Svědectví kazatele Pavla Javornického

Hovořím-li o období nacistické nebo komunistické totalitní vlády s mladými lidmi, narozenými už v období svobody, mám dojem, že tomu jen těžko věří a nedovedou si to představit. Přeji jim ze srdce, aby podobné zkušenosti nezažili.

Totalitní režimy potlačovaly každý náznak svobody a odporu. Komunistům velice vadila živá a aktivní křesťanská víra. Vlastně to bylo pro věřící vyznamenání, že se jich obával tehdy tak mocný útvar. Já osobně jsem nezažil přímé pronásledování, ale Damoklův meč visel nad námi všemi, kdo jsme byli ve své víře nějak aktivní.

Dlouho jsem odolával členství v Československém svazu mládeže, který nás měl formovat v budoucí lidi socialismu. Nakonec mě do ČSM doslova nahnal třídní učitel na gymnáziu rok před maturitou. Jeho argument byl pádný: „Spolužáci tě zvolí za předsedu třídy, to zařídím já. Přece nechceš, aby posudky na vás psali ti horliví svazáci!“ Podařilo se nám dostat 27 z 30 spolužáků na vysoké školy – psal se rok 1952. Ale na studium evangelické teologie jsem se nedostal, ministerstvo kultury tam několik let nepustilo nikoho z naší církve. Moje manželka Věra se marně po tři roky hlásila na studium medicíny, protože byla přistižena, že jako zdravotní sestra dávala dětem při odchodu z nemocnice na rozloučenou obrázky s biblickými veršíky.

V nejtvrdších padesátých letech bylo několik kazatelů Církve bratrské uvězněno, hlavně za tajnou práci s mládeží. Jiní z různých důvodů ztráceli na léta státní souhlas k výkonu duchovní služby. K nim se statečně řadí i několik laiků, kteří byli pro různou křesťanskou aktivitu uvězněni nebo alespoň vyhozeni z odborných pracovišť. Jeden bratr byl zastřelen při pokusu překročit hranice, druhý zemřel na těžký úraz při vězeňské práci. Bratr z vinohradského sboru byl odsouzen k práci v uranových dolech v Jáchymově za tajné organizování skautingu. Odnesl si postižení rakovinou obličeje, která ho připravila o jedno oko a část tváře. Podrobnosti o těchto případech najdete v knize Jana Štěpána Babylónské zajetí církve (Creo Press, Náchod 2015).

Potíže na školách i v zaměstnání měla celá řada mužů a žen vyznávajících Krista. Státní souhlas k založení nového sboru byl ojedinělý zázrak, naopak byly sbory násilně spojovány (například Náchod se stal pouhou stanicí České Skalice) a některé sbory byly doslova „ověšeny“ spoustou stanic, bývalých sborů (například Brno několika sbory na Těšínsku).

Společné letní tábory mládeže v Hamru nad Nežárkou a ve Velké Lhotě na Valašsku byly přeměněny na „biblické kurzy“, ale i ty musely skončit, tuším v roce 1951. Režim tím však dosáhl pouze toho, že mnohé sbory začaly pořádat své vlastní letní příležitosti pro děti, mládež i dospělé, přestože to bylo pro organizátory hodně riskantní. Celocírkevně se dařilo pořádat letní pracovní brigády hlavně v lesích. V zapadlých hájovnách nás při duchovních programech nikdo nechytil. Jen jsme si nesměli při cestě do práce a zpět zpívat křesťanské písničky. Tak jsme si je pískali.

Někteří rádi vzpomínáme zvláště na takovou brigádu na Jizerce. Tu vzala pod křídla Evangelická teologická fakulta, kde to zorganizoval bratr Mirek Menšík. A my jsme si mohli po práci užívat programů profesora Adolfa Novotného a jeho manželky. Jen se nesmělo o všech těchto aktivitách moc mluvit. Zvláště nebezpeční byli starostliví rodiče, kteří volávali na sborovou linku a dožadovali se více informací „o tom dětském táboru“. Všechny farní telefony totiž Státní tajná bezpečnost pečlivě nahrávala, jak nás varoval jeden bratr zaměstnaný v telefonní ústředně.

Někdy nám ovšem dělali vrásky dorostenci sami. Jednou se vyřítili z vinohradské modlitebny v Praze po svém utajeném programu a hráli za Vinohradským divadlem na honěnou. Byli lapeni příslušníky tajné policie, protože se motali kolem zaparkované prezidentské autokolony Antonína Zápotockého, který sledoval v divadle nějakému hrdinskému dramatu z Vlastenecké války. Naštěstí vyslýchaní hráči šikovně lhali, že jsou kamarády ze sousedství.

