Začala se třást a plakat. „Máš hlad?“ zeptala jsem se. Neřekla ani slovo a plakala dál. 

Paní Helena žila v malém bytě pro sociálně potřebné občany. S nikým se nestýkala, občas se zastavila a postěžovala si na své zlobivé děti, ale vždy s láskyplným pohledem na všechny čtyři. Poprvé jsme spolu mohly více mluvit až po zvláštní události. Během obědové pauzy jsem jela nakoupit potraviny pro svoji rodinu. Když jsem přijela ke kanceláři, tašku s jogurty jsem položila vedle auta, druhou s pečivem také. Náhle jsem ucítila, jak malá ručka sahá do tašky a něco si bere. Otočila jsem se a spatřila vyděšený výraz tříleté Nikolky. Odhodila rohlík a přitiskla jogurt k drobnému tělíčku. Začala se třást a plakat.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se. Neřekla ani slovo a plakala dál. Kapesníčkem jsem jí otřela slzy a podala sušenku. Rychle ji otevřela a doslova hltala sousto po soustu. V tom přiběhl její o rok starší bráška a prosil také o jogurt a sušenku. Už jsem se nakláněla do auta, ale zarazila mne jejich matka. „Nežebrejte! Vy jste to ukradli? Počkejte těch facek!“ křičela na děti. Ty rychle utekly domů a matka zůstala stát spolu se mnou na prázdném parkovišti. Mlčely jsme. Začala plakat, skrčila se vedle auta a položila hlavu do dlaní. Sedla jsem si vedle ní a zeptala se: „Nemáte peníze na jídlo?“ Tichým hlasem odpověděla, že nemají a moc se stydí. Pomohla jsem jí vstát a doprovodila ji do bytu. Zavřela dveře, posadila mne do kuchyně a začala vyprávět:

„Vdávala jsem se v osmnácti letech, svatbu jsme měli velikou a v kostele. Rodiče nás vychovávali ve víře a celé dětství jsem prožila s vědomím, že mne má někdo rád a můj život není náhoda. Brzy po svatbě se nám narodily dvě děti. Všechno bylo krásné, problémy se dařilo řešit a krize přicházely a zase odcházely. Muž se rozhodl podnikat a já ho podpořila. Měl stavební firmu a začal vydělávat velké peníze. Z malého podnájemního bytu jsme se přestěhovali do velkého pětipokojového a za rok jsme už začali stavět náš vysněný dům. Ale stejně rychle, jak jsme bohatli, odcházela naše láska. Luxusní dovolené čpěly prázdnotou, večery ve velkém novém domě jsem trávila sama a naše děti se pomalu orientovaly na své koníčky a kamarády.

Jednoho dne zaklepala na naše dveře mladá žena. Sdělila mi, že čeká s mým mužem dítě. Zbortil se mi celý svět a všechny naděje do budoucna. Já totiž v té době byla také těhotná a čekala dvojčata. Pevně jsem věřila, že se muž rozhodne správně – milenku s dítětem zajistí, ale zůstane se mnou a našimi dětmi. Rozhodl se ale tak, jak bylo pro něj v tu chvíli nejvýhodnější. Milence dal peníze na interrupci a jako „bolestné“ jí koupil nové auto. Mně sbalil věci a vyhodil mne na ulici.

První noc jsem s dětmi spala u kamarádky. Ty další po příbuzných. Nakonec se se mnou rozvedl, jeho firma zkrachovala a on odešel neznámo kam. Protože jsem vše investovala do rodiny, nemám ani vystudovanou žádnou školu, nemám hlídání, abych šla do práce, nemám vůbec nic. Žiji z podpory, splácím dluhy z manželství a na jídlo pro nás pět mám asi tisíc korun na měsíc. Moc mne mrzí, že moje děti ukradly těm vašim jogurty. Selhala jsem jako manželka i jako matka. A to jsem Bohu slíbila, že budu výborná a bezchybná.“

Stiskla jsem jí ruku, podívala se jí do očí a řekla: „Mě zase mrzí, že jsem těch jogurtů nekoupila víc. Protože díky nim vám mohu říct, že jste výborná matka a neselhala jste. A Bůh? Sedí teď mezi námi a je na vás neuvěřitelně hrdý.“

Paní Helena po roce opustila život ve vyloučené lokalitě, žije v pronájmu ve městě a našla si práci jako asistentka ve škole. Její děti už jogurty krást nemusí.

Foto:Pexels.com