Svědectví

1. Svoboda

Johanka, 19 let

Tyto Velikonoce jsem od svého Krále dostala něco krásného – svobodu! Když jsme s rodinou slavili sederovou večeři, tak jsem si znovu zažila tu připomínku vyvedení z otroctví. A nějak mě to slovo otroctví zasáhlo. Došlo mi, že přestože jsem Ježíšovu svobodu dávno přijala, tak jsem si nikdy neuvědomila, jak se postupně stávám otrokem úplně ve všem. Dnešní svět je tak rychlý, plný nároků a možností, že se tím vším často nechám zmanipulovat. Stávám se tak otrokem požadavků společnosti, očekávání druhých a možná nejvíce sama sebe. Určitě je dobře na sobě pracovat, ale není tím dnešní společnost posedlá? Chce po nás tohle Bůh? Být výkonnými? Věřím, že ne, věřím, že Bůh dává svobodu. Svobodu žít, ne přežívat. Jsem Boží dítě, dítě obdarované radostí k životu. Dítě, které nemá za úkol se za něčím pořád jen hnát, ale které může hledat sny, které Bůh vložil do jeho srdce. Miluji tu svobodu, kdy se více mohu soustředit na to, jak jsem každý jeden den prožila, než na to, kolik jsem toho zvládla. Je to právě naděje, která mě ve chvíle strachu učí znovu si připomínat, že už nejsem otrok, ale bytost stvořená k radosti. A tak se raduji z toho daru času. Času, který přináší radost, a tak si jen do svého srdce chci vyrýt slova Ann Voskampové z knížky Tisíc darů:

„Vlastně nechci více času, chci jen dost času. Čas zhluboka dýchat a čas vidět skutečnost a čas dlouze se smát, čas vzdát Ti slávu a hluboce odpočívat a zpívat radostí a jednoduše dostatek času v jednom dni, kdy se nebudu cítit naháněná, v časové tísni, hnaná nebo zuřivá, jen abych vše dokončila – včera.“

2. Čas pro Boha

Eliška, 16 let

Věnovat čas Bohu je podle mě jedna z největších výzev. Pořád se kolem nás toho strašně moc děje, hromada kamarádů, sociální sítě, filmy a seriály. Máme pocit, že nemáme čas na Boha a přitom je mnohdy realita taková, že nejsme ochotní se odtrhnout od zábavy. Sama se často přistihnu, jak věnuju hodiny filmům, knížkám a všemu možnému a pak najednou nezbyde čas… A přitom je čas s Bohem tak moc důležitý a obohacující! Nakonec mám vždycky z pár veršíčků mnohem plnější radost, než z celého filmu. Na to si ale asi musí každý přijít sám, aby to pro něj mělo osobní hodnotu.

Další těžká věc je neskrývat před vrstevníky, že jsme věřící. A teď tím myslím i to „vědí to o mně, řekla jsem jim to loni v září na adapťáku“ a to je všechno. Měli bychom jít každým dnem s Ježíšem, ale často máme pocit, že jim to prostě nebudeme cpát. Ale mít radost z Boha není cpát jim to. Jen bychom se neměli stydět být Boží děcka i ve škole, ne jen ve sboru a mezi svými. A jo, pro mě to je taky těžké, bojím se odsuzování, ale stojí to za to, dny s Ním jsou mnohem lepší.

Tyhle dvě věci mají jednu společnou vlastnost, ve skupině to je snazší. Víra je přece týmový sport a proto je důležité mít věřící kámoše se kterými se můžeme podporovat, povídat si a chápat se navzájem. Já když vím, že tu samou knihu v Bibli čtou i moje kamarádky a že si o tom budeme moct (i když třeba jen přes videohovor) popovídat, tak to je pro mě motivace. A můžeme spolu přicházet na věci, kterým jsme nerozuměly, a vidět to z víc úhlů. Můžeme se navzájem za sebe modlit a to dodává odvahu, radost, sílu… Ve škole mám malou skupinku věřících holek napříč několika ročníky a je to pro nás bezpečný ostrůvek v rozbouřeném moři, které je pro nás škola. Opravdu není větší povzbuzení, než když člověk o přestávce dostane papírek s rychle napsaným vzkazem: „Ančí mi říkala, že četla Fil 4 a je to skvělý! Přečti si to taky!“

Tím chci říct, že není lehké být dospívající křesťan. Ale všechny těžké výzvy se dají spolu s Bohem a s přáteli překonat. A proto bychom se měli i ve škole obklopovat přáteli, kteří budou s námi kopat za stejný, Boží tým.

