Buďme vděční Pánu Bohu za pubertu svých dětí. Je to totiž období, kdy díky nim a spolu s nimi můžeme prověřit své vlastní domácí Potěmkinovy vesnice.

Starší generace si možná vzpomenou na výraz, kterým se občas označovalo celé socialistické zřízení. Ale kníže Potěmkin žil mnohem dříve. V 19. století prý chtěl carevně Kateřině ukázat, jak je Rus bohatá země, a tak najal několik desítek malířů, kteří měli namalovat a dozdobit ulice vesnic a měst, kudy bude Kateřina projíždět tak, aby nabyla dojmu, že všem se vede dobře a všude je hojnost. Legenda praví, že když pak Kateřina navštívila několik „náhodně vybraných“ rodin, byla mile překvapená, jak si všude pochutnávají na husičce. Netušila, že milou husu ihned po zaklapnutí dveří rychlý posel přenášel na další stanoviště.

Řekli byste, že to je stará, dávno přežitá legenda? Vyvedu vás z omylu. Velmi často se ve své praxi setkávám s lidmi, kteří z mnoha různých důvodů mají potřebu něco skrýt za hezkou fasádou. Pokud jsou si toho vědomi, je celkem snadné najít způsob, jak přestat něco předstírat, postavit se problému čelem a napravit, co nás v životě zlobí tak, že to chceme ukrýt. Mnohem horší to bývá, když člověk vůbec netuší, že žije v kulisách, které připravil někdo jiný, a že tudíž má možnost s tím něco udělat. A to se děje především tehdy, když se do nich už narodil.

Co tím vlastně chci říct? Hlavní způsob, jakým se dítě učí, je napodobování. Už nemluvně kopíruje výraz tváře svých rodičů. Smějeme se, když tříleté dítě řekne větu, které zcela jistě samo nerozumí, zato s patřičnou dospěláckou intonací naprosto neodpovídající jeho vývojovému stadiu. A takto postupně dítě přebírá vzorce chování, vyjadřování i myšlení svých rodičů a nejbližších. V období puberty, kdy se naplno rozvíjí samostatná osobnost jedince, pak dochází ke konfrontaci s okolím. U některých dětí se projevuje silným vzdorem a vzepřením se všemu, co není opravdové. U jiných naopak dojde k ještě intenzivnějšímu zafixování původních vzorců. A tím se naplňuje ono předávání z generace na generaci.

Takže když si mně například někdo stěžuje: „Moje děti mě vůbec nerespektují a nechtějí se učit veršíky do besídky.“ a já se pak zeptám: „A co vaši rodiče?“, často slyším: „No s těmi jsem skončila už dávno, s nimi se vůbec nedalo bavit.“ Nedivím se. Vždyť k tomu, abychom změnili po generace zaběhnuté vzorce chování, je někdy zapotřebí opravdu obrovská vnitřní síla. Někdy to totiž znamená být nějaký čas tak trochu proti všem. S Boží pomocí a někdy i za přispění terapeuta to ale možné je. Víra a podpora psychoterapeutů stála například za velkou proměnou smyšlení lidí v západním Německu po 2. světové válce, kdy bylo nutné vyrovnat se s mnoha vinami předků.

Chtěla bych ale nabídnout rodičům ještě jeden pohled. Buďme vděční Pánu Bohu za pubertu svých dětí. Je to totiž období, kdy díky nim a spolu s nimi můžeme prověřit své vlastní domácí Potěmkinovy vesnice. Podívat se na to, kde se například za maskou zbožnosti skrývá náš strach, že nejsme dost dobří lidé, strach, že by nám druzí lidé mohli znovu ublížit, nebo neužitečné úzkosti, frustrace a mnoho jiných věcí. Děti jsou úžasným Božím darem i v tom, že co do nich vložíme, nám pak ony často mohou vrátit. Vložíme-li tedy do nich lásku, je docela pravděpodobné, že ji budou umět dát i ony nám.