Výborný kamarád
Velmi bolestně mě zasáhla zpráva o úmrtí bratra Jiřího Lukla, a poněvadž jsem ho mohl dobře poznat, zvláště v mládí, chtěl bych se podělit o několik vzpomínek. Kdy jsem se s Jirkou poprvé setkal? Bylo to v roce 1967 – to jsme oba začali studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (KEBF) v Praze. Jiří přišel ze sboru v Brně a já z Prahy-Vinohrad. Bylo to v době, kdy po několikaleté pauze mohla mít naše církev zas nové studenty bohosloví.
Hned v prvním studijním roce nastaly v naší společnosti dvě významné události – tzv. Pražské jaro (1968) a v témže roce okupace naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Pražské jaro představovalo celkové uvolnění politické situace. S velkými nadějemi se vyhlíželo do budoucnosti, dokonce se mluvilo o tzv. socialismu s lidskou tváří. Před Velikonocemi onoho roku jsme s Jirkou využili týdenního fakultního volna (platilo jen pro studenty teologie) a odjeli do Rostocku (NDR) do sociálního zařízení lutherské církve v Michaelshofu (péče o postižené děti), abychom tam pracovali v zahradnictví a učili se přitom německy. Vedle přípravy zeminy a zasazování rostlin ve skleníku jsme mohli také nahlédnout do služby řádových sester, které projevovaly nevšední lásku nemohoucím dětem. Do Prahy jsme se vraceli velmi obohaceni.
V důsledku nastávající svobody se studentům všeobecně nabízela možnost vycestovat na Západ ke studijnímu pobytu či k celkovému poznávání. Začátkem srpna osmašedesátého jsme s Jirkou vycestovali na 14denní studijní pobyt v teologickém semináři Svobodné evangelické církve v Ewersbachu (NSR). Potom jsme pokračovali do holandského Nijmegenu s pobytem v dominikánském klášteře. Velice nás zaujala skutečnost, že řeholníci vykonávali bohoslužby ráno a večer, přes den však manuálně pracovali v jedné továrně uprostřed města, kam dojížděli na kolech. Zapůsobilo na mě, jak jeden mnich v závodní jídelně před obědem povstal a před ostatními dělníky se polohlasně modlil. My Češi jsme se do programu dominikánů (přes den práce, ráno a večer bohoslužby) rádi zapojili. Živě si vzpomínám na krásné, vícehlasé zpěvy (chorály) při ranních i večerních setkáních. Jednou nás, studenty evangelické fakulty, pozvali k přijímání eucharistie (!). Tímto nám chtěli projevit svůj vřelý vztah.
Druhý týden pobytu v dominikánském klášteře jsme najednou zaslechli zprávu, že v Praze jsou ruské tanky… Nemohli jsme tomu věřit. Až při sledování televizních zpráv jsme viděli Václavské náměstí, tanky, všude kouř a davy lidí. To vše působilo velmi hrozivě. Budeme mít vůbec možnost vrátit se domů? V následujících dnech se v Nijmegenu konala velká masová shromáždění i za účasti Čechů žijících v Holandsku. S velkým dojetím jsme od nich slyšeli, že bychom mohli studovat teologii v Holandsku a že nám všechny výdaje zaplatí. Taková to byla solidarita! Jiří a já jsme to však nemohli přijmout, poněvadž naše srdce byla v Československu. Tyto události a společný pobyt v cizině mě a Jiřího velmi sblížily.
Ve studiu na KEBF jsme s Jiřím pokračovali i v době tzv. normalizace (od roku 1969). Mohli jsme v předvelikonoční době opět vyjet na brigádu do zahradnictví v Rostocku. Dokonce se nám v roce 1970 otevřela příležitost (patrně poslední) k ročnímu studiu v cizině (Jiří v Anglii a já na St. Chrischoně ve Švýcarsku). Po návratu jsme pokračovali v posledním ročníku studia a bydleli jsme spolu na jednom pokoji semináře v Jirchářích. Prožívali jsme spolu studijní „starosti“, plánovali život po fakultě (Jirka byl již v této době ženatý), ale také čelili nástrahám StB, která se „zajímala“ o budoucí kazatele či faráře.
Na Komenského fakultě se pěstovala ekuména víceméně v praxi. Studenti byli z různých protestantských církví, tak jsme se setkávali nejen na přednáškách, ale trávili jsme společně i zimní pobyty na rekreační evangelické chatě Sola Fide v Krkonoších. Jednou s námi byli i někteří profesoři z fakulty jako J. M. Lochman (výborný lyžař!), Petr Pokorný i F. M. Dobiáš s manželkou. Navzájem nás spojovaly nejen lyžařské zážitky, ale i přípravy snídaně studenty (obvykle ovesná kaše), při čemž nechyběl humor. Jirka měl pro ekuménu srdce, mezi studenty byl oblíbený. Nebylo divu, že byl v prvním období studia zvolen za prefekta (zástupce) studentů v Jirchářích a po ukončení služby kazatele na sborech se mohl věnovat ekuméně v plném rozsahu v rámci Biblické společnosti.
Kontakt s Jiřím pokračoval i v době, kdy sloužil na sborech CB v Rakovníku a v Olomouci, vzájemně jsme se mohli navštěvovat a vyměnit si kazatelny. Rádi jsme se viděli na celocírkevních konferencích či pastorálkách a vždy byla naše setkání velmi bezprostřední včetně veselých vzpomínek na studentská léta.
Jaký byl bratr Jiří Lukl? Z jeho vlastností bych podtrhl skromnost, laskavost, opravdovost. Jako křesťan svou víru prokazoval konkrétními činy. Nevynikal okázalostí řečnického projevu, avšak cokoli pověděl, mělo svoji hloubku. Jirka měl rád humor. Ten mu pomáhal překonávat i různé krizové situace, které se v životě dostavují. Na Jiřím jsem oceňoval, že dokázal odpouštět i tam, kde byl zraněn. Ještě bych dodal, že Jirka se příliš neměnil (nemyslím jen na jeho mladistvou vizáž), ale zůstal i po letech stejný svou lidskostí – jak v kazatelské službě, tak po získání doktorátu teologie či dosažení postu ředitele České biblické společnosti. Dokázal druhé vyslechnout, ale i dát radu, pokud o ni někdo stál. Byl moudrý, přátelský, byl výborným kamarádem. Také mně.