Mohla jsem sledovat i konce statečných životů našich prarodičů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.

Měli jsme s bratrem jednoho dědečka kazatele – Josefa Štiftera a druhého dědečka – Pavla Černého, sociálního pracovníka a laického kazatele. Můj bratr je kazatel a já jsem sociální a terapeutický pracovník. Zásadní vliv na nás měly jejich životní postoje v  těžkých dobách, kterými procházeli. Oba byli v první světové válce raněni, dědeček Pavel se vrátil bez pravé ruky a přišel ve válce i o bratra. Dědečkovi Josefovi zemřela první žena a zanechala mu malé děťátko.

Dědeček Josef budoval sbor v Letovicích, v Olomouci, Kladně a v Praze na Vinohradech. Dědeček Pavel budoval systém sociální práce na Podkarpatské Rusi – ústavy pro děti tělesně či smyslově postižené a také dětský domov naší církve ve Svaljavě, kde bývalo shromáždění. Druhou válku prožily obě rodiny v mnohé úzkosti. Na jejím konci, 14. února 1945, byla rodina Štifterova postižena bombardováním. Babička, strýc Jan Blahoslav a naše maminka Noemi byli velmi vážně zraněni. Dědeček Černý se běžel podívat, co se jim stalo, a našel dědečka Štiftera, jak chodí před pobořenou modlitebnou a říká: „Pán Bůh omyly nečiní, Pán Bůh omyly nečiní!“

Dědeček Černý pracoval po nuceném návratu z Podkarpatské Rusi od roku 1939 v Praze na pracovním úřadě. Snažil se pomoci mnoha lidem, aby nemuseli být totálně nasazeni do Německa. Protože vyrůstal od mládí v Hamburku, kam byl poslán jako polosirotek na vyučení, uměl výborně německy a byl tedy schopen Němcům energicky oponovat. To bylo ale velmi riskantní. Koncem války, kdykoliv zabrzdilo před domem auto, čekal gestapo.

Mgr. Noemi Komrsková

vedoucí Pobočky Diakonie Církve bratrské v Brně, terapeutka Integrované psychoterapie

Po válce se rozhodli odejít do Vysokého Mýta, kam za nimi po svatbě přišli i naši rodiče. Dědeček jako sociální demokrat po nuceném sloučení strany s komunisty dostal v roce 1948 komunistickou legitimaci. Protože ji hned šel vrátit, byl v 56 letech předčasně penzionován. Pro nás jeho vnoučata a pro práci evangelia v litomyšlském sboru, který měl tenkrát 13 kazatelských stanic, to bylo požehnání. Dědeček měl čas a uměl s ním dobře nakládat.

Naše babičky byly také ženy víry. Věrně svým mužům vytvářely domov, podporovaly jejich službu a podle svých darů pomáhaly a sloužily. Nikdy jsem si nevšimla, že by se hroutily nebo si stěžovaly. Obě šily a oblékaly mnohé, jako ženy z Přísloví 31. Pravidelně si četly Písmo a modlily se.

Mohla jsem sledovat i konce statečných životů našich prarodičů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.

Když jsme s manželem žili a pracovali 18 let v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě, zažili jsme vyslyšení modliteb předků o růst sboru a modlitebnu pro něj. Mohli jsme zblízka sledovat i životy dalších statečných seniorů. Děje se to i nyní v Brně. Pro mne byl a je krásný sbor tam, kde je dost seniorů. Měli jsme je i v Bratislavě, Budějovicích i v Praze 3. Učili nás ve víře stárnout. Neměli lehké životy, ale měli pevnou víru. Studenti, stážisti i lidé, se kterými jsem byla v bližším kontaktu, mi potvrdili, že to byla často babička nebo dědeček, kteří pro ně byli velmi důležití na cestě života i víry. Jsem už také babička a je to úžasný dar, mohu prosit o víru našich i sborových dětí.