Rozhovor s kazatelem Pavlem Černým

Mám za to, že jsi to byl především ty, kdo v naší církvi akcentoval a pak i prosadil pojem „evangelikální“, a tak definoval Církev bratrskou. Co tě k tomu vedlo?

Ne, to bych si nedovolil, i když jsem to označení v nouzové situaci přijal. CB vznikla jako ovoce velkých duchovních probuzení 18. a 19. století, která prošla Amerikou i Evropou. Ovoce zůstalo v řadě církví, ale tam, kde pro duchovní obnovu nebyl prostor, vznikly nové církevní útvary. Probuzení je práce Ducha svatého, církve ho nemají trvale a hnutí se časem musí institucionalizovat. Proto nešlo stále hovořit o probuzeneckém hnutí. V anglosaském světě se ujalo slovo „evangelical“, což odpovídá našemu „evangelický“. Toto slovo se začalo v zahraničí postupně používat k označení teologického zaměření jednotlivých křesťanů i celých denominací. Byla za tím snaha se vymezit proti teologickému liberalismu, který od 19. století pustoší a ničí křesťanské církve. Slovo „evangelical“ začalo označovat návrat k reformačním kořenům pod autoritou Písma svatého. Tento směr od 50. let minulého století začal získávat jasné teologické obrysy, ekumenickou otevřenost a posiloval misijní zaměření. CB je od roku 1948 zakládající členkou Mezinárodní federace svobodných evangelikálních církví. A zde jsme u sémantického problému. Zatímco v anglosaském světě slovo „evangelical“ začalo označovat teologické zaměření na rozdíl od obecného pluralitního protestantismu, v našem prostředí byl tento výraz už obsazen slovem „evangelický“. Z tohoto důvodu se objevil překlad „evangelikální“, v němčině se někdy hovoří o „evangelikale Christen“. Uvědomuji si, že slovo „evangelikální“ není v češtině ideální, ale protože jsme nenašli nic lepšího, zůstalo označení „evangelikální“ jako označení určitého teologického zaměření.

Evangelikalismus má mnoho znaků, počínaje důrazy na Bibli jako Boží slovo, akcent na osobní obrácení atp. Zároveň se dělí do různých proudů, kde lze najít probuzeneckou i letniční či charizmatickou zbožnost. Kam bys v tom mnohovrstevnatém prostředí zařadil dnešní Církev bratrskou?

Ano, je to tak, že dnes najdeme evangelikální zaměření prakticky ve všech církvích současného světa. Podle statistik se k tomuto směru hlásí více než 800 milionů křesťanů. Evangelikalismus je aktivní v misii, a tak tyto důrazy sdílí celá řada církví v Africe, Asii a Latinské Americe. Jedním z obvyklých omylů je hledání evangelikální orientace pouze v denominacích, které se k ní hlásí jako celek, jako je např. CB. Většina evangelikálů je ale v církvích anglikánských, presbyterních, luterských, metodistických, baptistických a mnoha dalších.

Evangelikalismus není tolik o zbožnosti, jako spíše o teologickém zaměření, vztahu ke krédům a křesťanské tradici. Dříve se zdálo, že například letniční hnutí půjde svou vlastní cestou. Přibližně od roku 1980 se více letničních církví hlásí k evangelikálnímu hnutí a vzájemná spolupráce slouží těmto mladým útvarům i církvím reformačním. Stranou dnes zůstává pouze tvrdý fundamentalismus, který odmítá hermeneutiku (interpretaci) biblických textů za použití reformačních i soudobých výkladových metod a také častěji odmítá ekumenickou spolupráci a sociální službu ve společnosti.

Církev bratrská je v tomto širokém spektru církví středu a nemá problém ve spolupráci na jedné straně s církvemi luterskými, anglikánskými a reformovanými a na druhé straně s církvemi letničními a charismatickými. Z naší strany je zde snaha o spolupráci a přijímání všeho dobrého, co neprotiřečí našim vlastním teologickým základům (viz např. Vyznání víry a Duchovní zásady CB). Zbožnost může být různá a nemusí měnit teologickou zakotvenost. Dnes také sbory jedné denominace mohou mít vůni nejrůznějších spiritualit. Proto najdeme v CB sbory, které mají zbožnost spíše charizmatickou, a jiné jsou přísněji kalvínské, což neznamená, že mají rozdílnou věrouku.

Jak široký je světový evangelikalismus, podobně široce je diferencovaná Církev bratrská. Jak vnímáš a hodnotíš tuto její rozkročenost či bohatost?

Světový evangelikalismus je opravdu široký, ale ta pestrost se projevuje ve spiritualitě, v uspořádání a řádech církve, v různých typech liturgie, v metodách evangelizační a sociální práce. To ale neznamená, že by evangelikasmus byl úplně rozkročen teologicky. Měl jsem možnost navštívit mnoho církví na různých kontinentech a téměř všude jsem se setkal s důrazem na autoritu Bible, na konverzi – obrácení a osobní zkušenost setkání s Kristem. Na naplnění Duchem svatým a na misijní působení ve svém prostředí i podporu misie v některé části světa.

