V Kristu se uskutečňuje spása. Koncentruje – a rozhoduje – se v něm Boží dílo od stvoření až po obnovu světa. Ale co by nám to bylo platné bez Ducha svatého!
Děláš k písním aranže. Je to tvoje „licence“. Jak hudbu cítíš? A jsou nějaké formy, které se k určité hudbě hodí? Říkáš, že každá písnička si řekne, co chce – co tím myslíš?
Jsi kazatel, který zároveň aktivně hraje při bohoslužbách v kapele na elektrickou kytaru. V mnoha sborech se ale stále používá i kancionál. Dovede církev ocenit jeho kvality? Je ještě čas používat varhany a klasický pěvecký sbor, nebo už je tato forma hudby v církvi za zenitem
Vedeš chvály ve sboru, aktivně se na ETS angažuješ ve výuce liturgie. V čem tkví podstata worshipu v dnešních bohoslužbách? Není zaměření jen na „chvály“ příliš jednostranné?
V dávných dobách Bachů a Händelů byla církev místem špičkové skladatelské a interpretační hudby. Jak to vidíš dnes? Jaký je rozdíl mezi profesionální hudbou a hudbou v církvi?
Jsi muzikant a zpěvák, který se nespokojuje jen s převzatou tvorbou z anglosaského světa, ale sám písničky skládáš a interpretuješ. Čím nebo kým se inspiruješ?
Worship , gospel, chvály - ať už se uctívání Boha hudbou nazývá jakkoli, znělo na Zemi u Rudého moře v podání Mojžíšovy sestry Mirjam, chvály stoupaly ze srdce krále Davida - a mohutně budou znít i ve chvíli, kdy si Beránek přijde pro svou církev. Chvály nikdy nezaniknou. Proto stojí za to o nich vědět víc.
Co podle vás o církvi a věřících lidech vypovídají projevy emocí během bohoslužeb? Můžeme projevit radost i smutek, nadšení nebo zoufání, štěstí či hněv? Je dobré mít emoce pod kontrolou?
Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe. Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha…
Ex 24,10-11
Na vrátnici se svítilo. Vždycky tam někdo byl. Pavla sevřela v ruce tašku s tím nejnutnějším. Měla strach. Musela projít tak, aby si jí nevšimli. Jakmile bude venku, už to půjde. Z rozsvícené vrátnice nebylo venku ve tmě vidět nic. Zhluboka se nadechla a vykročila.
Při dlouhodobém pozorování intimních vztahů lze identifikovat přirozené fáze blízkosti a vzdálení se. V obdobích blízkosti zdůrazňujeme vše, co máme společné, a ze vztahu odvozujeme podstatnou část identity. Rozumíme si, vztah nám dává smysl a jsme vyladěni jeden na druhého. Čerpáme i dáváme současně. Zároveň se ztrácí naše odlišnosti a chybí konflikt. V obdobích vzdálení se zdůrazňujeme každý svou osobitost. Hledáme, kým jsme bez toho druhého. Je to období konfliktu a krize, kdy opakovaně narážíme na své odlišnosti.
Stojí každý sám, každý si našel svoje vlastní místo pod vysokou chrámovou klenbou. Každý si vybral svůj vlastní tón, který teď, na pokyn dirigentky, čistý a neměnný posílají prostorem. Piaristický kostel v Litomyšli zní jako úl víc než osmdesáti hlasy. Mohutní – a naráz utichají. Jen jejich otisk ještě chvíli zůstává ve vzduchu. Začíná zkouška dětské Effathy na čtvrteční večerní koncert.