Čtyři století po Bílé hoře, která znamenala neštěstí bez míry a hranic, žijeme v čase náboženské svobody a odluky církve od státu. Ale ještě i docela nedávno vládní ideologie mocensky zasahovala do života církví a omezovala právo na vyznání…

Bitva v pravé poledne

Než stihl český král Fridrich Falcký ve společnosti anglických vyslanců poobědvat, bylo prakticky po všem. Jedna z nejznámějších bitev českých dějin netrvala ani dvě hodiny. Po několika menších šarvátkách předchozího dne a noci se armáda stavovské konfederace pod tlakem početně silnějších vojsk Katolické ligy a armády císaře Ferdinanda II. stáhla směrem k Praze a své síly nakonec rozložila na návrší Bílé hory 381 m n. m.

Pravé křídlo stavovské formace mělo za zády zeď obory u letohrádku Hvězda. Císařští, mohutně posilovaní proslovy generála karmelitánů Dominika à Jesu Maria, byli iniciativnější. Asi půl hodiny před polednem bitvu započali útokem na levé křídlo protivníka. Obrana a protiútok stavovské jízdy byly sice zprvu velmi úspěšné, ale nejspíš vlivem špatné komunikace a pomalého velení ji ostatní jednotky nepodpořily, proto se levé křídlo ocitlo pod novým tlakem. Když krátce nato padl velitel dolnorakouské stavovské jízdy baron Hofkirch, začalo se levé křídlo hroutit a záhy bylo prakticky vyřazeno z boje. Bitva byla prohraná. Její osud se ještě pokusil, na pár desítek minut velmi úspěšně, odvrátit syn vrchního velitele, mladý Kristián z Anhaltu. Bez včasné podpory pěchoty ale neměl jeho pokus o zvrat bitvy tváří v tvář přesile šanci. Mladý princ byl obklíčen a skončil v zajetí.

V závěru bitvy zaútočili katoličtí bojovníci na pravé křídlo vojska stavů. Sem patří i legendární boj statečných Šlikových Moravanů, kteří se měli obětovat do posledního muže. Zdá se, že realita téhle tečky byla ovšem poněkud prozaičtější, než jak rádi tradujeme. Moravský pluk se skládal převážně z žoldnéřů najatých za prostředky moravských stavů v německých zemích, a i když měl těžší ztráty než ostatní jednotky, nevíme, kolik vojáků padlo a kolik se jich vzdalo. Sám hrdina, hrabě Jindřich Šlik, byl zajat jinde než u zdi obory. Brzy byl císařem omilostněn, aby už v následujícím roce velel pluku císařskému. V dalších letech udělal v císařských službách pěknou vojenskou kariéru a zemřel v roce 1649 jako prezident dvorské válečné rady.

Bitva byla ztracená. Záloha stavovské armády vyčkávala po celou dobu v ústraní a nakonec se vzdala bez boje. Když se král Fridrich rozhoupal vyjet směrem k bojišti, bylo dávno rozhodnuto. Potkal už jen z boje prchající velitele a z hradeb viděl všeobecný chaos své o život utíkající armády. Stihl jen sbalit to nejcennější, přenocoval na Starém Městě v domě primátora a druhý den ráno s manželkou a malým synem, dvorem a dvorními cennostmi opustil Prahu i Čechy. Nejvyšší zemští úředníci ho následovali. Dvě hodiny nato byla Praha obsazena císařskou armádou a nastalo krvavé plenění a drancování města.

Bitva na Bílé hoře nebyla ani největší, ani nejkrvavější z bitev oněch dvou let, ale přinesla zásadní politický zlom. „Strach z císařské pomsty se rychle šířil mezi šlechtou v Praze i na venkově, lámal dobrá předsevzetí a pomáhal rychle měnit názory.“ (J. Janáček) O pár dní později všechny tři stavy oficiálně kapitulovaly. Další roky zaznamenaly sice ještě pár ojedinělých pokusů o odpor, ale cesta k absolutizaci moci habsburského panovníka a rekatolizaci v zemích České koruny byla volná. A nezměnil to už ani strašný, tři desetiletí trvající celoevropský konflikt třicetileté války, jejíž bylo stavovské povstání úvodní kapitolou.

Cesta k Bílé hoře

Pokusme se nejprve alespoň stručně nastínit, co vlastně k porážce v bělohorské bitvě (tomu „neštěstí bez míry a hranic“, jak ji nazval historik Josef Pekař) a k porážce celého povstání vedlo. Jelikož není v možnostech tohoto článku (a žel ani v možnostech jeho autora) postihnout tento problém v jeho komplexnosti, zúžíme naše pátrání pouze na oblast náboženskou.

