Slova proroka Nátana králi Davidovi „Ty jsi ten muž!“ zasáhla před lety i mě a přispěla k mé konverzi. Stal jsem se křesťanem také proto, že Bible na mě na mnoha místech volala „Ten muž jsi ty!“ a jejími texty jsem byl oslovován. Slova Bible se mi tak stávala Božím slovem.

Ten rozhovor asi znáte (2 S 12,1–15): král David spáchal hřích a Bůh k němu poslal proroka Nátana. Nátan Davidovi vyprávěl o bohatém muži, který měl sice spoustu ovcí, ale když k němu přišel přítel a bylo třeba vystrojit hostinu, zařízl raději tu jedinou, která patřila jeho chudému sousedovi. Na tento Nátanův příběh král reagoval hněvem a křičel, že ten bezohledný bohatý muž musí zemřít. A právě v tuto chvíli mu Nátan řekl ona slavná a přesně mířící slova: „Ten muž jsi ty!“ Král David byl zasažen, pochopil to, přiznal svůj hřích a činil pokání.

Kdyby se král David narodil v posledních dvou stech letech ve Spojených státech, jeho rozhovor s Nátanem by se třeba vyvíjel úplně jinak. Nátan by ještě sice mohl hřímat: „Ty jsi ten muž!“, ale David by mu odpověděl: „To není pravda! Pastýř už dávno nejsem, přátelé ke mně nechodí a žádnou ovci jsem nezařízl.“ Nátan by možná upadl trochu do rozpaků a řekl by: „Ale ne, králi, je to pravda. Nejsou to sice fakta, ale ten příběh o tobě něco podstatného vypovídá. Tím je pravdivý.“ V tuto chvíli by se král David asi už zase rozzlobil: „Tak jestli to nejsou fakta, jak to může být pravdivé?! Jsi lhář, Nátane, a zasloužíš trest!“

Nátanovi by v tuto chvíli už začalo téct do bot, a tak by se při vysvětlování trochu zakoktal: „Víš, králi, to je podobenství – něco jako poezie nebo mýtus… Je to pravdivé jinak než fakticky… Tato pravda je dokonce hlubší, osobnější než jednotlivá fakta… Nejde ani tak o to, jestli se to takto stalo, nebo ne, ale že to je model, způsob tvého jednání…“ Nátan už by nevěděl, jak dál, a král by byl pořád rudější: „Koukej zmizet, Nátane. Věšíš mi tady na nos bulíky. Mýty! Poezii! Metafory! Když se to nestalo, tak to není pravda a hotovo! Buď rád, že tě nedám pověsit, protože když lžeš v této věci, jistě mi lžeš i ve všem ostatním!“

Král David ale naštěstí nebyl fundamentalista, takže ten příběh se vyvíjel tak, jak ho máme v Bibli. David ani nemohl být fundamentalistou, protože fundamentalismus se začal pomalu rodit až v 19. století. Jeho kolébkou se staly Spojené státy americké, v nichž se velmi dařilo lidové podobě osvícenských a na ně navazujících myšlenek, a zvláště vědeckému pozitivismu. Pro něj jsou pravdivá jenom doložitelná fakta, to ostatní pravda není a nemá ani moc smysl se tím zabývat – snad jen v umění. Výraz „mýtus“ tak v obecné mluvě získal význam sdílené nepravdy, odhalené smyšlenky a zastaralé, překonané povídačky.

Někteří američtí (zvláště evangelikální) křesťané tento pozitivismem ovlivněný pohled během 19. století nevědomky převzali a osvojili si ho, aniž by si uvědomili jeho omezenost. Milovali Bibli a chtěli, aby se prokazovala jako pravdivá. Pravdivost přitom chápali v tomto novém smyslu. Tím pro ně musely být fakticky pravdivé i ty pasáže Bible, jejichž pravda je poetická, mytická, skrytá v podobenstvích, dramatech, metaforách a podobně. Proto se tito křesťané cítili ohrožení vědeckými myšlenkami (především teorií evoluce), které doslovnému, „faktickému“ chápání Bible odporovaly.

Ohrožení pro ně znamenala také část tehdejšího teologického myšlení, které vidělo Ježíše jako jenom lidskou postavu a zpochybnilo zázraky i Boží nadpřirozené působení v tomto světě. A také se báli, že kdyby uznali poetický a mytologický charakter určitých částí Bible, bylo by možné do oblasti mýtů a poetických symbolů odkázat i historicky zakotvené texty, například evangelia popisující události Ježíšova života.

