Hrnčířka Eva Andršová

Eva Andršová

Vystudovala jsem v Jaroměři obor umělecký keramik a pak v Bechyni obor designer keramiky a porcelánu. Nejvíc času jsem ale strávila v točírně, protože mě to baví. Takže se považuji za hrnčíře. V rodině nikdo sklony pro práci s hlínou neměl, alespoň co vím. Umělecké sklony tam však byly. Můj tatínek i maminka byli vždy velice šikovní a dokázali si se vším poradit. Teta krásně malovala. Její dcery si dokonce udělaly kurz keramiky, což jsem se dozvěděla mnohem později. Do hlíny jsem se zamilovala už na základní škole – učitelka výtvarné výchovy nás vzala do Domu dětí a mládeže, kde jsem viděla jednu holku, která tam točila na kruhu. V tu chvíli jsem věděla, co budu v životě dělat. Sice jsem pak ještě přemýšlela, že půjdu na pekařku, protože jsem chodila na brigádu do pekárny a můj děda byl pekař, ale babička mi to vymlouvala. Až mě starší sestra vzala podívat se do školy do Jaroměře. A vzali mě.

Líbilo se ti ve škole?

Neskutečně mě to bavilo. První byl učňák, moc jsem se těšila na praxi – měli jsme týden školy, týden praxe. Bylo to super. I když mi učení předtím moc nešlo, tak tohle mě tak nadchlo, že jsem byla premiantka v oboru. Dokonce jsem ráno vstávala, abych se učila na testy! Hltala jsem technologie a spolužačky mě nesnášeli, protože jsem se pořád na něco ptala. (smích) Učili jsme se tam řemeslo, především točíře.

Čím vším se člověk může stát, když se rozhodne studovat keramiku?

Kromě točíře ještě může být sádrař, který vyrábí formy. To vyžaduje pečlivost, přesnost a celkový proces je mnohem složitější. Ale odměnou je sádrová forma, ze které lze dělat nespočet stejných výrobku. Celkově těch odvětví je v keramice mnoho, a ve všem lze být profík na danou věc. Modelář neboli sádrař, sochař, technolog, malíř keramiky a porcelánu, například majolika, malba na glazuru, engoby a mnoho dalších technik. Každé ze zaměření má nespočet postupů a technik a člověk musí být kreativní a vynalézavý v každé z nich.

V medailonku zmiňuješ tetu, která malovala. Musí mít člověk výtvarné schopnosti, aby byl mistr v hrnčířském řemesle?

Určitě. Myslím, že to jinak nejde. Musí to být někde v člověku. Já to mám dost po rodičích, je to také hodně o vynalézavosti a schopnosti si umět poradit. Moje maminka malovala krásné kraslice. A teta mi byla krásnou motivací.

I Stvořitel tvořil z hlíny. Jaký to je pocit, když ti pod rukama vzniká nový výtvor?

Nevím, co si Pán Bůh myslel, když nás tvořil. Hlavně ze začátku praxe jsem o tom hodně přemýšlela. Ale koukala jsem jen na „vnější fasádu“, k uvažování o vnitřnostech jsem se nedostala. (smích) Pro mě je práce s hlínou, kdy vzniká něco nového, úžasný pocit. Je to fascinující. Když jsem poprvé viděla člověka, který točil hrnek, tak jsem si říkala: „To není možné, jak to dělá?“ Než se to člověk naučí, tak to trvá. Jeden den si říkám: „Paráda, už to umím,“ a druhý den to najednou nefunguje! Hlína utíká z kruhu, malíčky jsou odřené do krve. Ale když už to umím… tak sním o tom, co si vyrobím. Říkám si, že není nic, co bych nezvládla. Ale pokaždé je to trochu boj.

Čím to tvoje přemýšlení o novém výrobku začíná?

Základní je uvědomit si, s jakým materiálem člověk pracuje. Za ty roky už vím, jak funguje hlína. Když chci třeba z plátů postavit domeček, tak to jeden den musím vyválet a naměřit a až druhý den stavět. Když to budu chtít postavit v jednom dni, strašně se s tím nadřu. Hlína potřebuje čas. Když trochu uschne, dostane se do „koženého stavu“ a bude držet tvar.

Hrnčíř ručně vyrábí z plastické hlíny jemnou keramiku. Točí na hrnčířském kruhu nádoby, z hliněných plátů tvoří výrobky, z hliněných celků sochaří, vytváří sádrové formy pro práci s tekutou hlínou. Připravuje výrobky pro výpaly v peci, zdobí je výtvarnými technikami a dalšími materiály, např. glazurou.

