Už jste někdy řídili na Olivové hoře?

Na obou stranách silnice parkují auta částečně i ve dvou řadách a mezi nimi se pokoušejí projíždět kromě osobních vozů a dodávek i turistické autobusy. Každých dvě stě metrů se u silnice objeví nějaký kostel, kde vystupují zástupy turistů a snaží se přejít ulici.

Občas tam řídím a snažím se nepropadnout přesvědčení, že kdo se protlačí, vyhraje. Proto zastavuji před přechodem, kde nejistě čeká skupina barevně oděných indických turistek, zatímco ty odvážnější už přešly na druhou stranu. Asi spěchají do kostela Nanebevstoupení Páně. Augusta Victoria je už šťastně za mnou a Pater Noster teprve přede mnou, když najednou: Bum! Někdo do mě zezadu najel. Co mě to také napadlo, zastavovat před přechodem?

Protože do mě nedávno stejným způsobem vrazil pár ze Srí Lanky, který přijel do Jeruzaléma za prací, znejistěla jsem. Zůstalo mi asi určité trauma, i když to byl na Olivové hoře jen nárazník. Díky Bohu jsem se před vjezdem pomodlila střelnou modlitbu: „Pane, pomoz mi projet Olivovou horou!“ Srílančané udělali do auta díru jen šroubem, který držel provizorně přidělanou poznávací značku. Mají u nich vlastně přechody pro chodce?

V neděli se musím vydat do centra Jeruzaléma. Je to počátek týdne, takže provoz je úplně nejhorší. Zapínám chytrou izraelskou aplikaci Waze a ta mě vede mimo zácpu do úzkých ultraortodoxních uliček. Tady řidiče snadno překvapí malé dítě, které vede do školky své mladší sourozence. Jen nikoho nepřejet a zároveň ať do mě nikdo nenarazí zezadu…! Z aplikace se ozve: „Odboč do ‚Neboť je dobrý‘!“ Vděčně poslechnu a jsem ráda, že žiji v Jeruzalémě!