Stačila bolest, pár nocí bez spánku, nejistota – a najednou jsem sám sebe nepoznával.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe… Jedno březnové pondělí jsem si ještě prohlížel na webu, kam bych mohl jet na závody v běhu, v úterý večer najednou přišly kruté bolesti jedné ruky, ve středu pak druhé ruky. První diagnóza byla „přátelská“ a souvisela s tím, že moc píšu a namohl jsem si proto šlachy. Jenže z psaní nebolí ramena, lokty, kolena… prostě skoro všechny klouby. Proto přišla další diagnóza, která zněla: revmatoidní artritida a cosi jako „porucha autoimunního systému“. To, co jsem se dočetl o této nemoci na internetu, bylo většinou hrozné a dalo by se to shrnout do věty: už nikdy tvůj život nebude jako před tím. Navíc zkomplikuješ život nejen sobě, ale i své rodině, která se o tebe bude starat. Do toho pokračovaly neustávající bolesti. Když jsem navštívil revmatologický ústav a viděl kolem sebe, co tato nemoc s některými lidmi udělala, popravdě řečeno se mi do jisté míry zhroutil svět. I když jsem se někdy přinutil děkovat za svoji nemoc a prosil jsem, aby si ji Pán Bůh nějak použil, stejně jsem si v sobě nebyl schopen srovnat, že jsem nevyléčitelně nemocný. Zvláště v noci, když jsem bolestí nemohl spát, jsem přemýšlel, jak budu vychovávat děti, jak budu dál pracovat, stále dokola jsem přemýšlel, co jsem udělal špatně, zda jsem moc nejedl maso, nepil alkohol, nejedl příliš slaná jídla, nežil ve stresu, nepřechodil angínu atd. Kruté bolesti jsem v minulosti zažil vícekrát, ale zde jsem se děsil, že to nepůjde vyléčit. Navíc jsem se hluboce styděl, že se s touto realitou nejsem schopen srovnat. Kazatel a předseda Rady by měl přece za bolest a nemoc spíše děkovat, a ne se jí bát!

Po několika dnech začaly díky silným práškům bolesti polevovat. Zároveň jsem věděl, že nemohu tyto prášky brát stále – a strach pokračoval. Velkou oporou mi byla moje manželka a to nejen tím, že mě povzbuzovala, ale že mi také v určitý moment řekla, abych se přestal litovat a stále o své nemoci nemluvil. Potřeboval jsem toto jemné nakopnutí a rozhodl jsem se, že dokud to jen trochu půjde, budu žít, jako bych byl zdravý. Fantastickou modlitební oporou mi byly sestry a bratři jak ze sboru, tak z celé církve. Modlily se za mě senioráty, Rada a desítky či spíše stovky lidí, které ani neznám. Radil jsem se také s Pavlou Habrdovou, která je dlouhodobě na vozíčku, která mi také pomohla „zvednout hlavu“.

Abych to zkrátil – po nasazení léčby nemoc ustoupila. Jsem sice nemocný a asi to v sobě budu mít stále, ale bolesti jsou malé a příliš mě nelimitují. Co jsem si z této zkušenosti vzal? Jsem slabší a mám menší víru, než jsem si myslel. Stačila bolest, pár nocí bez spánku, nejistota – a najednou jsem sám sebe nepoznával. Vím, že se nemoc může vrátit v plné síle (pochopitelně doufám, že se to nestane), proto se snažím využít dnů, kdy mi nic není. Od jisté doby se mi zná, že každý den, kdy žiju bez bolestí, je navíc, je něčím nesamozřejmým. I díky tomu jsem oproti minulosti vděčnější. A nakonec – více rozumím lidem, kteří se trápí, a mám hlubokou úctu před těmi, kteří navzdory své nemoci, bolesti a omezením žijí život oddaný Pánu Ježíši.