Navenek vystupoval jako silný muž, který vždycky dosáhne toho, co chce. Ale uvnitř to byl hluboce zraněný člověk, který toužil po lásce a důstojném životě.

Pavel byl v našem městě pojem. Vzbuzoval strach a respekt. Třicet let, tedy téměř polovinu svého života, prožil ve vězení, kde seděl za různé výtržnosti, krádeže, ale i za vraždu. Čas na svobodě trávil venku jako bezdomovec. Celé dni sedával na náměstí, popíjel víno a přespával v různých squatech.

Když se otevřelo Nízkoprahové centrum, začal k nám chodit na teplou polévku, pro čisté oblečení, a hlavně si popovídat. Navenek vystupoval jako silný muž, který vždycky dosáhne toho, co chce. Ale uvnitř to byl hluboce zraněný člověk, který toužil po lásce a důstojném životě. Myslel si, že toho dosáhne silou, ale opak byl pravdou. A tak klesal stále hlouběji, až se ocitl na samém dně. Na dně, které ale pro Pavla znamenalo nový začátek.

Jednoho dne k nám přišel Pavlův kamarád Ondra s prosbou o pomoc. Řekl nám, že Pavel už několik týdnu jen leží a vůbec nemůže vstát. Vydali jsme se tedy podívat do míst, kde bydlel, abychom zjistili, jak na tom zdravotně je. Pavel nebyl schopen udržet se na nohách, byl zcela odkázán na Ondrovu pomoc. Rozhodli jsme se zavolat záchranku, ale uprosil nás, abychom to odložili na druhý den.

Ráno jsme za ním tedy šli znovu s odhodláním zavolat záchranku. Nejdřív ale bylo nutné ho umýt a převléct do čistého oblečení. Znamenalo to probrodit se kupou nepořádku a PET lahví plných moči. Záchranka ho pak odvezla na záchytku. Pavel se totiž stihl ráno posilnit vínem a záchranáři si mysleli, že to je důvod, proč nemůže stát na nohách. Když vystřízlivěl, zjistili, že ho nohy opravdu neposlouchají. Nějaký čas tak strávil na interním oddělení a potom v LDN. Pravidelně jsme ho v nemocnici navštěvovali, společně se modlili a často rozebírali jeho budoucnost. Už se nechtěl vrátit zpátky na ulici, ale jako vždy neviděl jiné řešení.

Začali jsme tedy hledat místo, kde by Pavel mohl důstojně žít. Povedlo se nám zajistit mu bydlení v domově sv. Josefa v Dolanech u Olomouce. Je to zařízení pro chlapy z ulice, které spravují bratři kapucíni. Pavel váhal – opustit svoje město i kamarády a jít tak daleko, do neznáma? Aby měl představu, co mu nabízíme, zařídili jsme u paní primářky propustku a vzali ho do Olomouce, aby se na nový domov sám podíval. Potom už bylo jen na něm, jak se rozhodne – spát na ulici, nebo žít v domově sv. Josefa, kde by mohl konečně důstojně strávit zbytek svého života. Pavel se rozhodl pro druhou možnost. Uvědomoval si, že na ulici se vrátit nemůže. Věděl, že už není ten silný a obávaný Pavel, před kterým měli všichni respekt.

Pavel našel u bratrů kapucínů svůj nový domov. Zůstali jsme s ním v kontaktu i nadále – volali jsme mu nebo psali a několikrát jsme ho byli navštívit. Snažili jsme se ho doprovázet, byli jsme mu rodinou. Pavel si postupně nacházel i cestu k Pánu. Pokud jde o jeho osobní víru –rodiče ho jako malého dali pokřtít a párkrát byl s babičkou v kostele. To bylo všechno. V domově začal chodit do kaple na modlitby, mši svatou nebo si jen tak posedět u Pána.

Minulý rok začal mít zdravotní těžkosti. Trápily ho velké bolesti, znovu přestal chodit. Odmítal jít k lékaři. Začal nám častěji volat, stěžoval si na svůj zdravotní stav a sliboval, že už půjde k lékařce. Ale nikdy tu odvahu nenašel. Jeho poslední telefonát byl jako telefonát dítěte, které tiše volá o pomoc. Vydali jsme se za ním zjistit, co se děje, a našli jsme ho v zuboženém stavu – hubeného, zarostlého a špinavého. Pavel byl totiž velmi tvrdohlavý a hrdý. Neuměl přijmout svoji nemohoucnost a odmítal pomoc chlapů z domova. Znovu jsme ho dali do pořádku a stejně jako rok předtím ve squotu jsme mu zavolali záchranku. Bylo to naše poslední společné setkání. V nemocnici mu zjistili rakovinu plic s metastázemi do kostí. I nadále jsme si telefonovali, povídali si a snažili se ho připravit na setkání s Pánem. Až přestal zvedat telefon, protože už toho nebyl schopen.

Pavel ukončil svoji pouť na této zemi smířený s Pánem a posilněný svátostmi.