Postraumatická pastorace
Násilí v rodinách a jiné patologické jevy se vyskytují všude a vždycky tam, kde je člověk. Traumatizující zážitky mají zejména dvě roviny důsledků. Intrapersonální svět takového člověka je následně silně narušen. Jeho emoce, vůle a reflexivní schopnost jsou oslabené ve své vzájemnosti, což zasahuje celý vnitřní svět, zejména vnímání sebe sama a smyslu vlastního bytí. Druhou dimenzí je interpersonální rovina. Člověk má v důsledku špatného zacházení v minulosti problémy ve vztazích ke svému okolí. Nejenom k lidem, ale taky ke zvířatům a přírodě. Projevy jsou různé: agrese, pasivita, hyperaktivita, podivínství… Může jít o nečekané reakce urážlivosti, výbuchy zlosti, ale také o poruchy stravování a spánku.
Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a zasazen do prostředí, jehož se stal nedílnou součástí. Právě proto, že Bůh jsou tři v jednotě a člověk byl v harmonii s prostředím, bude řešení problémů souviset s komunitou/ami a prostředím. V odborné literatuře zdomácňuje pojem „exosystém“, kterým se vyjadřuje celá síť vazeb (rodina, přátelé, církev, sociální entity apod.), jež hrají svoji roli v procesu vnitřního uzdravování člověka a jeho zdravého rozvoje.
Pro mne je klíčovým textem pro porozuměním dynamiky pastorální péče a podpůrné pomoci Pavlův koncept ve Fp 3,12–15, zejména jeho: „zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli“. Famózní vzorec, ve kterém je skryté téměř vše potřebné. Jinými slovy, vědomí minulosti – ne její přehlížení, dominance perspektivy cíle –, ne opravy minulých křivd, a osobní odhodlání běžet – ne házení odpovědnosti na jiné.
Evangelium obsahuje celý arzenál toho, co člověk zápasící s těžkými věcmi ve svém životě potřebuje, a komunita věřících vytváří bezpečné laboratorium pro interpersonální zručnosti. Kvalitní kázání a otevřené vztahy založené na milosti Boží jsou oním prostředím, kde se proces uzdravení odehrává, aniž bychom ho nevyhnutně museli umět popsat a kvantifikovat. Klíčem je tedy zdravý sbor. V takovém sboru má místo i svoboda pro intervenci specialisty zvenčí, jde-li o případ klinického zdůvodnění.
Kdykoliv se setkáme na skupince a respektujeme se, nasloucháme pocitům a zajímáme se o toho druhého, vytváříme hojivé prostředí pro bolavou duši. Kdykoli vyznáváme své hříchy, nastavujeme tvář pravdě selhání a porušenosti řádu světa i svého intrapersonálního vesmíru. Kdykoliv plánujeme společné aktivity, modlíme se za ně a hledáme pro sebe Boží vůli, otevíráme prostor perspektivy budoucnosti, která má smysl a stojí za to se za ní „natahovat“. Kdykoli studujeme Písmo, spojujeme rozbitý obraz vnitřního světa do celku, který koresponduje s vnější skutečností. „Intrasvět“ se tak spojuje s „intersvětem“, přesně to potřebuje rozbitý člověk. A ze všeho nejvíc lásku a milost. Aby s ním bylo jednáno ne prizmatem temné minulosti, ale skrze hodnotu, kterou má v Kristu, a zejména z perspektivy světlé budoucnosti, která je mnohem jistější než vědomí vlastního selhání.