Svědectví

Vyrůstala jsem v katolické rodině. Tatínek měl menší autodílnu, ve které jsem často sledovala práci několika mechaniků. Byly to pro mne nádherné chvíle. Vše se změnilo v roce 1948, kdy režim ukončil činnost živnostníků. Byl to ohromný zásah i do naší rodiny, která se rozpadla. Tatínek od nás odešel.

Byla jsem přihlášena na čtyřletou obchodní akademii, ale rozchodem rodičů byl učiněn konec nadějím, že budu po škole pracovat u tatínka jako účetní. Scházel živitel rodiny a já jsem musela ve svých 15 letech nastoupit do zaměstnání na Městském národním výboru (MNV) v Úpici. Moji dva starší bratři nastoupili do dílen v místních továrnách. Maminka po čase pracovala u stavu v textilní továrně.

Na MNV jsem pracovala tři roky. V té době jsme byli pozváni do sboru Jednoty českobratrské a stali jsme se pravidelnými návštěvníky. V roce 1952 jsem se provdala za kazatele Schneidera a za dva roky jsme se stěhovali do sboru v Karlových Varech. Tam byl problém ze strany bytového referenta, který nás nechtěl přijmout. Bratři ze sboru pro nás našli malý starší domeček, ale referent prohlásil, že ho dá raději poslednímu dělníkovi, který zametá ulice, než by si tam nasadil faráře. Pak se situace vyřešila tím, že jsme se ihned nastěhovali do bytu po Karlu a Martě Touškových – oni dopoledne odjeli a my jsme odpoledne přijeli. Hrozilo totiž obsazení bytu v případě, že by zůstal chvíli volný.

Pobyt nebyl pohodový – naproti v patře bydlel příslušník StB, který nás obtěžoval a často vyžadoval možnost si od nás zatelefonovat i v noci. V 1. patře byl zase fanatický člen komunistické strany (KSČ), který dělal nepříjemnosti. Pod jeho bytem bylo naše shromáždění a on dával silně najevo svou nelibost.

V Plané u Mariánských Lázní se jednou měsíčně konalo shromáždění v bytě manželů Ječných. Tuto stanici vedla učitelka Kríslová – skvělá sestra. Její syn byl ale vysokým funkcionářem strany a prohlašoval, že tamní práci zničí. Posílal na shromáždění ženu, která měla ve veliké tašce magnetofon. Měla za úkol natáčet a získávat pobuřující řeči.

V říjnu 1958 si na mého muže Státní bezpečnost počkala u vlaku a uvěznila ho. V pondělí ráno k nám domů přišli dva muži s informací o manželovi. Hned se vrhli na prohlídku bytu a hledali „materiály“. Marně. Musela jsem u všeho být a nesměla jsem se starat o dva naše chlapce – nic vařit atp. Hoši plakali, a tak toho odpoledne vyšetřovatelé nechali. Odešli s vyhrůžkami, že ještě přijdou. Byla jsem celkem klidná, protože jsem věděla, že nic nemají.

Za pár dní se ale skutečně jeden z nich vrátil – sám a večer! Ale můj Pán vše vidí, a tak zařídil, že u mne zrovna byla na návštěvě jedna sestřička ze sboru. Měli byste ho slyšet, jak zuřil.

Při soudním řízení byl můj muž odsouzen na tři roky a já jsem zůstala sama se dvěma malými chlapci. Kromě péče o rodinu jsem se musela postarat o veškerou domácnost, včetně nošení uhlí do druhého patra. Navíc mě několik týdnů obtěžovala žebračka, která mě patrně měla vyprovokovat ke stížnostem na režim.

Abych mohla nastoupit do práce, pozvala jsem k sobě svoji maminku, která u nás zůstala po dobu manželova uvěznění. Od ledna jsem nastoupila do práce v kanceláři Okresního stavebního podniku. Brzy se však kancelář stěhovala z kolonády do středu města. Zde jsem navíc ještě uklízela. Ovšem místo 500 Kčs, které pobírala má předchůdkyně, jsem dostávala jen 208 Kčs. Bylo v tom i lokální topení, nošení uhlí, štípání dříví, úklid chodníku… veliká práce navíc. A k tomu se mi ještě mstila paní, která mi ve sklepě polívala dříví i uhlí, abych nezvládla zatopit. Naštěstí přišlo další stěhování kanceláře za město, jezdila jsem tam na kole. A byla jsem vysvobozena z té dřiny.

Musela jsem se často bránit proti obtěžování mužů, kteří si mysleli, že uspějí, ale Pán mi dal sílu a moudrost, takže stačily chvály na mého muže a šťastné manželství a byl klid.

Manžel se vrátil na amnestii v roce 1960 hodně změněný a se zákazem služby na 10 let. Pro celou rodinu to bylo i nadále velmi těžké.