3. Překonat strach

Tobiáš, 16 let

Minulé prázdniny jsem stál před velkým obdobím změn. Na jednu stranu, stála přede mnou změna školy, přechod z osmiletého gymnázia na lepší čtyřleté, a na druhou stranu jsem skončil své dorostenecké období a stal se ze mě mládežník. Dorost mě formoval už od 10 let a cítil jsem, že když jsem šest let dostával, teď přišel čas dávat, chtěl jsem tedy na dorostu pokračovat jako mladší vedoucí.

Čekal mě tedy přechod do nového kolektivu a naprosto nová zkušenost vedení dorostenců, jímž jsem sám ještě před dvěma měsíci byl. Věděl jsem, že na nový kolektiv se připravit nelze, tak jsem se modlil a důvěřoval Bohu, že mi s tím pomůže. Ale stát se vedoucím dorostu byla pro mne velká výzva a já netušil, jestli budu schopný někoho vést. Největší překážkou pro mne byla ale moje řečová vada.

Bál jsem přechodu na novou školu, bál jsem se toho, že nebudu mít mezi dorostenci respekt. Byla přede mnou Rádcovská škola, kde jsem doufal, že se mi vše ujasní, že budu vědět, zda do toho jít, nebo ne. Akce to byla naprosto úžasná, naučil jsem se spoustu věcí, spoustu věcí si ujasnil, nejdůležitější však bylo, že jsem tyto přechody odevzdal Bohu, pochopil jsem, že nikdy nebudu podle sebe dost připraven, ale že se nesmím strachovat.

Když pak začal ten očekávaný školní rok, nebál jsem se, ani o svou řeč, ani o své schopnosti. Bůh mi daroval úžasný kolektiv ve třídě, dokonce jsem začal mít svou školu rád (což kupodivu stále trvá). Na dorostu jsem se v týmu vedoucích také rychle uchytil, cítil jsem, že jsem se rozhodl správně a že Bůh mne v mém rozhodnutí podpořil.

4. Žehnat těm, kteří stojí proti mně

Anež, 13 let

Výzva? U mě to jsou asi dva učitelé. Hlavně ten jeden, který neustále říká, že jsme nejhorší třída, kvůli nám nestíhá probrat látku, pořád vyhrožuje tím, že když nebudeme zticha, nepůjdeme na oběd apod. Nakonec jsem se dozvěděla, od kamarádek z vedlejší třídy, že jim to říká též. Dává poměrně obsáhlé úkoly. Vlastně je asi chytrý, ví toho opravdu hodně, ale učivo probírá strašně dopodrobna. Tak se rozpovídá a pak se jakoby probere a zjistí, že nestíháme, a vinu vlastně hodí na nás. Ano, to že vyrušujeme, je taky pravda.

Nechci, aby takový byl, a tak se snažím dělat, co zadává, aby byl spokojen, ale moc to nefunguje. Modlila jsem se za to, aby přestal být tak náročný na učivo a přestal na nás házet vinu anebo my jsme to snášeli. 

Je pro mě těžké při modlitbě mu žehnat. Chci se to učit.

5. Máma vs. spravedlnost

Berenika, 20 let

Máma

mi říkala

Život je nespravedlivý

zvykej si

Život je nespravedlivý

zvykám si

mami

Někdy to bolí víc

někdy míň

Ale vím

že tebe

to bolí nejvíc

mami

Chci život udělat spravedlivým

zvykej si

mami

Často vstupuji do nově otevřených dveří a mám strach. Zvládnu všechno, co mě čeká? Nevím. Rostu a trochu mě to bolí. Nejistota provází poznávání nového, zároveň mě vede k větší důvěře Hospodinu. „Promiň, Bože. Myslela jsem, že ti absolutně věřím.“ A Bůh? To všechno ví, a přesto mě pořád stejně miluje. A já poznávám, že čím jsem mu blíž, tím víc jsem člověkem.