Z těchto obav a pocitů ohrožení vznikl v prvních desetiletích 20. století fundamentalismus jako ucelený způsob přístupu k pravdě a k Bibli. Způsob, který vědomě ignoruje existenci různých literárních útvarů v Bibli a všechny její pasáže se snaží vykládat doslovně, fakticky a bez ohledu na historický a teologický kontext jejich vzniku. Past fundamentalismu je přitom v tom, že právě tento novodobý výklad považuje za „tradiční“ a „biblický“ a je si – podobně jako parafrázovaný „americký“ král David – jistý svou „jedině správnou“, fakticky pravdivou pravdou.

Během 20. století se fundamentalismus z Ameriky rozšířil do celého světa a v dnešní přelomové době plné nejistot se mu velmi daří. Je ale problematický hned na několika rovinách. Zaprvé v přístupu k Písmu, protože jedná s Biblí neuctivě, nerespektuje charakter jejích textů a bez znalosti skutečného historického, teologického a literárního pozadí vkládá do těchto textů významy podle svého subjektivního vidění. Dochází tak často k tragikomické situaci, kdy je každý z „doslovných“ a „zaručeně biblických“ výkladů úplně jiný. Fundamentalismus se také stává problémem teologickým, protože vystavuje křesťana různým konspiracistům a apokalyptickým fantastům, kteří ze subjektivně vykládaných veršů tvoří libovolné, ale „zaručeně biblické“ konstrukce přítomnosti a budoucnosti. Je problémem pastoračním, protože nutí křesťana páchat intelektuální „sebevraždu“ a rozděluje jeho přebývání v tomto světě na neděle, v nichž Bůh formuje člověka z hlíny, had mluví a zvířata pochodují na loď, a na všední dny, při nichž v práci a v rodině platí úplně jiná realita.

Ztěžuje i mezigenerační předávání víry, protože dětem nakládá zbytečné břemeno odporu proti základům vědeckému poznání zprostředkovaným školou. A pokud se mladí lidé rozhodují pro studium teologie a přicházejí do prostředí odpovědného přístupu k Bibli, vystavuje je těžkým rozporům a deziluzím (vinu za ně pak fundamentalisté ovšem přisoudí teologii, která podle nich „bere víru“). A je problémem i misijním, protože fundamentalismem zasažená církev pak namísto hlásání evangelia prosazuje ideologii předpisující, čemu křesťan údajně musí navzdory rozumu věřit, aby před Bohem obstál.

Fundamentalismus navíc dávno není problémem jen křesťanským. Podobně doslovné, „zaručeně správné“, ale ve skutečnosti mylné čtení svatých textů se v globalizovaném světě prosazuje i v jiných duchovních tradicích (v Indii, v muslimských zemích). Černobílé, přímočaré myšlení náchylné ke konspiracím a k hledání silného politického zachránce před všemi zly tohoto světa se projevuje i mezi těmi, kteří se třeba ani k žádné náboženské tradici nehlásí. Fundamentalismus se tak stává i problémem politickým. Za jedno z těchto zel přitom bývá označován jiný, cizí fundamentalismus. Jeden fundamentalismus tak posiluje jiný fundamentalismus, a stává se tím pádem i bezpečnostní hrozbou.

Král David žádný z těchto problémů neměl. Chápal, že pravdivé může být i to, co se nikdy nestalo a co není. Řečeno s apoštolem Jakubem (Jk 2, 23), Nátanovo slovo bylo pro krále Davida zrcadlem, v němž se poznal. Podíval se do něj (obrazně vyjádřeno), poznal sám sebe, otevřely se mu oči, spatřil svou hříšnost a zděsil se. Obávám se, že na rozdíl od krále Davida ten, kdo hledí do „zrcadla“ Bible a hledá v něm dinosaury nebo inteligentní design, ten, kdo se domnívá, že toto zrcadlo je pravdivé jen tehdy, když zobrazuje například i paleontologii nebo biologii, nebo ten, kdo z něj věští jízdní řád budoucí apokalypsy, v tomto zrcadle těžko spatří sebe sama a těžko se nechá zasáhnout slovy: „Ten muž jsi ty!“