K herectví ho přivedl tatínek, profesionální krejčí a amatérsky herec, který se přátelil např. s Jurajem Herzem a hrál i v jeho kultovních filmech Petrolejové lampy nebo Morgiana. Brával své děti na divadelní zájezdy, kde Jan Vondráček „ochutnal vůni šminek“. K víře se dostal vlastní cestou, pokřtěn byl roku 1988 v jednadvaceti letech břevnovským farářem Aloisem Kánským.

Jaký spatřujete ve své profesi smysl? Musel jste si někdy pro sebe toto povolání obhajovat? Nebo jste vždy vnímal, že děláte něco, k čemu vás obdaroval Bůh?

Někdy si své povolání obhajovat musím. Když to například srovnávám se svým kamarádem lékařem, mám pocit, že herectví je taková bezvýznamná profese. Ale on mě zase přesvědčuje, že my často léčíme duši. A další kamarád páter Lojza Kánský mi kdysi řekl, že si myslí, že jsem byl k herectví předurčen a že je to tedy i moje poslání. Divadlo je pro mě setkávání s lidmi a určitá forma duchovní hostiny, obřad, po kterém by měl divák odcházet nasycen. Pobaven, zamyšlen, pohlazen nebo i znepokojen. Je to domluva tvůrců s divákem. Není na něm nic přirozeného, neboť co je přirozeného na tom, že lidi předstírají, že jsou někde jinde a jsou někým jiným, takže by mělo být spíš pravdivé. Pravdivý obraz. Nemám rád divadlo, kde herci přehnaně prožívají, ale diváka se to nedotkne. Režisér Krofta říkával, že prožívat mají diváci a ne herci. Ti by měli pravdivě ztvárnit postavu a režisér tak dobře poskládat situace, aby se největší prožitek objevil v hledišti. Každý to má jinak, ale já nikdy nebyl typ herce, který by třeba hodinu po představení ze sebe „smýval roli“.

Jaká pozitiva či negativa pro vás herecká profese představuje, jak je to vlastně náročné, být hercem?

Když se vám v profesi daří, je to hodně o ztrátě osobního volna. Nejnáročnější je, když přijdou děti. Ty těžko pochopí, že tatínek není pětadvacet dní v měsíci doma na večeři. Proto jsme s manželkou museli vymyslet nějaká jiná pravidla. Děti na mě třeba mohly čekat, až přijdu z divadla, abych jim přečetl pohádku. Usnuly často při první kapitole, ale měly aspoň pocit zadostiučinění. Skloubit herectví s rodinou je zkrátka někdy náročné… Je ale pravda, že když byly ve školce, po vzoru mého táty jsem je brával na dopolední představení, která jsme hráli pro děti. Měly tady v Dlouhé vysezené dvě židličky na balkóně. No a mladší syn pak po mně převzal hereckou štafetu, hostuje teď například Na zábradlí, kam jde od září do angažmá. Pozitiva jsou v tom, že mě to prostě baví. Jinak se tahle profese dělat moc nedá. Dělat něco, co člověka naplňuje a ještě se tím živit, je prostě radost. I když někdy si tu radost musím navodit. Stane se, že je mi třeba blbě, mám horečky, ale musím jít hrát a na dvě a půl hodiny na to zapomenout. Na druhou stranu to člověka často podrží, protože se naučí zapřít sám sebe.

"Kristus nemá žádnou pózu, na nic si nehraje, jen je. Vždycky, když v životě něco selhalo, byl mi nejblíž."

Jak čelíte případnému vyhoření?

To nevím, zdálo se mi, že jsem už byl několikrát na pokraji, ale zatím to zvládám. Mám pocit, že s Boží pomocí, protože si někdy říkám, že bych už tu energii jinak neposbíral. Takže se občas spoléhám, že mi někdo něco seshora pošle… Naprosto sprostě se na to spoléhám. (smích) Snad mi bude odpuštěno. Samozřejmě ale vím, že občas prostě přibrzdit musím.

