Mk 11,13-14; 20-21

Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli. … Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů.

Většina situací v Bibli vysvětluje prokletí jako trest. Slova „neboť nebyl čas fíků“ ale fíkovník zprošťují jakékoli viny – rostl podle Božích zákonů. Jednal Ježíš nespravedlivě?

V tomto příběhu nejde o to, že by Pán Ježíš potrestal nějakou rostlinu. Jedná se o symbolický čin Božího proroka. Tento druh symbolických prorockých gest známe ze Starého zákona: proroci někdy dělají velmi zvláštní věci, chovají se pohoršlivě, teatrálně, provokují, šokují. Jeremjáš nosí na zádech železné jho, Ezechiel se okázale prokopává zdí vlastního domu atd. Podstatou těchto činů není skandální chování výstředních podivínů, ale upoutání pozornosti a nastolení otázky.

Co tedy chtěl Ježíš tím podivným chováním říct?

Vyjděme z toho, co víme: Rostlinu nejde potrestat, nerozhodla se nemít ovoce. Neudělala žádnou chybu. Poslušně rostla, jak ji Pán Bůh stvořil. V době, kdy se náš příběh odehrával, tam fíky být neměly. Je to razantní prorocké vyučování s názornou přírodní ilustrací. Ježíš ukáže na strom obalený listy, ale zcela prostý plodů, a promluví k němu. Učedníci zpozorní. Jako zbožní Židé dobře znali Hebrejskou Bibli, věděli, že Micheáš, Jeremjáš i Ozeáš užívají motiv plodnosti a neplodnosti fíkovníku, když hovoří o Božím lidu a jeho věrnosti a nevěrnosti.

Skutečnost, že hned potom šel Ježíš vybičovat kupce z chrámu, je tedy pokračováním skandálního chování proroka?

Nepochybně. Ale ani tady nejde o to, že by chtěl potrestat konkrétní obchodníčky, kteří tam zrovna něco šmelili. Jednalo se o extravagantní chování, které je osvědčenou metodou prorockého vystupování. Je to divadlo, které se netýká konkrétní „jevištní výpravy“, ale poselství, které má být vyjádřeno. Jan Křtitel také neoslovoval své posluchače slovy: „Dámy a pánové“, ale „Plemeno zmijí“. A nechtěl tím říci, že je považuje za plazy.

Přesto v celém Ježíšově působení převažovala tichost a pokora. Dokonce když uzdravoval, chtěl, aby o tom lidé nemluvili.

Ano, Ježíš byl tichý a pokorného srdce. Ale rozhodně to nebyl zakřiknutý introvert. To drama s bičem v Hospodinově chrámu nemělo strhnout pozornost na něj. Chtěl vyburcovat přítomné, aby si uvědomili, jak je Boží dům znesvěcován. Představujeme si Ježíše jako laskavého učitele, který by mouše neublížil. Ale to je trochu zavádějící. On ve skutečnosti celou dobu dost provokoval. To, jak stoloval s celníky a s nevěstkami, bylo v podstatě stejně skandální a „drzé“ jako jeho vyčištění chrámu. Svatí mužové přece s nevěstkami a celníky nekomunikují a už vůbec s nimi nestolují. Ježíš šel od začátku docela ostře proti tomu, co bylo považováno za „náležité společenské způsoby“.

Tehdy byl chápán takto. My, křesťané ho ale chápeme jako náš vzor. A on proklíná. Máme snad také proklínat? Ať už jsou důvody jakékoli?

Ne, nemáme proklínat. Ostatně, abychom byli přesní: ani Ježíš v tomto příběhu neproklíná. Neříká fíkovníku: „Proklínám tě.“ Řekne: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce.“ To Petr později řekne „Tys ho proklel“, protože vidí souvislost mezi Ježíšovými slovy a uschnutím fíkovníku. Ta souvislost ale nespočívá v tom, že Ježíš potrestal fíkovník, který za nic nemohl. Nešlo o to, že se Ježíš „vytočil“, protože měl hlad. A že se „neudržel“, asi jako když se člověk praští kladivem do prstu a vyhrkne několik sprostých slov.

Ano, to by pak tuto situaci nepředkládal jako příklad víry, která nejen zahubí fíkovník, ale přenese horu do moře. Prostě by řekl: „Promiňte, ujely mi nervy...“

Přesně tak. Ježíšovu větu je třeba vnímat jako symbolickou prorockou výpověď. Mluví k učedníkům, k představitelům Božího lidu. Věrnost Božího lidu, označovaná jako „nesení ovoce“, je klíčovým tématem Bible. A také varování před tím, co může následovat, když Boží lid, přirovnávaný k fíkovníku, žádné ovoce nenese. Ježíšova promluva ke stromu (který nemá uši!) je evidentně pedagogickou lekcí. A protože se Ježíš ve svých slovech a činech nechal vést Duchem svatým, jeho slova o neplodném fíkovníku byla potvrzena shůry. Bůh se k nim přiznal. Dopřál Ježíšovi a učedníkům viditelné potvrzení pravosti Ježíšova vyučování.

Proč to pak významově spojuje s vírou, která dokáže přenést horu do moře?

Víra není víra ve víru. Není to magická schopnost měnit skutečnost. Je to důvěra založená na osobním vztahu. Ježíš nebyl čaroděj, disponující neviditelnými silami. V poslušnosti Bohu a pod vedením Ducha svatého ukazoval učedníkům na příkladu neplodného fíkovníku, že Boží lid je povolán, aby nesl ovoce. A Bůh, jehož vůli Ježíš důsledně plnil, se k jeho slovům přiznal. Možná ani ne tak kvůli Ježíši, jako kvůli učedníkům, aby viděli, že nebeský Otec stojí za svým Synem a potvrzuje jeho slova.

Takže fíkovník Božím řízením v pravou chvíli uschl, aby to učedníci chápali jako znamení z nebe?

Tak tomu rozumím. Příběh o fíkovníku a Ježíšova slova o víře, která pohne horou, jsou vlastně variací na téma: „u Boha není nic nemožné“. A pozvání k důvěře v takového Boha. Když lidské srdce spoléhá na Hospodina, přeje si plnit Boží vůli, a tak se působením Ducha svatého proměňuje lidská vůle v Boží vůli, člověk si přeje to, co si přeje Bůh. A když si člověk v modlitbě přeje to, co si přeje Bůh, nestojí v cestě nic, co by vyslyšení takové modlitby mohlo zmařit. Jde jen o to vyladit vlastní srdce k tomu, aby bylo v souladu s Božím srdcem. Tak to bylo v Ježíšově životě. Nepřál si nic jiného, než to, co si přál Bůh.

Bůh si v této situaci tedy přál uschnutí fíkovníku...

Myslím, že ano. Bůh, který dává růst tisícům fíkovníků, si v tomto případě přál, aby učedníci viděli, že Otec stojí za svým Synem. A že k podobnému vztahu důvěry jsou zváni i oni.