Pán Bůh lidem v hledání jeho vůle vychází vstříc. Důležité informace jsou zapsány v Božím slovu, např. v Desateru nebo Kázání na hoře. Rozhodnutí, zda člověk přijme toto slovo jako Boží vůli, nebo ho odmítne, je na něm. Během života každý z nás prochází mnoha situacemi, které vyvolávají otázky i pochybností a jasné není nic. O to víc se ptáme po Boží vůli.

Desatero

Jsme stvořeni k Božímu obrazu, který je v nás, i když všelijak zamlžený, někdy zasutý kdesi hluboko. Ale je tam! Odkrývá ho naše svědomí, když nás ve chvílích selhání obviňuje, že jsme jiní, než je Boží obraz v nás. Svědomí je mocný pomocník a může být i důležitým nástrojem Ducha svatého na cestě hledání Boží vůle. Není ale neumlčitelné. Někdy potkáme lidi, o kterých se říká, že už žádné svědomí nemají.

Je dobře, že Boží vůle je vyjádřena písemně a velmi konkrétně, i když někdy Pán Bůh jedná i jiným zvláštním způsobem. V biblických textech se za staletí vžil jejich určitý výklad. Dnes, kdy pokročilo historické bádání, dochází k jistým korekturám. Stejně tak překladatelé nově promýšlejí skutečný význam slov nebo jejich obsah v původním jazyce. Příkladem toho je Desatero. V jeho výkladu je základem verš námi často chápaný jen jako úvod: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2)

Jsem tvůj Bůh, vyvedl jsem tvůj národ z Egypta, ale vyvádím nebo vyvedu i tebe z otroctví. Co byl Egypt v představě Egypťanů? Země tisíce bohů. Ale hebrejské pojmenování Egypta znamenalo „smrtelné sevření“. Protože je Bůh ze smrtelného sevření vysvobodil, mohli se nadechnout a přestat se Egyptu podřizovat a sloužit mu.

Když jako Izraelci přijmeme Boží vůli a necháme se vyvést z nadvlády tisíců bůžků do svobody Božího dítěte, i jako jedinci se už nemusíme podřizovat hodnotám „Egypta“. Jsme svobodní, nemusíme už podvádět, nemusíme lhát. Uneseme své rodiče, když nás vychovávají, a nám se to nelíbí, nebo když pak žijí ve slabosti stáří. Zachováme jim úctu u sebe, ale i ve svém okolí. Bůh nás vyvedl do svobody jako kdysi Izrael z Egypta, krmil ho čtyřicet let na poušti, a nyní vede i nás. Když ale budeme lhát, krást, smilnit atd., vracíme se zpátky do otroctví a nebudeme mít pokoj, protože ztrácíme spojení s Bohem.

Jiří Hofman (1945), bývalý kazatel v Liberci, Náchodě a Neratovicích, pastorační pracovník v Diakonii CB, má 3 dospělé syny, 7 vnoučat, s manželkou Galinou žije v Náchodě.

Kázání na hoře

Shrnutím poselství Nového zákona je podle starých vykladačů Kázání na hoře zapsané u Matouše v 5. až 7. kapitole. Blahoslavenství jsou charakteristikou učedníka Pána Ježíše a jeho postoje k světu. Ukazují, jaké máme mít srdce, abychom se líbili Bohu. (Mt 5,1–9) Je to otázka postojů a charakteru, a to i tehdy, když křesťanský způsob života nebude budit uznání, ale odpor a pronásledování. (Mt 5,9–12) Pán Ježíš dále učí své učedníky modlitbě (Mt 6,5–13), učí odpuštění (Mt 6,14–15) a vyzývá především k hledání jeho království a spravedlnosti s příslibem, že vše ostatní bude přidáno. (Mt 6,19–34) A právě tady také nacházíme zlaté pravidlo, které zní: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12) Nacházíme tu i varování: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21)