Řešil jste někdy, že by se vám nějaký aspekt herectví v určitém směru příčil s vírou?

Jednou nebo dvakrát. Někdy to v sobě řeším, ale divadlo má zprostředkovávat různé úhly pohledu a ne dogmata. Když jsme např. hráli Goldbergovské variace od Taboriho, maďarského žida, jemuž širší rodina včetně otce zahynula v koncentračních táborech, tam to zpochybňování dogmat bylo velice zdravé, vtipné a chytré. V této hře je jednou z hlavních postav režisér Mr. Jay, který nápadně připomíná Stvořitele. Zkouší hru, ale ještě vůbec netuší, jakou a jeho asistent Goldberg mu slouží až k sebeobětování. Do toho neposlušní a ufňukaní herci, kteří představují lid a vůbec nechápou režisérovy záměry, na jeho oblíbenou větu: „Tak ještě jednou od začátku!“ reagují většinou slovy: „Ještě jednou? Ale co?!“ Vtipné hádky mezi Mr. Jayem a Goldbergem jsou potom sarkastickými polemikami o židovství a křesťanství, které asistent Goldberg po všech útrapách, které provázejí stvoření inscenace, ukončí „vynalezením“ Lásky k bližnímu. Celá hra končí tím, že Goldberg jako inspicient svolává herce na premiéru, kterou se ani nepodařilo pořádně nazkoušet a dodává větu, která je pro mě nejkrásnější definicí Nového zákona: „Tak ještě jednou, od začátku, ale tentokrát s citem.“

Jak na to reagovali diváci?

Chodil na to Vašek Malý, chodily na to jeptišky, evangelíci, židi a dobře se u toho bavili, protože měli ten správný a zasvěcený nadhled… A paradoxně se nad tou hrou pohoršil nějaký jedenadvacetiletý kluk, který napsal do divadla dopis, že je sice ateista a v Boha nevěří, ale že ta hra musí pobuřovat všechny křesťany. To mi trochu připomíná některé současné „vlastence“, kteří se ohánějí křesťanskými tradicemi, ale Bibli nejspíš neviděli ani z rychlíku…

Ale vraťme se k tomu, jestli se vám někdy něco příčilo s vírou, co jste odmítl?

Co se týká toho, co jsem odmítl… Volal mi kdysi Zdeněk Troška a chtěl, abych v nějakých jeho Babovřeskách hrál biskupa. Tak jsem mu poděkoval za nabídku a řekl mu na rovinu, že jeho pojetí farářů a biskupů mně připadá horší než v budovatelských filmech z padesátých let, a že bych se pak musel stydět až do morku kosti. Nikdy jsem toho odmítnutí nelitoval.

Co pro vás znamená vstoupit do jiné postavy a stát se jinou osobností, než jste sám? Nebo je to tak, že každá postava, kterou hrajete, je svým způsobem vždy Jan Vondráček?

Částečně určitě, protože většina režisérů obsazuje i podle typů a charakteru. Na druhou stranu když jsme hráli Běsi, svěřila mi režisérka Hanka Burešová roli Petra Verchovenského, což je tedy esenciální hajzlík. Ale každá postava si zaslouží trochu empatie a psychologie a v tomhle případě i pochopení onoho bodu zlomu, kdy v něm zlo převážilo a proč. K tomu jsem trochu zalovil v temných koutech své mysli a vyzkoušel si na svých kolezích všechno to, co bych nikdy nikomu nepřál a nemohl udělat, a pak jsme s Hankou našli tu správnou stylizaci s Dostojevského ironickým nadhledem. To mám právě moc rád, když můžu záporáka bez skrupulí tak nějak zesměšnit, dehonestovat. Ale k tomu je potřeba ho dobře pochopit. A navíc mají takové role i tak trochu terapeutický účinek. Když se do nich člověk hezky a s chutí položí, může beztrestně vystřílet během představení třeba půlku ansámblu, zabodnout kolegovi zasunovací nůž do hrudi, zprznit regiment nevinných panen a domů se pak vrátit jako úplně vyklidněný milující otec a manžel. (smích)

Kdybychom se dostali k jádru vašeho křesťanství – díváme-li se na Krista, to nebyla role, nebyl to Bůh převlečený za člověka, musel si to odžít se vším všudy. Jak na Krista nahlížíte?

