Namísto nápravy umělohmotné katastrofy přichází zmatek:

Snad každý zažil situaci, kdy jsme užívali dobrých Božích darů, vedeni na první pohled dobrým lidským úmyslem, avšak bez potřebného respektu před Stvořitelem – a výsledek nakonec vůbec dobrý nebyl. Bible nás varuje, abychom nepodlehli dojmu, že cesta je jasná a přehledná. (Mt 7,13) Namísto toho bychom měli pamatovat i na nezamýšlené důsledky svého jednání. A to platí i pro případy, kdy se snažíme napravovat své předchozí chyby. Ve své nedokonalosti totiž s každou „vyřešenou“ chybou určitě spácháme nějakou novou.

Pozoruhodnou směsici dobrých i špatných vlastností představují umělé hmoty. V době svého vynálezu a občas i dnes si je pochvalujeme jako materiál, který je trvanlivý, přitom poměrně snadno vyrobitelný a zpracovatelný a velmi tvárný. Kromě toho je to velmi různorodá skupina materiálů, které sice na první pohled či omak působí „umělohmotně“, ale chemicky jde o velmi odlišné sloučeniny.

Všechny zmíněné vlastnosti plastů se snažíme využívat k dobrému, jenže mnohé z nich se obracejí proti nám, ba co hůř, proti ostatnímu stvoření v přírodě. Tvárnost a trvanlivost hmoty ještě neznamená, že takové budou i výrobky z ní. Když se zlomí plastový úchyt, háček nebo jiná součástka nějakého předmětu denní potřeby a spotřeby, kolikrát je jednodušší dotyčnou věc zahodit a pořídit novou. V polámaném stavu ovšem obyčejná umělá hmota vydrží nepředstavitelně dlouho, pokud ji kupříkladu ztratíme někde v přírodě. To se stává i plastovým obalům na jedno použití, zejména lahvím. Překážet vydrží dlouho, ale kdybychom se pokusili je používat opakovaně, nepomohli bychom si. Na původně hladkých stěnách láhve se brzy začnou usazovat nečistoty a bujet mikroskopický život v podobě plísní.

Přes uvedené nevýhody by ale bylo těžké se umělých hmot zbavit úplně. Různí odborníci se proto snaží vymyslet cesty, aby výroba nebo zneškodňování plastů nezatěžovaly životní prostředí. Potíž je ale v tom, že způsobů je vícero a jejich cesty se nešikovně kříží. Na jedné straně jsou plasty vyrobené z obnovitelných zdrojů jako kukuřičný škrob nebo celulóza – což ale ještě nezaručuje, co se s nimi stane po použití; na druhé straně jsou umělé hmoty, které se dají recyklovat bez ztráty na kvalitě; a na třetí straně máme hmoty, které by se za různých podmínek měly rozložit. Přitom ale na první pohled nejsou rozeznatelné od sebe navzájem a běžnému uživateli není jasné, kam s nimi. Kdyby se rozložitelný materiál dostal do vytříděného plastu k recyklaci, může tím znehodnotit následnou výrobu. A to, že je materiál „rozložitelný v přírodě“, také přece neznamená, že bychom měli začít odhazovat kdeco, kam nás napadne.

Nápad s bioplasty tak zatím vychází dosti rozpačitě. To ale neznamená, že bychom měli zahodit úsilí o ochranu přírody – jen bychom měli pamatovat na to, jak nedokonale známe všechny zákonitosti hmotného stvoření.