„… kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou...“ (Mt 5,39)

Jsou to Ježíšova slova pro nás, ale on sám v situaci, kdy mohl prakticky ukázat, jak to myslel, říká: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (J 18,22–23). Nenastavuje druhou tvář, brání se argumenty. Jak tedy Ježíš tu úvodní větu myslel?

Jsem přesvědčen o tom, že křesťan nemá být boxovacím pytlem, do kterého si každý člověk může bouchnout. V každé společnosti a v každém státě jsou určité zákony, které máme respektovat, byť nejsou dokonalé. Je zde vrchnost, aby chránila slabé před útiskem, tupením a mlácením (Ř 13). Když byl Ježíš před synedriem, byl veřejně obžalován a zatčen, to byl tehdejší proces před duchovními vůdci země. Tam byl chrámovým služebníkem udeřen do obličeje, důvodem byla zášť. Je správné, že se Ježíš ohradil proti ráně, která byla výrazem lynče. Ani my nejsme tímto Ježíšovým slovem voláni k tomu, abychom se podrobovali lynčování a šikaně. Slovo „kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“ má především zamezit odplatě.

Mluvíte o odmítnutí lynče. To je obvykle veřejné. Nemůže si ale Ježíšova slova na sebe vztáhnout žena, na níž je za zavřenými dveřmi domova pácháno násilí? Jednoduše proto, že chce následovat Krista, je vázána manželským slibem a ve vztahu se má podřizovat? Jak by měla jednat? Někdy i křesťané používají Boží slovo, aby nad druhými získali moc…

Ano, určitě je to zneužitelné. Pokud se objevuje v rodině domácí násilí mezi manželi a třeba i mezi rodiči a dětmi, tak je to věc, která musí být zastavena. A pokud zastavena není, tak podléhá trestnímu právu a násilník musí být vykázán a mohou na něj dopadat všelijaké tresty.

Je zde potřeba rozlišovat dvě roviny – jedna je osobní, kdy nám někdo činí příkoří – a my se k tomu postavíme tak, že se nemstíme, ale obrazně řečeno „nastavíme druhou tvář“. Proto i v kontextu domácího zla „nastavit druhou tvář“ může znamenat, že oběť dá násilníkovi druhou šanci – k nápravě, ale neznamená to, že bude tvář nastavovat opakovaně a stále se nechá urážet a trýznit. Lépe to pochopíme, když to nebudeme vztahovat jen k bití, ale např. k soustavnému urážení a ponižování, třeba v práci.

Druhá rovina je, když tam je úřad a vztah je dán společností a jejími zákony. Písmo hodně počítá s tím, že je tady vrchnost, která „nosí meč“, tzn. použije i zbraň k tomu, aby chránila slabé. Domácí násilí by mělo být ohlášeno a řešeno trestně-právně.

Z lidského pohledu je pravděpodobnější, že agresor (ať už týrá jakkoli), jemuž se nikdo nepostaví na odpor, svoji agresi už vůbec nebude mít důvod mírnit...

Ano. V tomto případě je na místě říct: „Toto nesmíš!“. A při opakování uplatnit postihy. A to není proti tomu, co nám Ježíš říká – on jasně toto pravidlo dává, aby byla přerušena spirála pomsty, když by odpovědí na ránu byla také rána. Nejhorší je tu spirálu roztočit.

„Nastavení druhé tváře“ je ale věc osobní, za sebe mohu rozhodnout, že se nebudu mstít. Ale pokud někdo vedle mě např. napadne děti, tak za ně budu bojovat a budu je bránit. Ježíš nás nevolá k totálnímu pacifismu. Když někdo ubližuje slabým, je nutné, aby se člověk postavil proti zlu. „Co jste učinili jednomu z těchto maličkých...“ Nelze nastavovat tváře druhých.

Pro zastavení spirály pomsty by ale stačilo, kdyby Ježíš řekl jen to „neoplácejte zlým za zlé“. Proč jde dál? Proč pokračuje nastavením druhé tváře?

Máme zkusit z nepřítele udělat přítele. Nastavit druhou tvář, vzdát se pomsty a dělat člověku dobro i přes jeho zlo, vytváří prostor naděje. Ubližující člověk může být zastaven a své chování změnit. Sám mám takovou zkušenost.

Ježíš mluví o „pravé“ tváři. Je to důležitý detail? Drtivá většina populace je praváků a facka by tak dopadla na levou tvář. Rána na pravou tvář úderem hřbetu ruky, víc zraní a je v ní pohrdání…

Ježíš tady zcela určitě nemyslel na techniku úhozu. Ale šlo o jednu zásadní věc – uhození na pravou tvář znamená napadení důstojnosti člověka, jeho identity. Protože pravá tvář je jako pravice, kdo se dotkne pravé tváře, dotkne se identity člověka. Tím, že nastavím druhou tvář, říkám, že proti němu stojí rovnocenný člověk, který neuhnul, který se nedá manipulovat. A druhá strana se s tím musí vyrovnat. Ale zároveň je to odmítnutí násilné odplaty. Ani Ježíš neuhnul. Postavil se, podíval se mu do očí a řekl: „Proč mě biješ? Neřekl jsem nic špatně, biješ mě neprávem!“ Na kříži se ale modlí za své tyrany a vrahy: „Otče, odpusť jim“.

Takových příkladů bychom našli víc.

Myslíte si, že už apoštol Pavel pochopil Ježíšova slova a argumentace římským občanstvím proti bičování byla jejich aplikace?

Určitě. Apoštol Pavel se nenechá uhodit ani jednou, když ho římský setník chtěl nechat zbičovat. Pavel se jasně odvolá na svá práva římského občana. Jindy byl ale mnohokrát zbit a kamenován. Nesl to pro Krista a nemstil se. Ale když ho chtěli bičovat Římané a bylo to protiprávní, jasně se proti tomu postavil.

Bylo řečeno „oko za oko, zub za zub“, což je spravedlivé a dodnes to platí pro stát. Ale do osobních vztahů Ježíš říká: Jděte dál, jděte cestou milosrdenství, nejednejte se zlým jako on s vámi, ale když tě někdo uhodí, tak neuhni. Zkus jít ještě dál a to milosrdenství posunout. Krásným příkladem takového života je i Martin Luther King. Ve vězení byl nesčetněkrát, lidé ho opouštěli, byl bodnut nožem – a nezahořkl, nastavoval druhou tvář.

Úvodní verš se nachází v kontextu dalších – jít s člověkem dvě míle, když tě přinutí jít jednu, a neodvracet se od toho, kdo prosí. Tam to není o snášení příkoří, ale jsou tam prvky milosrdenství. Nemá v sobě i náš verš o nastavení tváře, skrytou nějakou dimenzi milosrdenství?

Ano, s tím naprosto souhlasím. Milosrdenství je v tom, že bráníme eskalaci zla. Lidskými dějinami se táhne neustálý řetěz pomsty. A úžasné milosrdenství se děje tehdy, když odpustíme a přestaneme se mstít. Tím přetneme zlo, které lidstvo deformuje a co nakonec rozpoutává války. Zlé myšlení se odvíjí z osobních vztahů a pak to jde dál a dál, až zachvacuje celé národy. Odpuštění je zde nesmírně důležitý prvek, je projevem milosrdenství a přemáhá dodnes.