vybral jsem si Blízký východ. Bohužel je to ruku v ruce s válkami a výbuchy politického násilí. Bez těch bych se docela rád obešel. Jsem rád za zkušenosti, které mám za sebou, ale když si balím kanady a neprůstřelnou vestu, tak nevýskám nadšením. Někdy si lidé o lidech, kteří dělají zpravodajství z konfliktních zón, myslí, že jsme adrenalinoví blázni. Ale není to tak. Člověk tam poznává sebe sama a naučí se fungovat v extrémních podmínkách, což je velmi důležité, protože do extrémních podmínek se každý může dostat i u dopravní nehody – a pak je schopen zachovat si chladnou hlavu a dělat to, co dělat má. To jsou věci, které se v těchto oblastech naučíte. Ano, jsem rád, že tyto extrémní zátěže zvládnu a vracím se zpátky v jednom kuse, ale nevybral jsem si války, protože by mě to bavilo. Mám rád Blízký východ, ten jsem si vybral. Nebo spíš on si vybral mě. A války jsou cena, kterou za to platím.

Blízký východ je ale jen jedna lokalita z mnoha dalších válečných konfliktů, které jste zpravodajsky pokryl...

Lidí, kteří jsou schopni nebo ochotni jet do takových zón, mezi novináři není moc. Neříkám, že jsme drahé zboží, největší koncentrace lidí, kteří mají tyto zkušenosti, je v České televizi. Ale já jsem strávil čtyři roky svého dětství v tehdejším Sovětském svazu, takže umím plynně rusky a dobře znám to prostředí, zvlášť Moskvu, protože Rusko je obrovské. Takže když se děje něco a la Majdan v roce 2014, kde se mluví rusky a kde se střílí, tak je to kombinace požadavků, která hodně zmenšuje okruh lidí, kteří jsou schopni v takové oblasti být – a v ten moment to trochu drahé zboží je. V našem štábu byl Pepa Pazderka, varšavský zpravodaj, který tam byl v té době po „stopadesáté“, s výborným kameramanem Petrem Kolnerem, a nás tam poslali jako posilu z Izraele.

Za komplexní pokrytí krize na Majdanu jste právě s Josefem Pazderkou a s Michalem Kubalem také dostal cenu. Co musí mít válečný zpravodaj, a co mít naopak nesmí?

Svým způsobem je to novinařina jako každá jiná. Navíc je potřeba psychická a fyzická odolnost, Fyzická o dost víc, než by si člověk myslel. Majdan je v centru krásného evropského města, ve kterém jsem už předtím byl. A najednou jsem tam pobíhal v té ruské zimě v noci s neprůstřelnou vestou. To je nápor nejen na psychiku, ale i na fyzičku, protože je těžká a je v ní zima. Byla tam výhoda, že bylo kde jíst – šla tam elektřina i voda. Je to bizarní, zbytek města fungoval normálně, jen v těch několika ulicích byla bitevní zóna. Ale na Blízkém východě, v jiných, rozsáhlejších válkách – třeba v občanské válce v Lybii – tam už je problém, protože tam elektřina a voda nejdou a obchody jsou zavřené nebo vyrabované. Takže třeba nejíme, spíme na zemi, je velké vedro.

A kromě této odolnosti je zase nezbytný upřímný přístup: „Hele, já fakt nevím všechno.“ Viděl jsem pár čtverečních kilometrů, tak se nebudu tvářit, že vím, co se v té válce děje. Můžu říct jen: „Podívejte, dneska jsem byl tady – a tady se dělo tohle.“ Nesmí se tam tlačit zbytnělé ego, že jsem tu jako jediný zástupce pravdy a všechno vám povím.

Uznávají znepřátelené strany Vaši neutralitu?