Jindy jsme měli na Hlavním nádraží sraz k odjezdu na nepovolený tábor na Nežárce. Do začátku měl každý přinést nějaké potraviny, dorostenec jménem Svoboda pecen chleba. Dlouho nešel a tu jsem zaslechl, jak jiný účastník říká nahlas v zalidněné hale: „To je hrozný, Svoboda není, chleba není…“ Budil dost zájmu i úsměvů, ale podařilo se mi ho včas umlčet. Patrně zázrakem ty naše letní aktivity zůstaly bez represí, ale všude to tak jistě nebylo.

Náš odchod do kazatelské služby v roce 1976 proběhl kupodivu hladce. Moje propuštění z ČSAV připravil Pán Bůh desetiletí předem, kdy ředitel našeho ústavu, akademik Slavomil Hejný jezdíval jako student se svým krajanem Karlem Irou z Vodňan na schůzky mládeže do sboru CB v Písku. Dále nám pomohlo, že tehdejší tajemník Rady CB bratr kazatel Karel Sita pro mne vydupal povolení ke kazatelské službě až z ministerstva kultury, protože obávaný potížista, krajský dohlížitel na církve v okrese Hradec Králové, vážně onemocněl.

Okresní tajemník v Náchodě byl naopak zlatý člověk, který pomáhal církvím, kde mohl, a dával na všechny naše sborové aktivity bez vyptávání své razítko. Později dokonce bojoval o to, aby náš syn David byl doporučen gymnáziem na studium teologie, ač jsme o to ani nežádali. Naše dcera Hana se ovšem nedostala na vysokou školu a jen s obtížemi na fyzioterapeutickou studijní nástavbu, ač měla u maturity samé jedničky. Vysokoškolské studium musela dohánět za politické svobody už jako dospělá. To bylo pro děti z kazatelských rodin běžné – jednu dcerku kazatele dokonce nechtěli příslušní mocipáni pustit ani na učební obor švadlena. Jako kazatelé jsme věděli, že do každého našeho sboru, kde vždy rádi vítáme hosty zvenčí, byl dosazen donašeč. Některý se projevoval tak hloupě, že jsme ho brzy rozeznali, a dávali jsme si před ním pozor. Dodnes si však vážím toho, jak se zachoval náš přítel katolík Josef Vít, který rád chodíval také mezi nás. Jeho manželka si nějak zadala koupí pašovaných hodinek a policie provedla u nich doma prohlídku. Když viděli knihovnu plnou křesťanské literatury, tehdy hlavně pašované, tlačili na milého Josefa, aby se stal jejich informátorem v náchodském sboru CB. Přišel mně to se smutkem říci, aby vysvětlil, že se tedy u nás už neobjeví. Ještě mě upozornil, kdyby přece někdy přišel a přivedl hosta, abychom si na toho druhého dávali pozor.

Josef měl za sebou dramatické události, které prožil ve svých 10 letech. Rodiče měli nevelké hospodářství a hospodu. Odpírali vstoupit do JZD. Vetřel se k nim agent provokatér, který se vydával za pracovníka rádia Svobodná Evropa. Jedné noci obklíčila policie jejich usedlost, útočníci zastřelili jen toho nastrčeného agenta, zřejmě aby byl umlčen. Dospělí byli uvězněni, Josefův otec a dva další muži odsouzeni a popraveni, děti poslány do převýchovy v sirotčinci.

Nejsou to pěkné vzpomínky. Jediné světlé na nich je vědomí Boží ochrany a pomoci, kterou jsme prožívali. A pro některé síla přečkat kriminál a další bezpráví a těžkosti. Ale stejně jsme poznali, že „církev pod křížem“ prožívá leccos mimořádného.

Kazatelé v Cibulkových seznamech

V Cibulkových seznamech spolupracovníků StB, které byly po sametové revoluci publikovány, se objevilo několik jmen kazatelů a pracovníků CB. Rada jmenovala komisi, která měla tuto věc se jmenovanými probrat. Dostavilo se devět bratří, což byla víc než polovina uvedených. Někteří si byli jisti, že nic agentům nepodepsali. Paradoxně jednomu z nich přidělili v protokolu kontaktního policistu pod jménem kádrového referenta z bratrova zaměstnání, který těžkosti dělal, ale v StB nebyl. Někteří bratři pod nátlakem, hlavně vyhrožováním dětí a rodině, spolupráci podepsali, ale snažili se církvi neuškodit. Téměř všech devět už dříve někomu vyznalo svoji situaci a činilo pokání. Jeden či dva z těch, jejichž případ měl být podle našeho názoru otevřen a objasněn, se žel nedostavili.