Je až překvapivé, jak se evangelikální hnutí z celé pestré palety vůbec dokáže na něčem shodnout. Někdy se tomuto spektru vyčítá jistá štěpivost, a tím častý vznik nových denominací. Na druhou stranu považuji za zázrak jednoty a působení Ducha svatého, že se tato rozmanitá rodina dokáže na něčem společném shodnout, jak o tom svědčí světové misijní konference, z nichž vzešly formující a zavazující dokumenty Lausanne (1974), Manila (1989) a Kapské Město (2010). Bohatost ve spiritualitě považuji v CB za přínosnou.

Je velmi pozoruhodné, že evangelikální teologie a potažmo její zbožnost nalezla své místo také v katolickém či anglikánském prostředí i jinde, tím spíše u nás. V čem je tak inspirativní a v čem je její síla?

Dnes se všechny církve musí vyrovnávat s novými dobovými vlivy a výzvami. Máme Bibli přizpůsobit, nebo dál věřit v její inspiraci a přijímat ji jako způsob Božího zjevení? Anglikánská církev je velmi pluralitní, ale zůstává otevřena různým obnovným proudům, eklesiologickým experimentům a probíhá v ní misijní dialog. Také katolická církev je pluralitní a v posledních desetiletích prožívá velmi silná napětí ve svých strukturách a v zápasech o další teologickou orientaci. Evangelikální hnutí navázalo již v 80. letech minulého století dialog s Vatikánem. Kromě rozdílů byly také nově definovány shody a možnosti spolupráce. V katolické církvi existuje hnutí charismatické obnovy a někteří katolíci se teologicky považují za evangelikály, protože také dávají důraz na Písmo a osobní zkušenost duchovního života. Překvapivě se za evangelikály z podobných důvodů považují i někteří pravoslavní křesťané.

Zmínili jsme anglikánskou církev, nemohu proto opomenout tvůj teologický vzor a přítele Johna R. W. Stotta. Jaký byl člověk a v čem tě nejvíce ovlivnil?

S Johnem Stottem jsem se seznámil jako mladý kazatel v roce 1980. Od té doby jsme udržovali kontakt písemně i vzájemnými návštěvami u nás doma, u něj v Londýně nebo na různých konferencích, a to až do jeho smrti v roce 2011. Někteří říkali Johnovi žertem „arcibiskup evangelikálů“. Byl hlubokým znalcem Bible, ale byl také člověkem svatého života. Průzračná zakotvenost jeho teologie a jeho zvěstování je mi stále velkým vzorem. A také jeho charakter.

Známé přísloví říká, že nikdo není doma prorokem. Ve světě byl Stott velmi respektovanou osobností, viz například jeho vliv na Lausannský závazek, ale jak to měl ve své církvi?

Stott byl v anglikánské církvi velmi respektován. Vícekrát mu bylo nabídnuto, aby se stal biskupem, ale on vždy odmítl, protože se považoval za učitele církve. Měl také velké odpůrce. Byly věci, které ho trápily, protože nemohl souhlasit s liberalismem některých svých kolegů a biskupů. Evangelikální křídlo anglikánské církve stále roste doma a mnoho anglikánských církví ve světě je silně evangelikálních. Arcibiskupové z Canterbury Stotta vždy respektovali. Stott byl také čestným kaplanem anglické královny.

Vrátíme-li se ale nyní ještě zpět do historie Církve bratrské, vidíme, že se dokázala vymezovat jednak vůči liberální teologii, ale také vůči letničnímu učení o „druhé zkušenosti“. Jak jsme na tom dnes? Kde jsou meze, přes které nemůžeme a nechceme jít?

Mezicírkevní situace se rychle mění, ale klasická ohrožení trvají. Tím myslím vliv liberální teologie, který přichází také v různých podobách etického liberalismu. S letničními církvemi jsme si vyjasnili pozice, respektujeme se a můžeme dobře spolupracovat. Naše pochopení Bible staví na základní zkušenosti znovuzrození, obrácení, přijetí Ducha svatého. Dalším zkušenostem nejsme uzavřeni, ale nejsou pro nás normativní. Naopak, naše Duchovní zásady vyzývají k otevřenosti nejen pro druhou, ale i pro další duchovní zkušenosti. Když další zkušenosti nejsou, našemu křesťanství chybí touha a otevřenost po nových naplněních a zmocněních Duchem svatým.

Poslední otázku bych chtěl směřovat ke zbožnosti, která má v evangelikalismu velmi široké břehy. Lze nějak sloučit zbožnost akcentující emocionální spontaneitu s důrazem na uspořádanou bohoslužbu s kázáním a vyučováním?

To je otázka na samostatný článek, ale jen telegraficky: Smířit to jde! A dokonce by tam oba tyto důrazy měly být. Pokud je zde pouze emocionální spontaneita, je to nedostatečné. Ale právě tak nedostatečnou je uspořádaná a ve všem předvídatelná bohoslužba. Liturgie, tak jak ji nacházíme už v Novém zákoně, měla vždy obě tyto složky. Vedle uspořádané bohoslužby (čtení, modlitby, výklad), se vždy objevovaly spontánní prvky jako například osobní svědectví, prorocké výzvy, žehnání, zprávy z misie, přímluvné modlitby. Tak to bylo u nás i za Adlofa. Kde jedna z těchto složek chybí, církev chřadne. Je třeba obě tyto složky vyvážit a to je zdravý zápas pro všechny kazatele a staršovstva.