Jak kde. Třeba izraelsko-palestinské násilí má v tom letitém sporu pravidla. Ne že by tam neumírali nebo nebyli zraňováni novináři, ale výrazně méně. A vzhledem k tomu, jak velké množství zpravodajských štábů těchto občasných výbuchů násilí bývá, je skoro zázrak, že těch zraněných a mrtvých je minimum. Z obou stran, i když palestinské strany jsou už dneska dvě. Člověk se může přimotat do nějakých problémů a dojít k úhoně, ale myslím si, že až na výjimky opravdu ne úmyslně. Ale pak je konflikt jako válka s Islámským státem, kde novináři byli cílem těch příšerných věcí, které se našim kolegům staly, a to je problém. Někdy ta zmíněná pravidla prostě nefungují, nemá je kdo vynutit. A bylo by to stejné, i kdyby valné shromáždění OSH schválilo nějaký mezinárodní zákon o ochraně novinářů. Ve válce to pak nikoho nezajímá. Pro Palestince i Izraelce je špatné zabíjet novináře, protože to je PR-ová záležitost, zatímco Islámský stát měl uříznutí hlavy novináře jako součást své příšerné propagandy.

Takže všude jedete s tím, že tam můžete zahynout?

Všude jedu s tím, že musím udělat maximum pro to, abych se nedostal do problému tak velkého, že bude těžké se z něj dostat. Něco je v moci člověka, jsou způsoby, jak se bránit, na druhou stranu to neznamená, že to je stoprocentní. Jak se ukázalo třeba na případě Marie Colvin, superznámé americké novinářky ověnčené cenami, která si myslím, že věděla lépe než kdo jiný, jak se chránit, a stejně nakonec zemřela – zabil ji syrský režim, který tam poslal raketu přímo proto, aby zabil konkrétně ji. Riziko se nedá minimalizovat na nulu. Ale dá se snížit.

Kde máte hranici rizika, za kterou byste nešel?

To zjistíte na místě. Pokaždé je to jinde.

Těch možností, co se může stát následující chvíli, je strašně moc. V té chvíli nepřemýšlím, jak to myslel Stvořitel.

Mluvil jste o strachu. Bojíte se?

Vždycky.

Jste věřící, vyznáváte judaismus. Místa, kde umírají lidé, asi nutí k přemýšlení o smrti. Jsou to místa, kde víra vzniká, nebo naopak zaniká?

Nevím. Praktikovat víru jsem začal dlouho předtím, než jsem se do takové situace dostal, a nejsem si jist, jestli se na takových místech modlím víc. Asi jo. Ale není to tak, že bych tam cítil vyšší spirituální úroveň – vzhledem ke zmíněnému riziku na to není čas. Nedá se to moc přiblížit, pokud to člověk nezažije. Rozdíl je tam v tom, že tam jedeme udělat práci. Jsme přesvědčeni, že je důležité ji odvést a říct světu, co se tam děje. Nejsme obětí té situace, není to prvořadě o nás. Ale zároveň tam nejedeme jako turisté. Tohle hodně pomáhá odstínit od řady věcí. Není tam široký prostor pro přemýšlení, je naopak daleko užší – jedete v tom, co máte udělat, nevíte, co bude za hodinu, máte jen hrubou představu, kam se potřebujete dostat. A je jedno, jestli je to válka, demonstrace, převrat, přírodní katastrofa… je to moment, kdy děláme tisíc rozhodnutí každý den, a každé z nich zásadně ovlivňuje to, co se bude dít potom. Kontrolní stanoviště vybíráme podle uniforem, ale když se spleteme, seberou nás a ztratíme spoustu času. Těch možností, co se může stát následující chvíli, je strašně moc. V té chvíli nepřemýšlím, jak to myslel Stvořitel. Nemyslím si, že je v takových situacích člověk blíž Bohu nebo dál, v tu chvíli dělá, co dělat může, a neustále improvizuje. Na velké myšlenky bývá čas potom, tam ne.

Dochází potom k post-traumatům?