Zvláštním momentem, který ale nečteme v Kázání na hoře, je, když nás Ježíš upozorňuje, že Boha, kterého nevidíme, nacházíme v lidech, které v životě potkáváme (Mt 25,31–46): „Ujměte se království, (…) neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, (…) byl jsem nahý, a oblékli jste mě…“ A oni ani nevěděli, kdy to udělali. Netušili, že to, co udělali, bude mít tak obrovské dopady na jejich budoucnost. Zatímco druzí dělali zázraky, vymýtali ďábly, uzdravovali a čeká je Ježíšovo: „Já vás neznám.“ Jak to? Bůh totiž hledí k srdci, ale také zdůrazňuje zodpovědnost za službu a potřeby v dané chvíli. Člověk, který věnuje veškerý čas třeba i dobré službě a kvůli ní zanedbává rodinu, není dobrým Božím svědkem. Boží vůle je jasná – teď se starej o děti a o svoji manželku. Nyní to je tvůj prvořadý úkol, ne to, abys byl každý večer pryč.

V hledání nejsi sám

Téma hledání Boží vůle řeší lidé od doby, co jsou na zemi. Žalmista píše: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9) Bible je plná příběhů, kdy lidé byli ochotni plnit Boží vůli. Velikými příklady jsou například životy Abrahama nebo Marie. Ta ve složitosti situace, do které ji Bůh přivedl, říká: „Staň se mi podle tvého slova.“ (Lk 1,38) Opakem jsou postoje proroka Jonáše nebo krále Saula, kteří stejně jasně projevenou Boží vůli odmítli a hledali místo, kde by se ukryli. Boží vůli chápali jako něco škodlivého pro svůj život. (Jn 1,1–3; 1Sm 13,13–14)

Asi nejznámějším příběhem hledání Boží vůle je Gedeonovo rozkládání rouna. (Sd 6,33-40) Podobné postoje zastávají lidé i dnes, i když nepoužívají ovčí kůži, ale třeba náhodně otevřenou Bibli. Ale pokud někdo „rozkládá rouno“ třeba při rozhodování, jestli má zůstat s rodinou, nebo odejít k jiné ženě, nejedná se o hledání Boží vůle, ale o rouhání. Protože Boží vůle je v takovém případě v Bibli řečena jednoznačně.

Pán Bůh nám také nevzal rozum, daroval nám poučení ze zkušeností, máme kolem sebe také řadu lidí, se kterými je možné se poradit o věci, kterou řešíme, nebo se za ni modlit. A také vždy platí, že Pán Bůh má čas a dává ho i nám, nespěchá.

Neumírej

Co Bůh pro lidi chce? Jaká je jeho vůle? Celým Písmem se jako zlatá nit vine od začátku až do konce Boží poselství: Chci, abys žil. Neumírej. Bůh říká: „Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít. “ (Ez 18,32) Nebo: „Nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest!“ (Ez 33,11) Boží vůle je život!

Na začátku Pán Bůh stvořil člověka, postavil ho do zahrady a položil před něj varování, výzvu poslušnosti. Je fascinující, že Bůh, který každý den komentuje slovy: „a bylo to dobré“ či dokonce: „bylo to velmi dobré“, odevzdá své stvoření do rukou lidí a nechává na člověku, jak to bude dál. Musel vědět, že mu to člověk pokazí. Přesto život a svoboda jsou v Božích očích tak veliké hodnoty, že jejich dosah nejsme schopni pochopit. A když jsme to pak pokazili, Bůh neopouští pokažený svět, aby tvořil něco jiného, ale zachovává život. Za obrovskou cenu, kterou za to platí. I přesto, že na začátku člověku řekl, jak to dopadne, když neposlechne. Varoval ho před vpuštěním smrti na svět. Výklad Písma staré Jednoty bratrské pak je takový, že místo stromu života, který měli lidé na začátku k dispozici v Edenu, stojí teď na zemi strom smrti, kde kořen je hřích Adamův, kmen je porušenost nás všech a plody jsou naše každodenní hříchy. A tyto plody nám brání dotknout se Boha. Když jsme daleko od Boha, propadáme smrti. Život je z Boha a v Bohu.

