Bůh je můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese. (Ž 62,3)

Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. (Ž 9,10)

Zdenek Šplíchal (1969)

Pochází z nevěřící rodiny, je ženatý a má čtyři děti. Byl kazatelem ve dvou sborech Církve bratrské (Děčín, Plzeň). V současné době se společně s ostatními pokouší založit druhý sbor v Plzni CB Návrat.

Inspirace ke kázání:

Členové našeho plzeňského sboru dobře vědí, že když se chystá nějaká svatba, kazatel bude mít s velkou pravděpodobností k dispozici nějakou ukázku. Jednu takovou malou si připravil i pro čtenáře časopisu Brána. V Bibli čteme o mnoha příkladech, kdy se nám Bůh představuje nejrůznějšími způsoby. Tato kolikrát jednoduchá představení ve skutečnosti reprezentují hluboké pravdy, které mohou mít zásadní vliv na naše životy. Mohou být pro nás ohromnou inspirací.

Jestliže se nám Bůh ve svém Slově představuje například jako Hrnčíř, Skála, Štít, Ženich atd., pak se nám tímto způsobem chce nejen přiblížit, ale také chce s námi sdílet, kým pro nás je. Lepší porozumění, kdo je vlastně náš Bůh, nám pomáhá důvěřovat v těžkých dobách.

Vstoupili jsme do doby, kdy se náš svět všelijak houpe. My lidé nestačíme hasit požáry na celé řadě front. Věřím, že přišel čas, abychom se utíkali do bezpečí, kterým se pro nás může stát Nedobytný hrad, náš dobrý Bůh. Dovolte, abych se s vámi podělil o velmi jednoduché poselství, které je inspirováno právě starodávným obrazem nedobytného hradu.

Text kázání:

Snad každé dítě miluje pohádky. Řada z nich vypráví o princi, který se rozhodl zachránit princeznu uvězněnou někde ve vysoké věži. Princ ji vysvobodí, odveze si ji domů na svůj hrad a žijí spolu spokojeně až do konce života, tedy pokud se neobjeví nějaký drak, kterého princ samozřejmě zneškodní svým mečem.

Hrad hrál v historii velmi důležitou roli. Sloužil jako domov, ochrana před nepřáteli a široko daleko budil respekt svou nedobytností. Svým způsobem můžeme hrad přirovnat například k manželství. Právě uprostřed těch nejužších vztahů můžeme zakoušet domov, ochranu, teplo rodinného krbu… Také manželství může na dálku budit dojem nedobytnosti. Avšak stejně jako se málo hradů zachovalo do dnešní doby, tak nějak podobně i dnes je mnoho manželských hradů spíše pobořených a zničených.

Lidé dnes příliš nevěří na celoživotní, nádherné a rostoucí vztahy. Tím největším důvodem, proč tomu nevěříme, jsou naše osobní zkušenosti, příklady druhých, ale i to, že v životě až příliš spoléháme sami na sebe, na své možnosti, na svou lásku, na svůj hrad. Ovšem kam se to všechno vytratí během pár měsíců či let? Kde jsou naše počáteční vyznání lásky: Nikdy tě neopustím, vždycky tě budu milovat? Proč jsou dnes vztahy mnohokrát studené jako psí čumák?

Jako houby po dešti se rozrostly manželské a psychologické poradny, kde člověk hledá pomoc ve složitých a zamotaných vztazích. Kde má člověk najít sílu k tomu, žít hluboké vztahy, které nutně všichni potřebujeme? Sílu milovat, odpouštět, opět se zamilovat po dvaceti letech manželství, těšit se na sebe? Řešíme to často levnějším způsobem, stáhneme se do sebe, přestáváme komunikovat, nebo naopak začneme bojovat jeden proti druhému. Často utíkáme z manželství jako malí kluci, když rozbijí sklo. Ovšem ono to jde s námi dále – jakmile někde utečeme, po určitém čase se s podobnými problémy potkáme znovu.

Hrad můžeme svým způsobem přirovnat i k církvi. Je napsáno: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Matouš 16,18) To je nádherné zaslíbení pro Kristovu nevěstu. Církev má být místem, kde přebývá Boží přítomnost, pocit bezpečí, ochrany. Dokonce ani ďábelské šiky se církve nemohou dotknout. (1J 5,18) Uprostřed hradu církve dává Bůh vyrůst svému ovoci, jako je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22–23) Toto ovoce má zásadní vliv na to, aby se církvi dařilo a aby žila v úchvatné atmosféře. (Ž 133,1) Pokud k tomu všemu přidáme Boží moc vylitou skrze Ducha svatého (Sk 1,8), která chce církev provázet, zdá se, že je církev neohrožená.