Existují asi různé druhy hlíny…

Nespočet. Hlína je složená z ostřiva, taviva a pojiva – ostřiva a taviva za syrova tvoří kostru keramického střepu, a snižují plasticitu hmoty, takže snižují teplotu výpalu. Pojiva jsou jíly, hlíny a kaoliny – způsobují plastičnost hmoty s vodou. Každá složka hlíny je v ní důležitá, protože každý ten materiál pracuje jinak, a pak se chová jinak i hlína jako celek. Třeba šamotová hlína obsahuje zrníčka vypálené hlíny (ostřivo), asi jako chléb, do kterého se dává rozemletý starý chléb. Zrníčka podporují a zlepšují kostru výrobku. Ta se používá například na modelování velkých venkovních věcí nebo pro obkladačky, dlaždice a zdravotnickou keramiku. Lépe drží, i v mrazu. Existuje ještě světlá a tmavá hlína – je to způsobeno obsahem barvících složek jako například oxidu železa, ale dá se to ovlivnit. Třeba kamenina je velmi jemná hlína s úžasnými vlastnostmi. Pálí se na vysoké teploty, čímž docílíme vysoké slinutosti (má nízké procento nasákavosti) a odolnosti. Špatně se z ní tvoří, protože je na kruh příliš jemná. Stejně je to s porcelánovou hmotou, ale ta je tak jemná, že se chemicky rozředí na licí hmotu, která je určená spíše do forem.

Ze které hlíny děláš nejraději?

Z kameniny. Je to kvalitní materiál. Hůř se s ní pracuje, ale to jsem ochotná podstoupit. Ale v podstatě je důležité, aby se z hlíny dobře tvořilo, a glazura na ní takzvaně sedla bez nějakých vad. V tu chvíli jsem spokojená a můžu tvořit a vymýšlet nové tvary a dekory.

Jaké jsou po výběru hlíny další fáze?

Než začnu cokoli vyrábět, je dobré vědět, jak velkou pec mám a kolik se toho tam vejde, případně jak velkou věc mohu udělat, aby se tam vešla. Ideální je, aby pec byla vždy plná.

Následuje tvarování výrobku – na kruhu, na desce, sochařina, odlívání do forem… Pak se to musí nechat uschnout. Schne to různě dlouho, podle tloušťky střepu. Takže třeba týden, pláty den, dva. Musí se z toho dostat voda. Sušení je velmi složitý chemický proces, výrobek se totiž smršťuje, a proto musí schnout pomalu. Hrozí zde mnoho úskalí, na která si musíme dávat pozor. Při špatném zacházení nebo rychlém schnutí tam mohou vzniknout i mikropraskliny, které při výpalu způsobí, že to celé praskne. V místnosti, kde výrobek schne, nesmí být ani moc teplo, ani moc zima, mráz může taktéž výrobek roztrhnout, při velké vlhkosti může hlína zplesnivět atd... Zkrátka se o výrobek musíme starat každý den, dokud úplně neuschne. V průběhu schnutí výrobek oretušujeme, tzn. začistíme všechny nerovnosti.

Když je výrobek suchý, následuje přežah – výpal s teplotou 800–900 °C. Když jdou výrobky do přežahu, musí být uschlé, tzn. nesmí být studené. Studený výrobek je důkaz, že v něm ještě je voda. Po přežahu se střep (tak se výrobku říká) glazuje. Glazura je prášek (velmi laicky by se dal přirovnat k rozemletému sklu) s barvivem rozmíchaný ve vodě. Následuje druhý výpal neboli ostrý. Podle druhu hlíny a glazury se teplota v peci u ostrého výpalu pohybuje mezi 1150–1180 °C, někdy i víc. Glazura se tím nataví na hlínu. Všechny nepečlivosti v procesu výroby a v nanesení glazury jsou vidět teprve, až se to nakonec z pece vytáhne – nepřichycená glazura, když byl třeba na střepu prach, kousky sádry, prasklinky… všechna práce může být ve finále zbytečná.

Která fáze je „oddychová“?

Nic není úplná pohoda, všechno je „na špičkách“, ale baví mě to. Třeba točení je pro mě nejoblíbenější, když si hraju, ale jedno z nejtěžší, když mám zadání. Taky první hrníček je nejnáročnější. Prvních deset hrníčků ještě hledám tvar, než se mi dostane do rukou, a pak už to jede.