Od události v Edenu je lidský život úsečkou z bodu A do bodu B. „Zdaliž nemá člověk vyměřeného času na zemi?“ čteme u Jóba. Úsečky jsou různě dlouhé. Délka lidského života je daná. Svobodná vůle je zachovaná, ale jsme omezeni časem. Za bodem B už nemáme podílu na žádné věci na zemi. Ale vztah mezi člověkem a Bohem i za touto hranicí trvá. „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.“ (Ř 14,7–9) Život pokračuje. A Bohu záleží na tom, abychom věčný život neztratili. Mnohokrát to řekl Izraeli skrze proroky: Odvraťte se od model a živi buďte. A Nový zákon v této linii pokračuje: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1Tm 2,4) I Petr tak píše: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2Pt 3,9) Všechno lze shrnout do této prosté výzvy: „Žij!“

Rozhodování

Spousta otázek a rozhodování odpadne, má-li člověk život nasměrovaný k Bohu, odevzdaný do jeho rukou, a je-li ve spojení s ním. Běžná denní rozhodování plynou sama bez toho, že by nad nimi bylo nutné příliš přemýšlet. Žít poctivý život s Pánem Bohem, nešidit, neutíkat od povinností, žít čistě. Pokud jsou hodnoty správně seřazeny, strach z toho, že člověk mine Boží vůli, nemá prostor. To je život v Boží náruči. Spočinutí v pokoji, který by měl být na člověku vidět.

Přesto přijdou situace, kdy je nutné se rozhodovat. Závisí na tom další směr života. Je to zlomový moment. To, co do rozhodovacího procesu vstupuje ze strany člověka díky jeho lidské podstatě, jsou jeho potřeby, které lze rozdělit do čtyř oblastí: biologické, psychologické, sociální a spirituální. A pak hraje důležitou roli i jeho emocionální nastavení. S tím musíme pracovat všichni.

Biologické potřeby – jíst, spát. Máme se starat o své tělo, ale ne mu otročit. Zvolit si, co je dobré. Známá modlitba je v Přísloví: „Nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“ (Př 30,8–9)

Psychologické potřeby souvisí s otázkou „Kdo jsem?“ před Bohem, před lidmi, před sebou samým. Kdo jsem já? Kam mě to žene? Souzní má přání s Boží vůlí? Nebo mám problém? Máme se mít rádi, ale nemáme to přehánět. Přijmout se, tak jako nás přijímá Bůh. Život každého člověka je v jeho očích nesmírně vzácný. (Mk 12,31)

Sociální potřeby – s kým jdu. Výběr partnera, přátel a hodně důležité je umění zvládnout i vztahy k nepřátelům. To je velké téma. Marnotratný syn měl všechno, i lidi, kteří ho měli rádi, ale rozhodl se pro povrchní vztahy, zahodil ty cenné. Až u prasat, když mu šlo o život a ozývaly se i biologické potřeby, mu začalo docházet, co všechno ztratil. Zlo, které se mu stalo, jej přivedlo zpět na Boží cestu. Až v nouzi si člověk uvědomí potřebu domova a lásky. Boží vůli v tomto podobenství Ježíš ukazuje na konci příběhu – Bůh chce, abychom žili, Boží domov je otevřený pro návrat. (Lk 15,11–32)

A nakonec potřeby spirituální – kam jdu. Přijmu-li prostý fakt, že můj pozemský život je konečný, hodnoty se mi srovnají úplně jinak, než když si to do poslední chvíle nepřipustím.

Do rozhodovacího procesu zasahují i naše negativní pocity a emoce – pýcha, závist, hněv, strach… Zlý přichází s pokušením a snaží se člověka někam dostrkat. Mnohdy se mu to daří, člověk se může dostat do situace, která není dobrá a není Boží vůle. Bůh nám skrze své slovo docela jasně říká, které věci jsou pro člověka dobré, a které naopak škodí. Ale nenutí nás, abychom poslechli. Máme svobodu rozhodnout se špatně. A teprve ve chvílích bolesti nebo krachu, který špatné rozhodnutí přinese, je zpětně jasné, kde nastal zlom, kdy jsme se při rozhodování, co udělat nebo neudělat, k Boží vůli otočili zády.