Avšak historie církve je poseta rozdělením, zánikem farností, sborů. Na celé řadě míst církev připomíná jakousi kulturní památku a mnohdy také karikaturu, kde vládne mrzutá nálada. Není světlem ani solí. Není známá tím, že zde přebývá živý Bůh. Býváme překvapeni, že i sám Bůh nazývá svůj lid obyčejnou nevěstkou, která svou pomoc hledá u dřevěných bůžků, kteří neumějí mluvit ani naslouchat. Není se co divit, že svět pohrdá církví, vysmívá se jí a mnoho věřících se jí vyhne a nechce být součástí církve viditelné.

Toto závažné zjištění o stavu manželství a církve nás vede ke klíčovým otázkám. Má vůbec dnešní generace manželství naději? Má vůbec církev šanci na přežití? Osobně věřím, že ano. Ta naděje spočívá v živém Bohu. (1Tm 4,10) Bible, ta stará moudrá kniha, vypráví o Ježíši Kristu narozeném v Betlémě. On jako Syn Boží a Syn člověka byl znám tím, že dokázal smrt proměnit v život, nemoc obrátit ve zdraví, lidskou temnotu dokonale prosvítit. Kamkoliv vešel, tam s ním přišla obnova, život, nové možnosti – lidé dostávali novou chuť žít, nové odhodlání postavit se nepříteli.

Tento Ježíš je stále stejný, ačkoliv zemřel mučednickou smrtí na kříži za lidský hřích, smrt jej nemohla držet ve své říši, neměla na něj právo, vždyť byl bez viny. On musel naplnit Boží plán záchrany lidstva. Tento Spasitel světa třetího dne vstal slavně z hrobu a nyní sedí na trůnu v nebesích a žije. Má veškerou moc na nebi i na zemi. Jak by si nemohl poradit s našimi vztahy, když na něj vsadíme? Proč by se s Ježíšem vůbec musela dostávat manželství do zásadních krizí? Proč by měla církev živořit, když byla povolána vítězit?

Jestliže se na Ježíše Krista zadíváme očima víry, už z dálky budí obraz nedobytnosti. Jen se pokusme číst evangelia a nechejme se nově nadchnout tím, kdo je Pán Ježíš. Je nádherné číst o tom, jak suverénně vládl každé zlé situaci, každé zlé okolnosti. A když zdánlivě prohrál svůj boj na kříži, byla to opět cesta k vítězství a záchraně lidstva. Je skvělé, když víme, že se náš Mistr v ničem nezměnil. Jak praví Písmo: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,8) Pán Ježíš kdysi na zemi neustále zdůrazňoval: „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30) Bible vypráví o Bohu jako o hradu nedobytném (Ž 46,12), vysokém (Ž 59,10), pevném (Iz 28,16). Kdo se zahledí očima víry na Ježíše Krista, vidí v něm i Otce nebeského. (J 12,45)

Pán Ježíš Kristus představuje pro Boží lid nedobytný hrad. Mnoho vzácných lidí víry vyznalo: „Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese.“ (Ž 62,3) „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.“ (Ž 9,10) Je nádherné, když v Božím slově čteme pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ (Mt 11,28) Toto pozvání platí nám všem, kdo prožíváme těžké časy, kdo procházíme zkouškami, náročným a složitým obdobím.

Věřím, že přišel čas, abychom se na chviličku zastavili a přemýšleli o tom, kdo je náš Bůh. Chci dnes vyzvat všechna manželství, celou církev, nás všechny, abychom nikdy nezapomínali, že náš Spasitel Ježíš Kristus je Hrad nedobytný. K takovému Bohu přicházejme, abychom v něm nalezli své útočiště.

Manželství i církev má dnes mnoho nepřátel. Pán Ježíš Kristus je jediný, kdo zvítězil nad každým nepřítelem vztahů a Božího lidu, a proto nás všechny vyzývám, abychom se modlili ve svých domácnostech, ale i v církvi: „Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům.“ (Žalmy 59,2)

Ať je nám vlastní rada do života: „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad.“ (Př 29,25)

Na závěr bych rád podtrhl tyto pravdy:

Pán Ježíš je naším nedobytným hradem.

Držme toto poznání a vyznávejme ve svých modlitbách, kým je pro nás náš Spasitel.

Přicházejme ke Kristu se svými trápeními, tento Hrad se chce stát naším útočištěm.

Nezapomínejme na to, kdo je náš Bůh, ať se děje cokoliv.

Volejme k Pánu v čas soužení, aby se stal naším hradem proti útočníkům.

Nechejme si poradit, není čas se bát lidí, ale čas doufat v Hospodina.

Jestliže nám výzvy Božího slova přirostou k srdci, pak můžeme čekat, jak se Pán Ježíš bude přiznávat. Naplní se tím při nás název dnešního poselství, a to: Bůh je náš nedobytný hrad.