Křest v Ježíšově jménu nás ujišťuje, komu patříme, komu vděčíme za svůj život, v kom je náš život. V Ježíši, který byl pokřtěn pro nás.

Apoštolové křtili v Ježíšově jménu. (Sk 2,38; 10,48; 19,5; 22,16) Proč? Jistě proto, že právě Ježíš jim přikázal křtít. (Mk 16,15n; Mt 28,19) Křest není náš výtvor či majetek; jeho vlastníkem, dárcem a garantem je Ježíš. V Ježíšově jménu apoštolové ale křtili snad také proto, že sám Ježíš byl pokřtěn – na začátku i na konci veřejné služby. K tomuto Ježíšovu křtu – k Ježíši samotnému – náš křest odkazuje.

Když Jan křtil kajícníky na odpuštění hříchů a připravoval tak návrat Hospodina Krále do Izraele, dal se od něj pokřtít i Ježíš. (Mk 1,1nn) Ne jako hříšník mezi hříšníky, nýbrž aby „naplnili všechnu spravedlnost“. (Mt 3,13nn) Ve křtu Otec Ježíše veřejně povolal a svým Duchem zmocnil, aby naplnil úkol trpícího služebníka Hospodinova, o němž mluvil Izajáš: „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil.“ (Mt 3,16n; Iz 42,1) Trpělivou službou nečistým, pochybným a nemocným lidem měl Ježíš naplnit úkol Izraele; na vlastním těle měl ukázat a uskutečnit, že Bůh kraluje, soudí i odpouští, tříbí i uzdravuje, že svolává nový lid; a odnáší hřích světa. (Iz 40,1nn; 44,1nn; 52,13nn; J 1,29nn)

Ovšem i později bude Ježíš mluvit o křtu, a to se zřejmým odkazem ke kříži: „Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná.“ (L 12,49n; Mk 10,38n) A také v této souvislosti bude mluvit o službě a království, o křehkosti lidských vazeb a o bratrství jeho žáků, o soudu nad světem a o výkupném za mnohé, jímž bude jeho vlastní život.

Kristova služba i vláda se pojí s křížem – a s křtem. Ve křtu jako by se koncentrovalo vše, k čemu byl povolán, čím byl a je, co pro nás udělal. Ježíšův kříž – a celý život – byl jakýmsi „generálním křtem“ (slovy O. Cullmanna), křtem pro všechny.

I proto křtíme, protože také náš křest vypráví o tom všem. Výše uvedená místa, která zmiňují křest v Ježíšově jménu, také mluví o jeho kříži a vzkříšení a o tom, co odtud plyne – o jeho panování, o odpuštění hříchů, o daru Ducha, o novém lidu z židů i národů. (Sk 2,32–47; 10,42–47; 19,2–7; 22,14nn) A další křestní texty zvěstují totéž. (srov. Ř 6,1nn; 1K 1,13–15; Ga 3,26 – 4,7; Ef 4,1–6; Ko 2,9nn; 1Pt 3,18nn)

Shrnuto: křest v Ježíšovo jméno nám ohlašuje, že Ježíš je náš Pán, třebaže se mu leccos vzpírá. Ujišťuje nás, že náš krevní oběh je napojen na Ježíšovo srdce, třebaže naše srdce slábne. Připomíná, že zdroj odpuštění i poslušnosti je v něm, jakkoli v sobě jistotu nenacházíme. Křest mě potěšuje, „že nejsem sám svůj, ale že tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši“. (Heidelberský katechismus, otázka č. 1) Že „náš život je skryt spolu s Kristem v Bohu“; že on, Kristus, je tím, kým v Božích očích jsme, máme být a budeme i my. (Ko 3,1–4) Že náš životopis byl napsán před dvěma tisíci lety. Při jeho četbě – při četbě evangelia – jsme „vytrženi ze své existence a postaveni do Božích dějin spásy“, říká Bonhoeffer. (Život v obecenství) A nemusíme se tudíž lekat, dodává, když nerozumíme sobě samým či Božím cestám dnes. „Mnohem podstatnější je, abychom věděli, co Bůh vykonal s Izraelem, se svým synem Ježíšem Kristem… Naše spása je ‚mimo nás‘ (extra nos), ne v příběhu mého života, ale pouze v příběhu Ježíše Krista.“ Tam se díváme, ne na sebe!

A právě tam nás jako směrovka odkazuje křest – k Ježíši, který byl pokřtěn pro nás. On žije – a s ním i já.