Rozhodně. Pokaždé. Zvládám to jako jakoukoli jinou psychologickou záležitost – mluvím o tom. Mám úžasnou ženu, se kterou o tom mluvit můžu. Někdy trvá týden, někdy měsíc, než se srovnám. Protože se nejedná jen o trauma z toho, co vidím, ale i o šok, když se z té situace, kdy nevím, co bude za deset minut, najednou vrátím do úplného normálu, kde se mě zvlášť ti experti-plánovači ptají, co budu dělat za půl roku. Je to úplně jiný způsob přemýšlení. Není že by člověk řval a chtěl lidem nafackovat za to, že si tady žijí v pohodě, z toho jsem vyrostl, ale hlava se najednou dostane do úplně jiného režimu. Odhadnutelného. Poprvé to byla docela facka, srovnával jsem se skoro měsíc.

Kde to bylo?

Na západním břehu Jordánu v roce 2002, během druhé intifády. To byla moje první válečná zkušenost a hodně to se mnou zamávalo, vůbec jsem to nečekal. Tehdy jsem pracoval na Nově a tam nebyl nikdo, kdo by mi s tím mohl poradit. Tady (v ČT) už je nás víc, tak jsme i v tomto schopni spolupracovat. Ale jsou lidé, kteří mají noční můry. Já mám noční můry docela často. A stažený žaludek – to je projekční orgán na stres. Někdo má bolehlavy, průjmy, někdo se osype, někdo nemůže spát… Ale je to stejné jako s čímkoli jiným. Mám dlouhé ruce a dlouhé prsty, tak vím, že jakmile teplota klesne k nule, tak mi prsty mrznou. Takže si beru rukavice dřív než ostatní. Když vím, co se mnou ty zážitky dělají, můžu se na to připravit. Je to součástí poznání sebe sama.

Když to vezmete v kontextu se strachem – berete tuto práci jako prostor osobního růstu?

Určitě. Protože mohu být na místech, která nikdo minimálně z mého okruhu neuvidí, mohu mluvit s lidmi, ke kterým je velmi složité se dostat. A zároveň si mohu – z pohledu svobody a nezávislosti – dovolit být nezávislý pankáč a vagabund. A když se po létech poctivé práce potkávám s velkými lidmi i na té druhé straně a oni ví, kdo jsem, tak je to dobré. Protože se mohu ptát i na věci, na které se jim odpovídat nechce – respektují moji práci. Tak se neustále učím. V tom je to skvělé.

Judaismus má kromě desatera 613 micvot, nicméně existuje několik velkých přikázání. Jedno z nich je, že člověk nekončí školu, jakmile z ní vyjde. Má se vzdělávat a prohlubovat znalosti a poznání světa celý život, protože poznává krásu Božího stvoření. Práce, kterou dělám, je na tohle úplně ideální. Jsem placený za to, že plním svoje náboženské přikázání. (úsměv)

Váš syn prošel rituálem Bar micva. Vy taky?

Já ještě ne, mě to teprve čeká. Slíbil jsem si, že to udělám, až bude mít Bar micva za sebou i můj druhý syn, abych nepředbíhal. (smích)

Jak jste se k judaismu dostal?

U nás v rodině bylo zvykem, bohužel jako u mnoha rodin, které přežily válku, že se o Židech vůbec nemluvilo. Celé dětství a velkou část puberty jsem měl mlhavou představu o tom, že nějací pradědové a prababičky skončili v koncentrácích, a tím to haslo. Nic víc jsem nevěděl. A pak jsem to začal studovat na škole a v Budapešti jsem navštěvoval dědovu první ženu, která ho za války schovávala. Od ní jsem se dozvěděl pár věcí. Památka Židů na šoa je minimálně u evropských Židů jeden z nejdůležitějších momentů, jak k judaismu člověk přistupuje. Takže u mě byl tohle začátek – když jsem začal zjišťovat, co se stalo naší rodině a proč. A jména, a osudy. Hledání, co člověk vlastně je. A v rámci tréninku historiografie jsem pak začal tlačit na dědu, aby sám vyprávěl. To už jsem měl děti, děda je miloval. Chtěl jsem, aby věděli pravdu o svých kořenech. Takže se jednoho krásného dne podařilo prolomit dědův odpor vracet se k tomu – a s tátou, bráchou a se ségrou jsme k němu přijeli a natočili jsme si jeho vyprávění na video.