6. Problém s vírou

Adam (19 let)

Pocházím z křesťanské rodiny, takže věřím už od malička. S vírou jsem měl vždycky problémy, potřeboval jsem přesně vědět, čemu věřím. A také jsem technický typ, takže co nedává na 100% logiku, tak mi nedává smysl. Poslední dobou je pro mě největším úkazem to, když vidím ostatní křesťany, jak jsou šťastní. Přijde mi to jako zázrak ve srovnání třeba s mou třídou ve škole. Sám mám pocit, že k Bohu pořád nemůžu najít cestu. Sice se pravidelně modlím, ale pořád mám pocit, že to není ono…

7. Vzpoura je následek

Marta, 20 let

Teenager podle mého nemá primárně ve své mysli touhu po vzpouře. Vzpoura je následek. Následek prudce měnících se nálad, změn, ať už se jedná o změny jeho samotného nebo subjektivně vnímané změny okolí.

To, co si uvědomuju ze svého dospívání (a snad už mám velkou část za sebou), je intenzivní poznávání. Poznávání Boha jako někoho, kdo chce mít osobní vztah se mnou. Poznávání nových rolí, které zastávám já nebo druzí lidé. Poznávání těch, kteří jsou vedle mě od malička a najednou se tak rychle mění, připadá mi, že všechno, co znám, je jiné. Poznávání sebe. Poznávání pravidel mezi lidmi, která už se nezdají být tak jednoznačná jako dřív. Tenkrát ještě pokaždé platilo to samé. A teď? Existují výjimky, člověk se musí naučit sám posuzovat, co je dobré a co špatné, co má kdy udělat. Může se rozhodnout řídit se tím, co říká Bůh. Ale co když jednoznačné ano nebo ne v Bibli není k nalezení a my se prostě musíme naučit hledat v modlitbě Boží odpověď pro konkrétní situaci? Zase poznáváme.

Jedna z takových větších výzev, které mi Bůh na cestě k dospělosti připravil, byla právě taková. V určitém věku jsem začala být rozčarovaná z toho, že neplatí moje vidění světa. Rozdělovala jsem ho na dobré a špatné, a i když jsem věděla o Ježíši a jeho oběti za všechny lidi, velmi striktně jsem ty dvě skupiny od sebe oddělovala. Církev pro mě byla součástí toho dobrého světa. Jenže v církvi jsou lidé – a lidé jsou hříšní. Pochopit, že jsou tam právě proto, že potřebují milost od Boha, jsem musela s pláčem. A to stejné jsem se naučila o sobě. Nemůžu se hodnotit podle toho, co udělám dobře a co špatně. Nemůžu podle toho soudit ani druhé lidi. Všichni potřebujeme milost a nikdo z nás není „jen bílý“, i když se snažíme žít dobrý život. Hřích se nalepil na každého z nás a my potřebujeme Boží odpuštění, abychom mohli být zachráněni. Poznala jsem, že lidé jsou barevní, ať už v Boha věří nebo ne, protože on nás tvořil s tou největší kreativitou, která je k vidění, a nenajdeme dva lidi, kteří by byli stejní. Svět není černobílý. Církev není jednobarevná. Je to paleta. Paleta, na které jsou různé odstíny barev, tenhle vidím dnes poprvé a jiný teprve zahlédnu. Učila jsem se, že Boží milost stačí na všechny.

8. Život v katanténě

Eliška, 17 let

Poslední dobou nabral náš život zcela jiný směr. Mnohé jistoty rozfoukal vítr jako spadané listí. Aspoň takové byly mé pocity první týden.

Co se mnou bude? Proč se to děje, Bože? Na co se můžu vůbec spolehnout? Na mě. Ano a proč se vlastně takto hloupě ptám? Vždyť Ty jsi má skála, mé útočiště, můj pevný hrad. Během začátku karantény mi docházela tato jednoduchá myšlenka. Zároveň mě stále zaráží, jak lehké je za Bohem přicházet v době starostí a o kolik těžší je si připomínat Jeho slova v době, kdy nám nic nechybí a nic nás netrápí.

