Zvědavost je palivem naší touhy vyrůst, vyrazit k cíli.

Člověk je tvor zvídavý. A není to jen dítě, které potřebuje ochutnat všechno, na co dosáhne. Vyndat vše, co je někde schované. Vydat se za zvláštním tvorem, který zrovna proběhl ve snaze nenápadně se proplížit do pelíšku. Zvědavost může být dobrá, ale také může být zaslepená, bezohledná. Existuje názor, že Eva neokusila jablko z touhy po bohorovnosti, ale čistě ze zvědavosti. Nedbala, nebo snad zapomněla, co si o tom pomyslí Hospodin, co asi bude cítit. Mnoho jiných hříchů pramení ze zvědavosti. Dítě vyrůstá v hranicích. Neustále zkouší, zda jsou stále platné. Co se stane, když vyleze na první schod, na druhý, na třetí? Co se stane, když vyleze nahoru? Proč to táta vůbec zakázal? Vždyť je to super. No, a jak se teď dostane dolů? Dítě začne úpět k otci… Nicméně jak roste, hranice postupně jedna za druhou přestávají platit. Dítě se naučí bezpečně vylézt i slézt. Objeví se však další hranice. To je princip růstu k samostatnosti.

Bible je také plná hranic. Je to hranicemi vymezená cesta, nastavená pro duchovní růst. Člověk samozřejmě leckterou hranici může překročit, ale vydává se tím do krajního nebezpečí. Zřejmě ho hned nezasáhne blesk, ani se na místě nepropadne do země. Ale bude se umět odtamtud vrátit? Dá se za tu hranici vstoupit spolu s Bohem v srdci? Zůstane-li za hranicí dlouho, bude stále ještě člověkem – člověkem, kterým chtěl být? Člověkem, jakého Bůh miluje?

Překračování hranic, vstup na nové území proto nemusí vzbuzovat jen zvědavost, ale také strach, a o to více, čím častěji jsme se na novém území spálili. Vzpomeňme na Izraelce, když poprvé slyšeli zvěsti o Kanaánu – přepadl je strach. Nebyli připraveni. Museli jako národ dozrát, aby mohli konečně překročit Jordán. Ten strach byl dokonce takový, že se toužili vrátit zpět do Egypta – do něčeho, co má své nevýhody, ale bezpečně to tam znají. Je to přirozené. Lidé touží po novém, ale zároveň se ho bojí. S nadšením vyrazíme na túru, ale v prvních kopcích zápasíme s myšlenkou, proč jsme radši nezůstali doma. Zvlášť když se za našimi zády neustále ozývá od našich ratolestí: „Já chci domů. Bolí mě nožičky!“ O to jasnější nám musí pak být smysl celé té výpravy. „Protože růst bolí!“ Dětem řekneme, že je na vrcholu čeká svačinka. Sami sebe se snažíme přesvědčit, že plníme rodičovský úkol a to je naše vrcholová odměna.

Zvědavost je palivem naší touhy vyrůst, vyrazit k cíli. Kdybychom však zůstali jen u ní, moc daleko bychom nedošli a tam, kam bychom došli, by to zřejmě za moc nestálo. Bůh nás volá k delší cestě. Dal nám ve svém Slově řadu varování, řadu hranic, abychom putovali co možná nejbezpečněji. Na své cestě můžeme potkat mnoho lidí se stejným cílem. Někteří nám pomohou s naším baťohem, břemenem, některým pomůžeme zase my. Celou cestu si můžeme povídat, zpívat, ve svém srdci chválit Boha – nebo si mu klidně stěžovat na bolavé nohy – o tom je kniha Žalmů. Často se budeme chtít vrátit – na místo, kde bylo hezky – voda, teplo, písek, zmrzlina. Občas budeme chtít uhnout stranou – ze zvědavosti. A velmi často také uhneme. Příliš často se nebudeme chtít hnout z místa. Kéž tehdy uslyšíme volání dobrého pastýře, kéž se nám zasteskne po sladkosti jeho Slova, po lásce bratří a sester na společné pouti.