Odvíjí se to od toho, jak jsem se k víře dostal. Byl tam vliv tátovy smrti, kterou jsem v dětství nedokázal pochopit. Babička občas zašla do kostela, ale nás nikdo k víře nevedl. Pamatuji si, že když jsem byl v pubertě a prožíval punkové období, přišel jsem jednou do kostelíčku naproti Karlovu mostu. Lidi tam klečeli a mně to přišlo trapné. Ale pak jsem si taky kleknul, zkřížil jsem ruce a řekl jsem: „Tak jestli jsi, tak mi to dokaž!“ Měl jsem v sobě zlost, protože jsem měl pocit, že to On mi vzal tátu. Ale stačilo vnímat věci, které se děly v následujícím půlroce – začal jsem potkávat lidi, kteří měli k víře blízko. Jeden kamarád mě třeba přivedl k evangelické mládeži. I když jsem herec, už od dětství nemám rád, když na mě někdo něco hraje. Nemám prostě rád pózy a pokrytectví. Zkusil jsem si hodně, když táta umřel, děti umí být zlé. Ale i přesto, že mi mezi mladými evangelíky bylo celkem dobře, někdy mi vadilo, že se brali příliš vážně, protože většinou patřili k intelektuální smetánce Starého Města a Malé Strany, a já byl jen polosirota z Libně, tak jsem tam moc dlouho nevydržel. Možná jsem jim křivdil, ale kdo je v tomhle věku spravedlivý…

Už jsem ale začal o Bohu víc přemýšlet. Někdy jsem měl šílené názory. Když jsem se seznámil s Vaškem Malým, tvrdil jsem mu například, že Kristus byl určitě mimozemšťan, protože řekl, že nepřichází z tohoto světa. Tenkrát totiž v kinech frčely filmy záhadologa a ufologa Dänikena. (smích) Vašek se vždycky smál jak čertík od Josefa Lady a říkal: „To je zajímavý názor, ale zkus se na to podívat ještě jinak.“ A protože jsem se na to chtěl podívat ještě jinak, sám jsem si totiž tím mimozemšťanem nebyl tak jistý, začal mi postupně, naprosto nenásilnou formou, odkrývat tajemství víry. A mně prostě všechno, co jsem vskrytu cítil, začalo postupem času a s pomocí Boží do sebe zapadat. Pak jsem se potkal ještě s Lojzou Kánským, který mě i pokřtil a připravil na biřmování u kardinála Tomáška a pak nás Alois ještě oddával a křtil nám děti.

A jak tedy nahlížíte na Krista?

Jako na nejlepšího přítele, který nemá žádnou pózu, na nic si nehraje, jen je. Vždycky, když v životě něco selhalo, byl mi nejblíž. Za Lojzou na faru chodil kdysi jeden chlapík a pořád halekal: „Pane faráři, tak já tu vaši Bibli přečetl úplně celou asi třikrát, ale Boha jsem v ní nenašel. Navíc je to trochu nuda a není to ani moc zajímavý.“ Lojza se dobrácky zasmál a řekl: „Vy jste teda dobrej! To je jako číst dokola telefonní seznam a hledat v něm napětí, zápletku a rozuzlení! Ale zkuste nejdřív na nějaké to číslo zavolat! Pak to teprve začne být zajímavé!“ Tenhle příměr mi pomohl si uvědomit, že modlitba je právě to, co víru uvádí v život. Stačí zvednout telefon a kdykoli zavolat. A když mám někdy pocit, že ho potřebuju a on mi to zrovna nebere, zdá se mi, jako by říkal: „Klid, vím o tobě, sleduju tě, neopustím tě, ale chvilku o tom ještě přemýšlej a zkus to zvládnout sám…“ A když neodbytně volám každých deset minut, nakonec mi to stejně zvedne a řekne třeba: „Dobrá, ukážu ti cestu, ale dojít si tam už musíš sám …“ Někdy mám zase pocit, že nic neříká, ale jen bedlivě naslouchá, reaguje na to, co říkám a já se z jeho reakcí snažím uhodnout, co si o tom myslí. Zkrátka po všem, co jsem se o Kristu postupně dozvídal, co jsem si přečetl, jak jsem o něm přemýšlel, přiblížil jsem se k němu hlavně přes modlitby. To je pro mě ten „šém“, který oživuje víru.