To už byla investigativní novinařina…

Byla. A historické pátrání.

Co to s Vámi udělalo?

Byl jsem v šoku. Zjistil jsem, že se staly příšerné věci. Lidem, které znám jménem a jejichž fotky mám a o kterých od dědy něco vím. V tom příběhu jsou jména jako Eichmann a Mengele, a to nejpříšernější, co si představíte. Osvětim, Mauthausen, trestní komanda a takové věci. Z celé rodiny přežil akorát děda. Jeho bráchu sebrali Maďaři na začátku války jako komunistu, ne jako Žida, což bylo štěstí v neštěstí, takže on tu válku celou přežil. Přežil Osvětim.

Měl jinak barevný kód.

Přesně tak. Ale jeho tělo bylo tak zhuntované, že i když se po válce Američané snažili, seč mohli, stejně nakonec umřel. Hledal, jestli někdo z rodiny zůstal naživu. V archivu se našel jeho odtajněný dopis, že zemřel v Linci pár měsíců po osvobození. Děda zůstal sám. Bylo mu 32 let.

Jak dlouho jste to zpracovával?

Dopracovával jsem se k tomu – byl tam hlad historika a budoucího novináře zjistit pravdu, ale bylo to těžké. Když jsem byl v Osvětimi, tak to se mnou zamávalo. Měl jsem spoustu věcí nastudovaných, ale když jsem viděl, jak strašně veliké bylo to místo, které zpracovávalo lidi, aby z nich ještě na poslední chvíli vytáhlo poslední užitek, než byli zlikvidováni, bylo mi z toho dlouhou dobu hodně zle. Od té doby jsem tam nebyl. Pojedu tam s kluky, až budou dospělí, do té doby ne, ale vidět by to měl každý.

Žil jste s rodinou v Izraeli. Z pohledu běžného evropského laika je synonymem židovství a islámu konflikt...

To je nesmysl. Jednak dlouhodobě brojím proti tomu nazývat to konfliktem, protože to není konflikt. Je to spor. Když radikální palestinské kruhy nebo izraelská armáda vyprovokují střet – pak je to konflikt, Ten byl naposledy v roce 2014. Mezitím bylo několik teroristických útoků, ale to nenazývám konfliktem. Palestinci v Gaze pod vedením Hamásu, který má ve své chartě, že chce zničit Izrael, platí izraelským platidlem – šekely. V Gaze se svítí izraelskou elektřinou a pije se izraelská voda, která se tam normálně prodává. Když mávnete na taxíka v Gaze City, zastaví vám Oktávie, protože to je starý taxík, který se po 250–300 tisících kilometrů legálně vyvezl do Gazy. V Izraeli je pětina arabských obyvatel – jsou to plnohodnotní občané, mají všechna práva, ale na rozdíl od Židů nemají povinnost být v armádě a muslimští Palestinci nejsou u policie. Ale beduíni, kteří jsou muslimové, a drúzové, kteří jsou Arabové, mají svoje specifické náboženství a často slouží v armádě.

Je pravda, že existuje i řada problémů – čistě arabská města jsou na tom sociálně hůř, ze strany státu tam jde méně peněz, ale neustále se to řeší. Izrael má momentálně vládu, ve které je arabská strana. V minulosti měla arabské ministry, ne tolik, jak bych si přál, ale měli. Je tam nejvyšší palestinský soud. Je to tak prorostlé, že představa, že když se potkají Židé s Araby, tak si jdou po krku, je stupidní.

Máte přátele mezi muslimy?

Jasně.

