„Nikdy jsem si nemyslel, že během jednoho týdne ztratím úplně vše, co jsem léta budoval. Ráno jsem se modlil, aby to byl pouze zlý sen, ze kterého se probudím, aby nic z toho nebylo skutečné.“ S těmito slovy přišel do kanceláře pan Jindřich.

Působil velmi klidně, rezervovaně, mluvil tichým hlasem a neustále mi hleděl do očí. Posadil se na židli a zeptal se mne: „Má smysl začínat znovu? Bude mi padesát pět let a vše, co mi zbylo, mám ve staré dodávce. Tu mi exekutor nevzal. Dvoje kalhoty, obnošená trička, jedny nové boty, album svatebních fotografií a fotografie dětí.“

Posadila jsem se naproti němu a v duchu jsem prosila, aby Hospodin přišel do té bolestivé chvíle. Pan Jindřich se rozplakal a na jeho velké a upracované ruce padaly slzy. Podala jsem mu kapesník a zeptala se: „Chcete mi říci, co se stalo? Mohu udělat něco, abyste se cítil lépe?“ Jindřich si utřel slzy, zhluboka se nadechl a začal vyprávět o své životní cestě:

„Strašně se stydím. Opravdu neuvěřitelně moc. Ne před vámi, ale proto, že jsem si pyšně myslel, že mám svůj život a všechny vztahy v něm pouze ve svých rukou. Že se nemůže stát nic špatného, a pokud přece, tak zasáhnu a vyřeším každý problém. Jenže já ty problémy neviděl. Považoval jsem za zásadní koupit novou a větší lednici, pořídit dětem hračky, které zrovna ukazovaly v televizi a jejich spolužáci je ještě neměli, a chtěl jsem mít nejlepší auto ve vesnici. Náš dům po rodičích jsme kompletně zrekonstruovali, manželce jsem koupil vysněného koně, děti měly soukromé hřiště na zahradě a ve sklepě byl honosný bazén. Podnikal jsem ve firmě po otci a opravdu se mi dařilo. Dovolená, další nové auto, soukromé hodiny tance a hokeje pro naše děti. Chtěl jsem další dítě. Děti už odrostly, nejmladší měl 13 let. Ta představa, že pyšně tisknu v náručí novorozeně, vezu ho domů, mi nedala spát. Možná jsme tak chtěl utéct před časem, který ubíhal a připomínal mi, že na zemi nic netrvá věčně.

Žena měla problémy se srážlivostí krve. Několikrát jí operovali křečové žíly a v těhotenství hodně zkusila. Bála se dalších komplikací a chtěla zůstat zdravá pro své děti. Donutil jsem ji otěhotnět. Celé těhotenství se bála, v noci chodila plakat do koupelny a náš vztah odumíral. Syn se narodil zdravý, manželka si musela několik měsíců aplikovat injekce s látkou na ředění krve. Její zdravotní stav se rapidně zhoršil. Vyčítal jsem jí, že syna dostatečně nemiluje, má k němu averzi a je špatná matka. Hádali jsme se už denně a já ji v jedné hádce řekl, ať táhne pryč, že jí nic nepatří a že je podřadná bytost.

Za týden jsem odjel na služební cestu – koupil jsem dárky pro děti a pro svoji ženu nový prsten, abychom mohli obnovit náš manželský slib v kostele. Tak moc jsem se jí chtěl omluvit za své chování. Přijel jsem domů, v předsíni bylo zvláštní prázdno, všude panovalo ticho. Jak jsem stoupal do vyšších pater, začalo mi docházet, co se to vlastně stalo. Manželka si vzala všechny své věci, sbalila věci dětí a odešla. Na stole zůstal list papíru a na něm byl vzkaz: „Milovala jsem tě a věřila ti. Uvázal jsi mě ale provazem ke zdi. Musím odejít, abych se jednou mohla vrátit. Nemohu dýchat.“

Byl jsem vzteky bez sebe. Následující rok jsem pil, chodil za prostitutkami a z našeho útulného domu se stala tři podlaží špíny a zatuchlého zápachu. Už to nebyl domov. Firmu jsem částečně prodal a můj společník nás dovedl k bankrotu. Koně koupili na sousední farmě. On se každý večer vrátil k nám a já to pochopil – uvázal jsem ženu na krátký provaz.

A to je důvod, proč jsem zde. Pomůžete mi? Potřebuji cítit odpuštění, potřebuji se vrátit domů. Víte, já jsem nikdy nezamykal poté, co odešla. Doufal jsem, že se vrátí zpět.“ Pan Jindřich se vrátil „domů“. Znovuobjevil víru, splatil dluhy, usmířil se sám se sebou i s druhými. Po roce se ze sociálního bytu odstěhoval a poslal mi e-mail s fotografií, na které stál opět se svojí ženou, dětmi, vnukem a vzadu za nimi se na velké louce pásli dva koně.