Jak prožíváte rozdíl sebepročištění ve hře Dostojevského a očištění Kristovo?

V kostele je to reálné a živoucí, ale divadlo je pořád jenom divadlo. Při mši si vždycky uvědomím, že divadlo není všechno. Ale je to hra, díky níž se může člověk někam dál posouvat. Jeden slavný režisér říkal, že divadlo se nemá brát moc vážně, ale má se dělat pořádně. A když občas hraju grázly, myslím, že Pán Bůh pochopí, že v rámci role musím vzít někdy do huby Boží jméno nadarmo. On to ví, ale někdy mě vyděsí, když hraju třeba ve filmu grázla a pak potkám někoho, kdo řekne: „Vy jste tam teda byl frajer, to vás obdivuju.“ A když se zeptám, koho obdivuje a on odpoví: „No s každým jste tam zametl!“, tak mu vysvětluji, že to byla jen role a to, že jsem ji hrál s chutí neznamená, že s jejím chováním souhlasím. Naopak! Někteří jsou pak zklamaní, ale to mě netrápí. Ať si popřemýšlí…

Co pro herce znamená finále a opona – jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát?

Záleží na představení. Když se člověk s divákem „nepotká“, tak je rád, že to má za sebou. Nám se to tady naštěstí moc nestává. Ale mám rád ty tečky, kdy se tří a půl hodinová energie uzavře jedním malým gestem. Hráli jsme třeba Kouzelný vrch od Thomase Manna. Na konci, kdy po těch velkých obrazech už bylo vše řečeno, příběh se uzavíral, dohrála hudba z gramofonu a jehla se zasekávala v prázdné drážce. Já jako už stárnoucí Hans Castorp jsem si pomalu došel se špacírkou ke gramofonu, zvedl rameno s jehlou, vypnul ho a odešel do války. Taková jemná tečka na velkém plátně. Jako když po týdnu pomalu a obřadně zavřete dočtenou knihu.

Jak se opouštějí role po derniéře? Je těžké se s nimi rozloučit, nebo to berete tak, že tahle hra prostě skončila a přichází nová?

Všichni musíme jednou umřít. A inscenace nejsou výjimkou. Někdy to trochu bolí, někdy méně. A když se dožijí vysokého věku, je to spíš důvod k oslavě než ke smutku. Když jsme začínali hrát Lháře, bylo mi 39 a v úvodním monologu jsem opěvoval životodárnou energii Benátek slovy: „Bylo mi 40 a je mi 20 let!“ Hráli jsme to 11 let, a protože se na to pořád chodilo, a já za tu roli dostal kdysi nějaké ceny, chtěla to naše režisérka nechat dál na repertoáru. Byla to sice role rozvrkočeného stárnoucího milovníka, ale v těch padesáti už jsem si řekl, že v nejlepším se má skončit. Tak jsem Hance Burešová usnadnil rozhodování, co ten rok stáhnout z repertoáru. Zkrátka všechno má svůj počátek i konec.

Premiéra i derniéra.

Alfa i Omega…