Mluvíš o tom, že sedíš u kruhu a děláš jeden hrnek za druhým?

Ano. Jednou jsem takhle točila 250 hrnků. A zas jinde jsem točila 24 hodin v kuse a to byl masakr. Pak jsem nemohla chodit. Vyrovnávala jsem výrobky na prkno a nosila jsem je k regálu. Říkala jsem si, jestli to vůbec zvednu. Nesla jsem to a už po cestě jsem vybírala polici, kam to položím. Nejlépe úplně u země. (smích)

Jakou roli hraje při práci s méně kvalitním materiálem zručnost a zkušenosti hrnčíře?

Velkou. Některé věci se ovlivnit nedají – třeba vlastnosti hlíny. Každá hlína má jiné procento smrštění – protože mají různé procento obsahu vody a jiné složení a poměr surovin, takže na výslednou půllitrovou nádobu mají před vložením do pece jiné rozměry.

Z jaké hlíny se rozhodně nic kvalitního nepovede?

Z té, která je tak dlouho používaná, až ztratí původní vlastnosti. Třeba u točení se odebírá jíl, který je ale v hlíně velmi důležitý, takže se tam musí vrátit.

Odebírá se jíl? Jak?

Hlína se při točení neustále namáčí a odebírá se jíl, který se usazuje na dně nádoby s vodou – kalníku. Je dobré pak ten kal znovu zapracovat do zbytkové hlíny. Obecně hrnčíři raději používají novou hlínu než takto zrecyklovanou. Já to nehrotím, klidně si tu práci dám. Ale v ruce mám fakt bláto. Musí se to převálet. Je to náročné, protože tam ve výsledku nesmějí být bubliny a nečistoty. Když se výrobek v peci smrskne, vzduch se nestlačí a mohly by být na povrchu vidět puchýře nebo by to celé prasklo. Nebo tam nesmí být příměsky mýdla ani sádra. Když se na sádrové desce válí hlína, tak odebírá vodu, což je skvělé, ale nesmí se z ní do hlíny dostat ani miniaturní kousky. V hlíně to vidět není, jsou vidět až na vypáleném výrobku.

To asi nepotěší, že?

Přímo to naštve. Takovou práci to dalo a tohle se stane. (smích) Potom zhodnotím, zda to změnilo něco na funkci a zda to naopak neudělalo zajímavý efekt, který překvapí. Přece jen je to ruční práce, takže originál. Odborník by to ovšem poznal, takže se mu s tím chlubit nebudu. (smích)

Čekají tě u pece někdy i opačná překvapení?

No jasně! Nejkrásnější okamžik je, když z pece vytáhneš naglazovanou hotovou věc. Glazura před výpalem vypadá úplně jinak než po výpalu, je to chemie. Třeba z růžové může být po výpalu modrá. Také hlína mění barvu. Do poslední chvíle nevím, jak to dopadne, takže ta zvědavost je trvalá. Na kurzech lidem předtím, než jdou výrobky do pece, říkám: „Podepište si to.“ A oni ne. A pak svůj výrobek nepoznají. A vybírají si ty nejhezčí. (smích)

Máš nějaký styl?

Pořád se inspiruji, baví mě všechno. Baví mě experimentovat. To je celoživotní proces. Keramika je moje láska. Vracím se do školy v Bechyni, i když nemusím. S mými bývalými učiteli si už tykám. Když řeším, jak vyrobit nějakou složitou věc, bavíme se o technologii – a všem nám září oči. (smích)

Bez jakých nástrojů se hrnčíř neobejde?

Asi bez kruhu. A ke kruhu jdu s nožíkem, strunkou na odříznutí hlíny od kruhu a s kartou. A na místě mám houbičku a kalník. Největším nástrojem jsou ale stejně ruce, s rukama udělám všechno. Všechny ostatní nástroje jsou bonus. Vždycky bych si nějak poradila.

Bůh nakonec o své práci řekl, že je to dobré. Na co z výrobků, které jsi vytvořila, jsi hrdá?

Hodně práce mi dala moje maturitní práce v Bechyni – opravdu velká sada vypalovaného nádobí z kameniny. Na vypálení jsem vezla tři banánové krabice výrobků, zpátky jen dvě. Smrsklo se to tak, že jsem nevěřila, že jsou všechny.