Po čase, kdy se věci srovnaly, a došlo k smíření se současnou situací, mě napadaly jiné otázky. Co je nejlepší, abych v tomto čase dělala? Co mě chceš naučit? Kam mě vedeš? Nemám jasnou odpověď. Vím, jen že se na Pána mohu spolehnout. Ukázalo mi to na skutečnost, jak málo důvěřuji. Nebo spíš, jak moc důvěřuji sobě a své síle. Ale Boží moc je tak nekonečná. Může udělat cokoliv a nikdo se mu nevyrovná.

Jako nejspíše většině z nás i mně začali velice chybět jiní lidé. Učí mě to však mnohem větší vděčnosti, za ty, se kterými se mohu spojit i za vztahy obecně. Další důležitou věcí je společenství. Nemáme mnoho možností, jak se setkávat při bohoslužbách. Jsou však ostatní důvodem, proč sbor navštěvuji? Nebo chci hlavně chválit Boha celým svým srdcem, duší a myslí? A to v jakékoliv situaci?

A co sociální sítě a možnost být neustále online? To také obzvlášť nyní patří neodmyslitelně k životu. Na jedné straně je v nich neuvěřitelné požehnání. Můžeme si pořád povídat, poslouchat zajímavé rozhovory, kázání, cvičit, vyrábět, učit se… Vše je mnohem snažší. Zároveň je v stavu online mnoho, opravdu mnoho nebezpečí. Je tak snadné se v nich ztratit a přestat poslouchat Boží hlas. U mě to vede k rozvoji srovnávání, špatných pocitů, kolik málo toho dělám nebo bych měla dělat. Napadá mě přísloví o ohni: „Dobrý sluha, ale špatný pán.“

Mohla bych psát ještě o mnohých věcech. Jak se učím milovat svoji rodinu a to i přes nedostatky, které u každého z nás vyplývají na povrch. Jak je pro mě těžké udržet si zdravý pohled na sport, kterému nechci propadnout, protože tréninky jsou jedna u mála věcí, co fungují. O stravě a o tom, že nechci chodit do ledničky každých pět minut nebo naopak držet nějakou dietu, jen protože jsem zahlédla pěknou slečnu na Instagramu. O vztahu s mým přítelem, který mi teď moc chybí…

Pokud bych své krátké povídání měla nějak shrnout, chtěla bych jen říct, obracejme se stále na Boha. To jedině On je náš Král.

9. Rádcovská škola

Bibi, 17 let

Rácovská škola pro mě byla jednou z nejdůležitějších událostí v životě. Zjistila jsem, že pokud člověk chce a má odvahu, dokáže všechno. Předtím než jsem jela, bála jsem se, že tam budou někteří namyšlení nebo sobečtí lidé (jako je mnoha mých vrstevníků). Po pár dnech jsem ale zjistila, že všichni jsou hodní komunikativní a hlavně neřeší jenom své problémy, ale poradí i vám. Byla jsem velice mile překvapená. Další věc, kterou jsem na škole zjistila, bylo, že někdy se člověk prostě potřebuje vzdát svého pohodlí a samozřejmostí. Že máte kde spát, že máte k přístup k signálu vždy, když potřebujete.

Za sebe však musím říct, že ten pocit je ve skutečnosti strašně super. Je to oddechový a zároveň nezapomenutelný pocit. Člověk toho může tolik objevit, může objevit tolik zajímavých věcí o sobě, které nevěděl, že umí, že všechno v životě se dá zvládnout. Na Rádcovské škole nás učili, jak se věnovat mladým dorosťákům, jak je posilovat ve víře. Spousta věcí pro mě byly novinky, udivovaly mě a fascinovaly. Opravdu jsem si uvědomila, kým jsem a hlavně jsem se sbližovala s Bohem.

Můj největší dojem bylo uvědomění si, že Bůh mě má rád, že život s Bohem je o tolik lepší, zábavnější a vždy jsem cítila, že uvnitř mě chybí kousek něčeho, nevěděla jsem, ale čeho. Po Rádcovské škole jsem zjistila, že to místo je v srdci a je tam pro Boha, protože to díky němu jsem začala chodit do dorostu, poznala jsme Pepu, který mi nabídl, zda bych nechtěla jet na tuto akci. A díky tomu jsem poznala nové kamarády, se kterými jsem až doteď v kontaktu a to všechno díky Bohu