Boží vůle a utrpení

Nikdy se nevěřící lidé neptají na Boží vůli víc, než když je řeč o utrpení. Kdyby byl Bůh, nedopustil by to či ono – války, koncentrační tábory, teroristické útoky, ale třeba i jen pomluvy, necitlivost…

Žijeme ve světě, ve kterém je zlo. Bůh ho nevymýšlí, nevede ke hříchu, naopak – Boží láska před ním varuje. Co sejeme, pak ale také sklízíme. Neposlušností trestáme sami sebe, když nedbáme na jeho varování. Je to tak od začátku! Ve Starém zákoně čteme: „…uvedu na tento lid zlé věci, ovoce jejich úmyslů, neboť nevěnovali pozornost mým slovům a můj zákon si zprotivili.“ (Jr 6,19) A v Novém zákoně: „Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Ř 1,22) Svědčí o tom historie i dnešní zkušenost. Máme úspěchy, létáme do vesmíru, prodlužujeme délku života… Ale proti tomu pozorujeme klimatické změny, sucho a obrovské částky peněz, které ale neputují na řešení problémů z toho vzešlých, ale třeba na výrobu zbraní…

I věřící ale hledají ve chvílích utrpení a těžkých nemocí Boží vůli mnohem intenzivněji než jindy. Člověk by si přál, aby Boží vůle byla stejná jako jeho úpěnlivé přání. Ale víra má mnohá tajemství. Srdce člověka neformuje nic tak zřetelně jako bolest. Někdy Pán Bůh uzdravuje, jindy ne. Nevíme proč. Jen Bůh ví, proč se co děje. Zkušenost bolesti je nezastupitelná. Člověk dozraje, pochopí, objeví věci, které by jinak nenašel.

Například ztráta blízkého je vždycky těžká, ale pokud to člověk s Boží pomocí zpracuje, dochází mezi lidmi, z nichž jeden umírá, ke zvláštnímu jedinečnému vztahu. Manželé, rodiče a dítě. Ví, že se budou loučit a že společný čas zanedlouho skončí. A najednou jako by se kolem nich vzedmula hradba lásky. Intenzita posledních týdnů a dnů takového vztahu přesahuje vše, co spolu dosud prožili. Každý člověk má na zemi svůj čas. Přijmout to, je někdy těžké, ale když se to podaří a převládne jistota, že životní pouť končí setkáním s Bohem jako milujícím Otcem, člověka to chrání před zoufalstvím a pocitem marnosti. Jeho víra touto zkouškou projde jako nosná. Zkušenost ukazuje, že v takové situaci úměrně k tomu, jak se lidé a svět vzdalují, Bůh se přibližuje.

Neznamená to tedy, že bychom si v utrpení měli zoufat. Už David říká: „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru.“ (Ž 119,71) Tato zkušenost je ale nepřenosná. Jen každý sám za sebe může říci: „Pane, děkuji ti za to, čím jsem prošel a co jsem z tvé ruky vzal, dobře to bylo.“ Vlastní prožitek mu dává porozumění pro lidi procházející obdobnou situací, kterým může potom dobře sloužit. Potěšit trpícího člověka je uměním a darem od Pána Boha. Prosme za tento dar.

Jeden můj známý rozsypal čaj, smíchaly se mu sáčky, takže když je vracel do krabičky, nevěděl, co ve kterém je. Teprve až ve vařící vodě, když směs uvnitř sáčku začala pouštět barvu a uvolňovat vůni, se poznalo, co bylo uvnitř. S námi je to také tak. Teprve až to vře, pozná se, co je v člověku. Ale Bůh nás provádí zkouškami, je s námi v našich osobních trápeních, ale je i nad příběhy národů nebo celých světadílů, jejich přírodou, prací lidí, nad válkami i mírem. Dosud platí čas milosti a déšť padá na spravedlivé i nespravedlivé.

Hledejme Boží vůli pro pokoj vlastní i celého světa – proto, abychom žili.