Vody je na Zemi dost, ale ne všechna je nám k užitku
Že je pitná voda životně důležitá, o tom není pochyb. Biblických dokladů je více, vzpomeňme na zkažení vod v Egyptě (Ex 7,21 a 24) a následné žíznění během putování Izraele pouští (Nu 20,5–11). Pokud někdo vydrží bez vody, pak jde o výjimečný zázrak.
Naprostá většina vody na Zemi ovšem k pití vhodná není. Jde o vodu mořskou, která lidské tělo neuspokojí, ba kvůli vysokému podílů solí nás ve skutečnosti ještě více vysušuje. Takzvaně sladké vody je na Zemi asi čtyřicetkrát méně než slané, a ani tak nemůže vždy sloužit jako zdroj pitné vody.
Relativně bezpečné napití poskytuje voda z podzemí, pokud tedy prameny neprocházejí vyloženě jedovatými horninami. Pestrá nabídka minerálních vod pochází z vyhlášených hlubinných pramenů nebo vrtů. Pro pitnou vodu ale nemusíme chodit příliš hluboko. Na několika místech i v naší republice získávají pitnou vodu historickým způsobem z takzvaných podpovrchových zářezů: několik metrů pod povrchem lesa jsou umístěny proděravělé trubky, které svádějí vláhu do příslušných nádrží. Takovému zdroji vody nevadí ani suché počasí, ani přítomnost zvěře a lidí v lese. Běžné znečištění je lesní půda schopna odfiltrovat.
Zato vodu z povrchových zdrojů – většinou přehrad, ale i z volně plynoucích vodních toků – je nutno k lidské spotřebě poněkud upravovat. To není žádný nový vynález. Vždyť i z historie známe případy, kdy lidé nepili vodu jen tak, ale míchali ji s vínem či s pivem. Obsažený alkohol sloužil k dezinfekci. Obecně vzato jsou povrchové vodní zdroje zranitelnější než ty podzemní. Mohou se v nich uhnízdit nejrůznější mikroorganismy, ale také do nich mohou proniknout nečistoty způsobené lidmi. Mnoho znečišťujících faktorů lze z vody odstranit, ale někdy jdou čisticí procedury přímo proti sobě. Kdybychom čistili vodu obydlenou sinicemi jako obyčejně znečištěnou, sinice přemění čisticí prostředky v jedy. Podobně se voda znečištěná zbytky antibiotik nemá čistit bakteriálním způsobem – antibiotikum by porazilo i tyto prospěšné bakterie.
Zvláštním případem úpravy povrchové vody je i odsolování vody mořské. Mnohé přímořské státy se k této technologii uchýlili, aby se zbavily závislosti na „suchozemských“ zdrojích. V Izraeli však zkušenosti ukázaly, že je odsolování velice zranitelné, protože je závislé na kvalitě mořské vody. Oproti povrchovým zdrojům tak žádnou výhodu neposkytuje. Izraelský stát proto raději motivuje lidi k tomu, aby vodou šetřili, a to prostřednictvím ceny. Kdo spotřebovává nad určitou míru, tomu se každý „kubík“ navíc citelně prodraží.
Nás by však k šetření vodou a přírodními zdroji neměl vést jen zákon peněz, nýbrž zákon vepsaný v našich srdcích. Podle evangelia smíme přece vyhlížet pramen vody života (J 4,13–14), abychom už nikdy žíznit nemuseli.