Rozhovor s Renátou Ulmannovou, ředitelkou kanceláře RCB

Tvůj profesní životopis je velmi bohatý, mohla bys ve stručnosti popsat cestu od lesního inženýra po ředitelku kanceláře Rady Církve bratrské?

Od dětství jsem milovala hudbu, lesy a hory. Když jsem se rozhodovala o profesní dráze, velmi těžko jsem vybírala mezi hudbou a biologií. Nakonec jsem se rozhodla pro studium lesnictví. Pracovala jsem s mikroskopem v entomologické laboratoři, učila jsem ekologii a angličtinu na gymnáziu, prošla jsem oddělením zahraničního obchodu firmy Rieger-Kloss Varhany, byla jsem účetní ve velkoobchodu s optikou a Key account manager antidekubitního programu v malé rodinné firmě. Nakonec jsem na dlouhých 15 let zakotvila v oblasti dotací EU. Působila jsem jako projektová manažerka v chráněných dílnách, ve dvou poradenských společnostech a současně jsem vedla soukromou poradenskou firmu. Když jsem dostala nabídku práce v kanceláři Církve bratrské, věděla jsem, že je to práce, kterou bych chtěla dělat a kde bych mohla využít všechny dosavadní zkušenosti. A k tomu navíc by moje práce uprostřed mírumilovného kolektivu nebyla jen zdrojem obživy, ale měla i určité duchovní poslání.

Známe se od dob brněnských studií z poloviny osmdesátých let minulého století, kdy jsi chodila do Církve bratrské. Měla jsi však možnost poznat fungování jak evangelického, tak i charismatického sboru. Jak z tohoto srovnání vychází naše církev?

Mám v sobě mix genů Slovácka a volyňských Čechů, kteří mi dali katolický základ. Po období odloučení od víry v dospívání jsem na vysoké škole v Brně potkala skupinu evangelické mládeže. Jejich způsob zbožnosti mi byl blízký. Začala jsem číst Bibli a zjistila, že se mohu zpovídat samotnému Bohu bez prostředníka při zpovědi. Ohromovaly mne prosté, nezdobné kostely a modlitebny. Našla jsem sbor ČCE v Krnově, kde jsem se stala členkou.

Protože jsem měla stabilní zázemí v Krnově, necítila jsem se v Brně svázaná denominacemi. Navštěvovala jsem proto různá společenství, abych se seznámila s jejich způsobem bohoslužeb a života – baptistická, charismatická, letniční. Každé z těch společenství mě svým způsobem ovlivnilo a obohatilo. Některá společenství si byla velmi podobná, i když náležela k jiné církevní instituci. Také v Církvi bratrské jsou různé sbory a různý způsob zbožnosti u jednotlivců.

Velmi důležité pro mne bylo, jestli lidé ve společenství žijí svorně a v lásce, jestli jsou všímaví a citliví. Poznala jsem mladé charismatické sbory, které hledaly svou identitu, i velmi tradiční evangelické a bratrské sbory, které plují jako pevné lodě. Uvědomuji si nyní, že pro charismatické sbory bylo charakteristické, že nově příchozí byli většinou ze světa, jednotliví lidé bez rodinných vazeb. Evangelické a bratrské sbory jsou často rodově tak propojené, že mne každý den překvapuje, kdo je s kým příbuzný. V Církvi bratrské mne velmi oslovila její otevřenost různým projevům zbožnosti a kongregačně-presbyterní systém vedení, kdy nerozhoduje jednotlivec, ale staršovstvo, členské shromáždění, Rada, Konference. Občas se asi obtížněji mění zavedené zvyky, na druhou stranu je to záruka, že se loď příliš nevychýlí z trasy a že odolá extrémům.

V posledních letech jsi byla v kontaktu s Církví bratrskou hlavně od vzniku kapely Shirim Ashirim, nyní jsi členkou v Černošicích. Co tě přivedlo právě tam?

Společenství v Černošicích jsem znala už delší dobu, vlastně je pro mne spojené s hudbou. Právě v Černošicích jsme „křtili“ CD Shirim Ashirim a natáčeli jsme dokument pro televizní pořad Cesty víry. Minulý rok mne místní hudební sekce pozvala hrát na novoroční televizní slavnosti na violu. Začala jsem navazovat milé a přátelské vztahy a cítila jsem se zde přijímaná. Černošice jsou zasazené v krásné přírodě, což je mi blízké. Z okrajových Stodůlek se dostanu do shromáždění za 20 minut.

Rada Církve bratrské tě přijala na post ředitelky zcela jednoznačně. Jak se cítíš v srdci fungování církve, co ses od dubna letošního roku o Církvi bratrské dozvěděla?

Když mne radní přijali, brala jsem to s velkou vděčností jako odpověď na své modlitby. Pracovat pro kancelář Rady prožívám spíš jako velkou zodpovědnost a službu. Rozsah činností ředitele je široký a různorodý. Přebírám kancelář, která byla velmi dobře vedená, takže mohu jen navazovat na to, co už bylo vytvořeno, a pouze to aktualizovat s postupem doby. Z provozního hlediska má CB velmi dobře vytvořený informační systém, intranet, ekonomiku, účetnictví, personalistiku a archiv. Všichni přede mnou udělali velký kus systematické práce.

Předávání odpovědnosti probíhalo postupně, nyní už plaveš samostatně. Těší tě tvá nová práce? Co je na ní pro tebe nejmilejší a co naopak nekomplikovanější?

Snažila jsem se od své předchůdkyně Lydie Boszczykové od dubna doslova hltat všechno, co mi mohla předat. Dosud jsem byla „pod ochranou“ jejích znalostí a zkušeností. Jsem jí i všem kolegům v kanceláři a všem členům Rady velmi vděčná za to, jak mne přijali a jak jsou trpěliví. Teď cítím trochu nervozitu, že končí „doba hájení“ a přichází čas, kdy musím naplno zúročit, co jsem se naučila. Na druhou stranu si ale říkám, že mám kolem sebe skvělé lidi, kolegy, kazatele, hospodáře, starší sborů, se kterými můžeme vytvořit funkční tým. Protože mám zkušenosti s dravým podnikatelským prostředím, je pro mne prostředí kanceláře Rady jako balzám na duši.

Ptal se Bronislav Matulík