Neměli bychom jako křesťané „nastavit druhou tvář“, „být činitelé pokoje“ atd.?

Nedávno jsem četl následující historku. Kdysi se na jakéhosi rabína obrátil jistý muž v dopise zhruba v tomto duchu. „Rabíne, potřebuji vaši pomoc. Jsem v hluboké depresi. Modlím se, ale útěchu nenalézám. Plním náboženské příkazy, ale nic při tom necítím. Jsem na pokraji svých sil.“

Je jistě dobrým trendem, že mnozí křesťané se snaží o dialog s příslušníky jiných náboženství nebo těmi, kteří se považují za ateisty. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků. Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na evangelizaci a už vůbec bychom si neměli vnutit názor, že přesvědčovat někoho o křesťanské víře je výrazem netolerance. Pochopitelně je třeba to dělat slušně, inteligentně, citlivě. Zároveň rezignovat na misii v rámci jakési falešně definované tolerance znamená vzdát se jádra křesťanství.

Odpovídá předseda Církve bratrské David Novák

Staršovstvo - lidské vedení ve službách Krista

Co je pravda a jaká je její hodnota?

Léto 2021

Sledujeme tiskové konference vlády, pak je porovnáme s oficiálním textem na webu a zjistíme, že je leccos jinak. Nasloucháme vyjádřením odborníků, co by se mělo dělat pro zastavení pandemie, jenomže epidemiologové typu Prymuly, Flegra nebo Konvalinky se neshodnou. Žijeme v mediálním světě, jsme zaplaveni takovým množstvím informací, že se v nich nemůžeme vyznat. Odhaduje se, že lidé před dvě stě lety za celý život zpracovávali stejné množství zpráv, s jakým se dnes vyrovnává člověk za dva měsíce. I křesťané přidávají do globálního guláše množství protichůdných názorů. Jak se v tom všem vyznat? Odpověď nám naznačí kazatel a předseda Rady Církve bratrské David Novák.

Když slyším slovo krása, vybaví se mi to, co přitahuje můj zrak a sluch. Krásný může být obraz, příroda, postava, stejně tak i hudba, báseň, kniha atd. Zároveň normy krásy se mění podle času a kultury. To co je v jedné kultuře nebo dějinné epoše vnímáno jako krásné, může být v jiné kultuře či epoše být vnímáno jako ošklivé. A zřejmě vždy bude předmětem diskusí, jaké zvolit měřítko, abychom mohli objektivně o něčem říci, že je to krásné.

Slova mají moc a někdy tuto realitu bereme na lehkou váhu.

Každá církev se potřebuje obnovovat nebo jinak řečeno neustále reformovat. Má neměnný základ a poslání, ale formy se musí měnit tím, jak se mění výzvy doby. Jedna z možností, jak se zdraví organismu, který se jmenuje církev, může projevit, je skrze porod dalšího sboru nebo sborů. Jakkoli jsem si vědom nejrůznějších úskalí zakládání nových sborů (nakonec každý porod v sobě nese rizika a bolí), pokusím se popsat důvody, proč zakládání sborů a stanic má smysl. V druhé části ukážu na možné porodní nebo po-porodní bolesti.

Článek výborně shrnuje dvě krajní pozice přístupu k Písmu. Zároveň si ale čtenář na konci může říct něco ve smyslu: A co já s tím, já musím řešit praktičtější věci. Jenže opak je pravdou. Oba dva směry mají hluboké dopady na životy jak jednotlivců, tak sborů. Proč? Protože oba dva extrémy nesprávně pracují s Písmem. Je-li Písmo základ našeho života a víry, pak špatné základy pokrucují i naše životy.

Takže co divného se to vlastně děje! Na to fakt nejsme zvyklí!!!

Je první neděle v měsíci a já budu vysluhovat večeři Páně. Jenže od rána jde všechno špatně...

Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“?

Stačila bolest, pár nocí bez spánku, nejistota – a najednou jsem sám sebe nepoznával.

Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, chceme platit cenu?

Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,39–41)