Petr Raus, 1. místopředseda Rady Církve bratrské

Odhadovat budoucnost je vždycky trochu ošidné. Písmo nás upozorňuje, že se dokonce i Boží rozhodnutí někdy mění v závislosti na lidském jednání (např. Ex 32,7–14; Jon 3,10). I v případě koronavirové epidemie tedy bude hodně záležet na nás lidech, jak se z této zkušenosti poučíme.

Jestli se církev nějak změní, bude to do značné míry reakcí na proměnu okolní společnosti. Přirozeně přejímáme řadu zvyklostí tohoto světa, a je to tak dobře, protože jen tak můžeme zůstat věrohodnými svědky evangelia; stejně jednali apoštolové. Ve společnosti zřejmě po nějakou dobu zůstane vyšší míra nejistoty, resp. vědomí, že stačí málo, aby se systémy zakymácely. V této skutečnosti vnímám připomínku nutnosti držet se základní zvěsti evangelia, totiž zprávy o Božím zájmu o člověka a o hodnotě Božího přátelství. Evangelium nabízí přesah přes hranici smrti, to by mělo znovu zřetelně zaznívat v našem zvěstování; všechno ostatní včetně rad, jak žít na tomto světě, je až druhotné. Naše jistota nespočívá v umění dobře žít, ale v Kristu, který je s námi.

Překvapilo mě, jak rychle se církev zdigitalizovala. Bylo to skvělou pomocí, možná se ale něco z toho už neztratí. Možná církvi zůstane vědomí, že tím nejdůležitějším v našem křesťanství nejsou naše modlitebny, ani sborové akce, ani shromáždění, ba ani kázání (jak nakonec upozorňoval už Pán Ježíš v Mk 4,12 či Lk 8,10), ale vděčná láska k Pánu Ježíši a jeho slovu, a láska k lidem, žitá v malých skupinkách nad Písmem a projevující se vnitřní i praktickou sounáležitostí s hříšníky. Že tím nepodstatnějším je prosté následování Krista v jeho vtělení a oběti. To je něco, co potřebujeme vždycky nově promýšlet.

Tibor Máhrik, kazatel Sboru CB v Ostravě

Když Tatry zasáhla ničivá vichřice, každému bylo jasné, že i kdybychom chtěli, Tatry už nikdy nebudou takové, jaké byly. Války, ekonomické krize, pohyby národů a politické revoluce mění nejen mapy světa, ale i jeho charakter. Dokonce i filozofické revoluce dokáží pohnout světem. Ty se však obvykle rodí z těch větších společenských pohybů. Covid-19 se takovou silou zdá být.

Co se už výrazně mění? Komunikace mezi lidmi, význam virtuálního světa pro každodenní život, globální povědomí a vědomí významu rodiny v životě člověka. Nastala dekonstrukce životního stylu člověka na počátku 21. století a hodnotového systému, který vyznává individualistická kultura bohatých států.

Co se nemění a ani nezmění? Člověk zůstane egoistou. Tok kapitálu se nezmění, peníze potečou do kopce. Po velké hospodářské krizi a španělské chřipce by evoluční optimisté měli očekávat progres a zmoudření lidstva. Hrůzy světové války, která zanedlouho nastala, však odvály jakýkoliv humanistický optimismus a obnažily zdrcující pravdu Písma (Zj 22, 11).

Co se dá očekávat? Analogicky se situací po Listopadu 89, kdy krátkodobé rozvlažení ve společnosti a radostná, solidární atmosféra byla v zápatí vystřídána agónií touhy nejvyšší priority moci a peněz dá se očekávat podobný algoritmus i po skončení této pandemie. Polarizace světla a tmy vstoupí do nových sofistikovanějších forem a podob. Pluralita nabere vyšší úroveň komplexity světa, která víc sníží čitelnost záměrů a skrytých cílů a předvídatelnost dění ve světě.

A co církev? Musí zvěstovat. Jinak a lépe než dosud. Dostali jsme rychlokurz změny. Žádné staršovstvo, ani členské shromáždění ani konference nebo teologický obor zde neměl žádné slovo. A najednou je všechno jinak. Vida, že to jde! Špatná zpráva pro skeptiky, kteří hnaní vlastním strachem úspěšně blokovali ledacos.

Zdá se, že: 1. Význam menších komunit je již prokázán. 2. Význam kvalitní digitální produkce je zcela nepostradatelný. 3. Filtr klíčových teologických témat je zásadně reinstalován. 4. Hledání kvality komunity věřících a pružnost forem a komunikačních nástrojů k šíření evangelia se stává imperativem pro leadership na každé úrovni.

Kristus ovšem zůstává tentýž beze změn.

Pavel Plchot, kazatel Sboru CB v Praze 6

Jeden možný pohled na to, co se v současné době děje je, že splaskla bublina. Týká se to většiny oblastí života naší zvláště západní společnosti včetně církve. Mnoho tradičních aktivit, tak jak jsme je dosud dělali, padlo. Myslím, že nebude možné se vrátit zpět k tomu, jak to bylo dříve. Budeme žít v jiném, novém světě, pokoronavirovém. Kdo jiný než lidé následující Krista, hlásící se k Bohu, o kterém svědčí Písma starého i nového zákona, má zdroje k tomu být životodárným vlivem pro budoucnost? Myslím, že celá situace i neznámá budoucnost je úžasná příležitost být k dispozici pro to, že Bůh bude tvořit nové věci v nás, mezi námi a skrze nás. On je Bohem, který je schopen pro každou novou situaci a kontext tvořit nové věci. Toto nové stvoření je pokračováním poslání, které jsme jako jeho lid dostali: „být požehnáním“. Nevidím současnou situaci jako nějaké Boží soudy či trest, ale mnohem více jako pozvání k novým věcem, které Pán Bůh může udělat a nás k tomu zve. Naše poslání se nezměnilo, ale kontext ano. Můžeme se tedy i společně otevřít pro to, co by to mohlo být a co pro to můžeme udělat.

Izajáš 48,6 píše: „Od nynějška ti chci ohlašovat nové věci, utajené, že o nich nic nevíš. Právě teď jsou stvořeny, nikoli předtím, přede dneškem jsi o nich nic neslyšel a říci nemůžeš: ‚Hle, já to znám.‘“