...pokud emoce v těžké situaci vytěsníme, zapouzdří se v nitru člověka a žijí si svým vlastním životem.

Neexistuje žádný přesný a podrobný návod, co dělat, pokud v životě čelíme těžkým životním událostem. Přesto je možné dát několik doporučení, co může v takové situaci být člověku oporou. Co mu může pomoci takovou situaci přežít.

Základním opěrným prvkem, který používáme v mnoha a mnoha situacích, včetně těch nejtěžších, je rozhovor s druhým člověkem. A nemusí to být přímo odborník – psycholog nebo psychoterapeut. Už jenom obyčejný rozhovor s druhým člověkem, u kterého můžu zažít podporu, přijetí a pochopení, znamená hodně. V rozhovoru mohu uvolnit své emoce, mohu plakat, mohu se vztekat, zlobit. Taková ventilace emocí pomáhá snížit vnitřní napětí, které bývá v situacích velké životní zátěže až nesnesitelné (pocity, že se každou chvíli zblázním).

V rozhovoru mohu napětí trochu uvolnit a odlehčit si. Rozhovor člověku pomáhá si strukturovat situaci, pomáhá mu ji ohraničit. V zátěžové situaci totiž býváme obvykle bezradní a bezmocní, problém se zdá obrovský, nemá hranice, což samo o sobě ubírá síly. Pojmenovat, co se děje, jak dlouho to možná ještě bude trvat a jaké máme možnosti – to všechno působí proti pocitům beznaděje a bezmoci. A v neposlední řadě nám může pomoci i pohled odjinud, pohled nezatížený takovou mírou bolesti.

Rozhovor s přítelem je důležitý i z toho důvodu, že blízký člověk zůstává součástí našeho světa – můžeme se na něj obrátit tak, jak potřebujeme. Pokud to ale zároveň není člověk s odborným psychoterapeutickým vzděláním, může se, byť v dobré víře, dopouštět některých chyb. (Může se například snažit člověka v depresi rozveselit nebo ho povzbuzuje k tomu, aby se vzmužil. Ani jedno ani druhé nepomáhá, naopak to může depresi ještě prohloubit.) Proto je v situacích životní krize, či dokonce traumatu dobré se obrátit na odbornou psychoterapeutickou pomoc.

Psychoterapeut by měl být schopen doprovázet v čemkoli. To neznamená, že dokáže vše vyřešit, ale měl by být schopen člověka v zátěži směrovat tak, aby mohl krizí nebo traumatem projít. Proces zvládnutí těžké životní situace má své zákonitosti a své fáze od prvotních pocitů neskutečnosti (to nemůže být pravda, to se mi zdá…) přes pocity hněvu, deprese až k finálnímu smíření a přijetí situace. A to může trvat měsíce i roky.

Někdy pomáhá práce nebo jakákoli činnost, u které máme pocit, že i v zoufalé situaci má v sobě alespoň trochu smyslu a pomáhá nám cítit, že život pokračuje. Často pomáhá manuální práce, u které nemusíme příliš přemýšlet.

Závěrem bych se chtěl znovu vrátit k ventilaci emocí, protože je to nesmírně důležitý prvek při vyrovnávání se s těžkou životní situací. Někteří lidé mají tendenci v podobných situacích emoce nedávat najevo, „být silní a zvládnout to“. Je to ostatně obecný postoj celé naší západní kultury. Snaha potlačit emoce, vytěsnit je, může být ale velmi problematická. Emoce jsou totiž jakousi automatickou odpovědí na prožívanou situaci – objevují se, ať to chceme, nebo nechceme. A pokud emoce v těžké situaci vytěsníme, zapouzdří se v nitru člověka a žijí si svým vlastním životem. Vytěsněné emoce obvykle celé utrpení jen prodlužují a mohou vést k rozvoji chronických psychických poruch. Nakonec bych přeci jen dodal možnost, kterou může odborník poskytnout navíc ještě k výše řečenému, a to léky či přímo hospitalizaci. Léky situaci samozřejmě neřeší, ale mohou odlehčit, podpořit a dát sílu, aby dotyčný člověk mohl situací projít a vyrovnat se s ní.