Napsal jste knihu Z Irastiny s láskou. Čím si Blízký východ získal Vaši lásku?

Je velmi pestrý, starověký, moderní, exotický, jinak se tam jí, jsou tam jiné barvy, jiní lidé, víc příběhů… těch důvodů je spoustu. Ale propojení starověkého a novodobého je tam na každém kroku – a lidi v tom bydlí, ne jak u nás, když se jede na nějaký zámek nebo hrad. Myslím si, že se člověku nestane, že by jel do Izraele a odjel bez toho, že by se ho silně dotkl. To nejde.

Není to tím, že se raduje Vaše srdce historika?

To ano, ale mám to vyzkoušené i na jiných lidech, kteří historiky nejsou. (úsměv) Za těch pět let, co jsem tam žil, jsme tam měli přes 200 lidí, věřící i nevěřící, a všichni odjížděli nadšení nebo zamlklí, všech se to hluboce dotklo. Vidí to a zjišťují že je to úplně jiné, než si mysleli. Izrael s Palestinou jsou opravdu velmi zajímavá místa. Ne náhodou to souvisí s tím, že to je jeden ze zdrojů naší civilizace.

Ve svých textech také bouráte představu, že je tam méně bezpečno než tady. Dovedl byste tam žít natrvalo? Jak to vnímáte z pohledu táty?

Kdybychom žili tam, tak moje kluky bude čekat třicet měsíců na vojně. Jsou dva roky od sebe, vzhledem k periodicitě výbuchů násilí je pravděpodobné, že by se dřív nebo později do nějakého konfliktu dostali – to bych úplně nadšený nebyl. Ale vzhledem k tomu, že to dělá většina celé země, tak to člověk vnímá jinak. Mám kamaráda, jeho syna znám od malička – je mezi parašutisty. A jeho táta je nadšený, protože není jednoduché se do elitních jednotek dostat. Když létají rakety, párkrát se člověk musí schovat do bunkru, ale dělá to celá země a každý ví, co má dělat. Kdyby to bylo v Čechách, tak je logicky paralyzovaná celá republika. Takže – dokázal bych si představit tam žit, ale nechci, protože jsem Čech. Doma jsem tady. Ale těch pět let tam bylo moc fajn.

Jací jsou Izraeli ve srovnání s Čechy?

Oproti Čechům jsou mnohem asertivnější, jdou si poměrně tvrdě za svým. Ve veřejném prostoru to znamená, že při řízení nekoukají napravo ani nalevo a musíte se jim vyhýbat. Dá se na to zvyknout a nenechat se naštvat, protože oni spoustu věcí nedělají schválně – tady když někdo řidiče zle vytroubí, tak proto, že chce být nepříjemný a chce, aby se druhý lekl. To oni nedělají. Jen neumějí stát ve frontách. Jsou velmi pohostinní a jsou přímočařejší než Češi, což mi vyhovuje, rovnou řeknou NE. Palestinci jsou o dost zdvořilejší než Izraelci, i směrem k cizincům, a jak Palestinci, tak Izraelci jsou hodně veselí. Mají Čechům velmi podobný kousavý humor. Izraelci mají to, čemu se říká židovský humor, ale velmi obohacený o humor židů, kteří do Izraele přijeli odjinud než z Evropy. I kultura jídla je směsí národních bohatství. V restaurační čtvrti v Jeruzalémě lze najít tradiční jídlo od babičky z Haliče a v krámku vedle africké jídlo francouzsko-marockých židů. To je úplně geniální. A tak je to i s hudbou.

Na závěr novoročního rozhovoru: Můžete popřát čtenářům Brány šťastný nový rok v hebrejštině?

Můžu, i když my už ho dávno máme – od září. (úsměv) Ale to nevadí, Takže šťastný nový rok. I'šana tova. A doplňujeme to větou: Za rok v Jeruzalémě. I'šana haba'a b'jerušalajim. Je v tom zakódováno, že se tam jednou vrátíme.