Víra musí obstát i na pustém ostrově bez Bible a bez církve.

Umíral jednou jeden starý moudrý rabín. Chtěli po něm, aby jim sdělil svou největší životní moudrost, ke které došel a neodnesl si ji s sebou do hrobu. „Všechno je jinak,“ řekl a vydechl naposled. Potud anekdota, kdyby to ovšem byla anekdota.

Během jediného měsíce jsme v naší zemi, v Evropě ba dokonce po celém světě prožili, že doopravdy všechno může být jinak, dokonce velmi rychle a radikálně. Doslova se s námi zastavil svět. Naši poslanci byli ještě nedávno schopní se až do krve hádat o to, jestli na svátky a o nedělích mohou být zavřené obchody a jaké katastrofální dopady by to mělo na ekonomiku země, když najednou je zavřeno skoro všude na celé týdny, možná měsíce. Téměř nelétají letadla, hotely jsou zavřené, stejně tak kina i divadla, nehraje se fotbal ani hokej, pozastaveny jsou svatby, lidé jsou omezeni karanténou, celá města jsou izolována od zbytku světa a nekonají se ani bohoslužby.

Všechno je jinak i v církvi. Samozřejmě, protože církev je neoddělitelně součástí celého světa. Světa, do něhož náhle vstoupil koronavirus, jako před sto lety španělská chřipka a ještě dříve morové rány. Církev je ponořena do světa, který bývá ohrožován živelními katastrofami a zachvacován válkami, po nichž se hroutí státy a překreslují mapy říší a států. Toho všeho byli a jsou křesťané vždy nedílnou částí, o židech ani nemluvě…

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na kázání Zdeňka Vojtíška, který před lety křtil naši dceru. Položil nejen jí na srdce, že víra musí obstát i v krizové situaci, dokonce i kdyby se najednou ocitla na pustém ostrově bez Bible a bez církve. Skutečná víra nemůže být závislá ani na tak zásadních fundamentech, jakými jsou psané Boží slovo a společenství víry, stát může toliko na Kristu. Všichni jsme tehdy souhlasili, ale nedovedli jsme si to představit. Dokonce by nás ani ve snu nenapadlo, že by někdy mohla v našem životě nastat taková situace. Nyní už ale pomalu začínáme chápat, že i nás se to týká a jak pravdivé slovo tehdy zaznělo. Protože i v životě věřícího člověka a církve bývá nejednou všechno jinak.

Jako v polovině března roku 2020, kdy jsou zavřeny všechny kostely a modlitebny, věřící se nemohou scházet, dokonce jsou zrušeny i malé skupinky, křesťané si musí vystačit jen sami se sebou jako jednotlivci a rodiny v jedné domácnosti. Takové omezení nezažili ani pamětníci nacistické a komunistické totality. Děkovat ale můžeme moderním technologiím, že přece jen spolu můžeme mít alespoň telefonické a digitální společenství. A že rozhodně ještě nejsme ztraceni na pustém ostrově uprostřed nekonečného oceánu. Máme i Bibli či jinou křesťanskou literaturu, k dispozici jsou přímé přenosy bohoslužeb, lze si zajít nakoupit, a kdyby bylo nejhůř, můžeme požádat o krizovou pomoc kazatele nebo psychologa. Jinými slovy, nejsme na tom v březnu tohoto roku ještě zdaleka nejhůř.

A co nám nakonec může dát rabínova anekdota, která se nám v čase virové epidemie nezdá vůbec vtipná? Překvapivé poznání, že všechno skutečně může být jinak, že se leccos může sesypat jako domeček z karet, dokonce i naše životní a duchovní jisty. Ale především nadějné zjištění, že když je všechno jinak, můžeme se už teď těšit, až bude lépe, znovu se uvidíme tváří v tvář, podáme si ruce a obejmeme jeden druhého bez strachu z nákazy a o život. Zatím se ale držme Krista, který byl mrtev a je živ, ale uděláme dobře, když se ho budeme držet i pak.