Co uděláme my se svou touhou vyjít někam ven, …něco udělat, …s někým něco podniknout?

Jaro je roční období, které dělá rok rokem. Napovídá to již německý původ tohoto slova (das Jahr = rok). Přestáli jsme zimu. V moderní době přestát zimu není tak složité, jako tomu bývalo kdysi. Nejsme v situaci křečka, který musí propočítat nutné zásoby, aby přežil dlouhých šest měsíců, a to že křečci nejsou excelentní matematici, napovídá jejich nijak vysoké skóre přežití. Ale i tak pro mnoho z nás je přežití zimy výkonem. Mladí lidé musí přežít nejvyšší nápor zkoušek ve školách, rodiče všechny ty zimní nemoci svých dětí, staří pak náročnější klimatické přechody mezi vnitřní a vnější teplotou prostředí, o ledu nemluvě. Jednou větou – jaro je radost. Během mých toulek literaturou mi uvízlo v hlavě těchto pár úvodních veršů ze Chaucerových Canterburských povídek:

Když duben záplavou svých vlahých dešťů březnovým suchem ke kořenu vnikne a každé vlákno vykoupe v té vláze z níž silou plodivou se rodí květy; když také Zefyr líbezným svým dechem v lese i v poli všude popožene výhonky křehoučké a mladé slunce v souhvězdí skopce proběhne svou půlku a ptáčkové dají se do zpívání jimž příroda tak pobuřuje srdce, že celou noc spí s okem otevřeným tu touží lidé na pouti se vydat a putovníci k cizím jíti břehům.

Uvádím tyto verše, protože bych to těžko vyjádřil stručněji a lépe. Jaro v nás probouzí touhu vylézt ven a dát se na cestu. První náboženské poutě mířily do Jeruzaléma, do Říma nebo později na různá slavná místa odpočinku světců či zjevení svatých. Ještě dnes je velmi populární cesta do Santiaga nebo v USA v podstatě sekulární Pacifická hřebenovka. Každý poutník pak popisuje mimo jiné fascinující pestrost lidí, které na té cestě potkal, a že sdílení s poutníky je jedna z nejcennějších zkušeností, co si odnáší. Chaucer popisuje také bohatou paletu lidí charakteristických pro renesanční Anglii. S velkou dávkou ironie předvádí jejich karikatury, ale ani na okamžik nezpochybňuje cíl jejich cesty, který je nanejvýš zbožný – vyjádřit úctu památce slavného anglického světce Thomase Becketta.

Co uděláme my se svou touhou vyjít někam ven, …něco udělat, …s někým něco podniknout? Jaké dobrodružství otevírá před námi toto jaro? To největší dobrodružství leží jediný krok před naším prahem, …pak už se jen nezastavit. Ale co vzít s sebou? Hrdinové Canterburských povídek s sebou brali celé své životy, ve vší jejich vážnosti, banalitě i směšnosti. Vezměme také celé své živobytí – vážné, banální i směšné. A nebojme se po cestě odhazovat nepotřebné, abychom došli cíle – nebeského Jeruzaléma.