Ukázala mi fotografii nenarozeného dítěte z ultrazvuku, klekla si na zem a křičela bolestí, kterou cítila hluboko uvnitř svého srdce.

Marii jsem zpočátku potkávala na sídlišti denně. Časem byla k vidění sporadicky, neusmívala se, bylo na ní patrné, že trápení, které prožívá, přesahuje možnosti, jak ho účinně zamaskovat před okolím.

Ten den bylo pondělí. Marie vběhla do kanceláře, chytla mne za ruku a jen těžce mi mezi vzlykáním a naříkáním popisovala, co se děje. Její malý syn je promodralý a nedýchá. Bojí se, že zemře. Šla jsem s ní. V bytě bylo velké množství lidí, kteří pobíhali a křičeli. Zmatek, dusno a chaos. Malý Filip nedýchal. Po chvilce oživování zakašlal, otevřel oči a vyděšeně se rozhlížel okolo sebe.

Sanitka pak odvezla Filipa s jeho maminkou do nemocnice. Druhý den mi Marie přišla poděkovat. Ten krizový a zároveň intimní okamžik, kdy jsme společně bojovaly o život jejího syna, nás spojil silným poutem. Otevřela se mi a vyprávěla mi svůj příběh. Pocházela z osmi sourozenců, otec často pil, všechny peníze pravidelně prohrál v automatech a v záchvatech vzteku bil děti i svoji ženu. Marie si v okamžicích, kdy se spolu se sourozenci schovávala pod zatuchlou peřinou před otcovým hněvem, slibovala, že nikdy nedopustí, aby se k ní a jejím budoucím dětem choval muž takto. Nikdy nedopustí, aby její děti strachy močily do punčošek, tiskly roztrhaného medvídka, kterého našly večer u popelnic, a nikdy nepůjdou spát hladové a špinavé. Bude žít úplně jiný život.

S tímto odhodláním se šla vyučit na kuchařku. Škola ji bavila, byla to chytrá a krásná mladá žena s ideály. Měsíc před maturitou zjistila, že je těhotná. Narodila se jí dcera. Měla obrovskou radost, s partnerem si zařídili pronajatý byt, vše vypadalo, že se jí sen o krásné rodině splní. Pak otěhotněla podruhé. Během jejího těhotenství ale přítel začal užívat drogy. Byl agresivní, bil ji. Její sen se ocitl v troskách. Domácí násilí nabíralo na intenzitě a ona najednou zase byla ustrašeným děvčátkem, které se choulilo pod peřinou. Jenže tentokrát vedle ní nebyli její sourozenci, ale její dcera a novorozený syn.

Přestala vycházet ven, aby nemusela vysvětlovat, od čeho má modřiny. Hubla, protože jídlo dávala svým dětem a na ni nezbývalo. Pak její syn těžce onemocněl. Diagnóza byla krutá: nikdy nebude mluvit, chodit a mentálně zůstane na úrovni dvou let. Nenapadlo ji ani na okamžik, že by ho dala do ústavu. Ztratila by kus svého srdce. Syn míval záchvaty a péče o něj byla vyčerpávající. Zfetovaný přítel ji znásilňoval. Marie znovu otěhotněla, ale rodina ji donutila k potratu. Po něm seděla na zakrvácené posteli, u prsou měla plačícího syna – přišla o mléko. Nesla si to všechno v sobě.

Ukázala mi fotografii nenarozeného dítěte z ultrazvuku, klekla si na zem a křičela bolestí, kterou cítila hluboko uvnitř svého srdce. Chytla jsem ji za ruku a začala se modlit: „Pane, odpusť nám, čeho jsme se dopustili z beznaděje, strachu a nevědomosti. Odpusť nám naši krátkozrakost. Zůstaň s námi.“ Ten bolestivý okamžik plný slz byl zároveň okamžikem jejího obrácení.