Co nového tedy přináší nová (digitální) média?

Cílem tohoto textu je nabídnout čtenáři několik témat k přemýšlení či diskuzi o probíhajících proměnách mediálního světa, někdy označovaných jako informační či digitální revoluce.

Proces, jehož jsme svědky a účastníky, je spojován zejména s dynamickým vývojem komunikačních technologií, šířením nových, digitálních médií a s tím související proměnou role tradičních masových médií. Odborná reflexe toho, jak nová média proměňují naši každodennost, veřejnou i politickou komunikaci, není jednoznačná a nenabízí jasné odpovědi. Ambicí následujících odstavců proto není podat vyčerpávající a jasnou zprávu o tom, co se děje, ale spíše (snad srozumitelně) představit tři aspekty mediální komunikace, které jsou s nástupem nových médií nejčastěji spojovány. A to konkrétně: (1) proměny způsobů produkce a distribuce informací, (2) proměny mediálních publik a způsobů užívání médií a (3) společenské změny související s nástupem nových médií.

V čem jsou nová nová média?

Nejprve bychom se ale měli pokusit definovat pojem nová média. Označení „nová“ je poněkud problematické, protože například digitální počítače a digitální sítě vznikaly již v 60. letech minulého století a osobní počítače se v domácnostech zabydlují minimálně 30 let. Současně „novost“ není určující charakteristikou, která je odděluje od ostatních druhů médií. Nová média totiž spojuje především to, že jsou digitální. Právě digitální kódování je charakteristika, která významně předurčuje technologické vlastnosti i způsoby jejich použití pro síťovou komunikaci.

Co nového tedy přináší nová (digitální) média? Rozvoj digitálních médií a internetu výrazně proměnil existující způsoby šíření informací ve společnosti. Jednoduše řečeno, v dnešní době k tomu, abyste vytvořili a šířili vlastní mediální sdělení, už nepotřebujete vlastnit televizní či rozhlasové studio a síť vysílačů, vystačíte si s mobilním telefonem a internetovým připojením. Důsledkem rozmachu digitálních médií, zejména internetu, je nárůst počtu informačních kanálů a výrazně se tak zvětšuje objem i rozmanitost dostupných informací.

PhDr. Vlastimil Nečas, Ph.D.

Přednáší na Katedře mediálních studií v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy.

Změna chování

Spolu se změnami mediálního prostředí se proměňuje také chování mediálních publik a způsoby užívání médií. Velké množství informačních zdrojů a nové technologie uživatelům poskytují větší možnost výběru a kontroly nad konzumovaným obsahem. Umožňují tak lidem vytvářet si vlastní personalizované informační prostředí, což v důsledku vede k fragmentaci publik. Hypoteticky tedy každý jedinec má svou vlastní mediální agendu, skládající se z jemu na míru postavených zdrojů zpráv a informací. Hojně akcentovanou charakteristikou nových médií je také možnost vytvářet a sdílet vlastní obsahy. Z dostupných poznatků ovšem vyplývá, že tímto „aktivním“ způsobem používá nová média jen zlomek uživatelů.

V počátečních fázích byla s rozvojem nových médií spojována řada očekávání. Z hlediska možných společenských dopadů byl zdůrazňován jejich demokratizační potenciál a také předpoklad, že nová média mohou přispívat k odstraňování společenských nerovností. Postupem času se ovšem ukazuje, že nová média fungují podobně jako řada jiných médií a dalších společenských institucí a spíše posilují existující společenské nerovnosti, než aby je utlumovala.

K čemu směřujeme

Absence jasných poznatků o roli nových médií a nejednoznačnost probíhajících změn komplikují závěrečné shrnutí. Perspektivy možného vývoje a potřebu zaujmout vlastní stanovisko, dle mého názoru, vystihuje ve své knize Ubavit se k smrti mediální teoretik Neil Postman, který porovnává přístupy dvou britských spisovatelů: „Navzdory obecnému přesvědčení, rozšířenému dokonce mezi vzdělanci, Huxley a Orwell neprorokovali totéž. Orwell nás varuje před podlehnutím nátlaku zvnějšku. V Huxleyho vizi však k tomu, aby lidstvo přišlo o svoji samostatnost, vyspělost a historii, není žádný Velký bratr zapotřebí. Podle Huxleyho si lidé svého diktátora nakonec zamilují a technologie, které podvracejí jejich schopnost přemýšlet, začnou zbožňovat. Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamných banalit“. Spolu s Nielem Postmanem se domnívám, že lepší odhad měl Aldous Huxley než George Orwell, třebaže oba dva žili a psali v podstatě ve stejné době, tedy v první polovině 20. století.