Bouřlivé 15. století, století husitských bojů dospělo na svém konci k nastolení křehkého míru. V roce 1485 přijal český zemský sněm v Kutné Hoře dohodu o pokoji, která na půdorysu starších basilejských kompaktát (úmluvy mezi koncilem a husity z roku 1436) uzákonila vzájemnou toleranci mezi husitskou většinou a katolickou menšinou a nastolila rovnoprávnost obou stran. Každý včetně poddaných měl mít možnost „spasenie hledati podlé jich viery a zvyklosti“. Mír tedy znamenal potvrzení trvání dvojvěří. Rozhodně ale nepočítal s náboženskou svobodou. Nevztahoval se na jiné, radikálnější přístupy. Jednota bratrská (vznikla 1458) tak téměř po celou dobu své existence působila de iure v ilegálním modu.

Křehkost dvojvěří se měla naplno ukázat ve století následujícím. Velmi brzy se začalo ukazovat, že jeho nárys nebude odpovídat prudkým změnám dalšího duchovního vývoje. Nástup evropské reformace pochopitelně nezůstal bez odezvy. Učení Martina Luthera o ospravedlnění pouhou milostí skrze víru a o křesťanské svobodě zapouštělo kořeny i mezi husitskými kališníky a postupem času způsobovalo stále výraznější štěpení na staroutrakvisty (stoupence původní linie) a novoutrakvisty, kteří víc a víc inklinovali k luterství.

I když český sněm v roce 1526 zvolil českým králem rakouského vévodu Ferdinanda z rodu Habsburků, tedy katolíka, dlouhou dobu se rozložení náboženských a mocenských sil nijak neměnilo. Tuto rovnováhu zásadním způsobem narušil až konflikt v letech 1546/1547. Ferdinand, v té době už římsko-německý král, se střetl s německými protestantskými stavy v tzv. šmalkaldské válce a k získání prostředků na vedení války svolal i v Čechách zemskou vojenskou hotovost. Zástupci českých stavů ale tento jeho svrchovaný postup odmítli a předložili králi seznam požadavků, jejichž přijetí by výrazně posílilo stavovskou moc. Odpor ale neměl dlouhého trvání. Když byli v dubnu 1547 protestanti v Německu poraženi, čeští odbojníci kapitulovali. Panovníkova autorita posílila. Náboženské poměry se ale nijak zásadně nezměnily.

Ke konci Ferdinandovy vlády se ale měnit začaly, a to pod vlivem mezinárodních okolností. Víc jak tři desetiletí trvající náboženské boje v říši se podařilo v roce 1555 ukončit na říšském sněmu v Augsburgu. V římsko-německém prostoru byla uznána rovnoprávnost katolictví a luterství (ujednání se tedy nevztahovalo na kalvinismus nebo novokřtěnectví), ale řídicím principem se stala zásada Cuius regio, eius religio (Čí vláda, toho náboženství). V jednotlivých zemských útvarech tedy volil pán dané země svrchovaně vyznání pro sebe a své poddané, kteří se mu museli bez možnosti volby přizpůsobit.

Za dané situace bylo toto ujednání asi maximem možného a zárukou míru. Bylo ale zřejmé, že konfesijní napětí odstranit nemůže. Když se pak navíc v několika německých zemích prosadil ze Švýcarska vliv konfese třetí, kalvinismu, napětí opět narůstalo. Reformovaný směr obecně měl pro smír v náboženských věcech pochopení pramalé a obě ostatní strany ho považovaly za kacířství. Stejně tak bylo jen otázkou času, kdy se císař z habsburského domu pokusí prosazovat princip „cuius regio, eius religion“ i v dalších zemích své vlády, a tedy i v zemích Koruny české.

Dalším výrazným faktorem změn byla vnitřní konsolidace římskokatolické církve na Tridentském koncilu (1545–1563), který se mimo jiné výrazně vymezil vůči reformaci a položil věroučné a správní základy pro katolickou reformu a postup protireformace. Z dalších faktorů změn v českém prostoru jmenujme alespoň počátek působení jezuitského řádu (1556 v Praze) a znovuobsazení pražského arcibiskupství v roce 1561. Habsburští panovníci se stávají předními politickými podporovateli tohoto upevňování katolických pozic ve střední Evropě.

Tato sílící konsolidace katolické církve přesvědčovala reformační proudy v Čechách, že je třeba sjednotit síly a překonat věroučnou i politickou roztříštěnost. Několik let po nástupu císaře a krále Maxmiliána II. na trůn se nekatoličtí stavové klonící se k luterství rozhodli dosáhnout plné legalizace své konfese. Basilejská kompaktáta byla v roce 1567 rozhodnutím sněmovní většiny vypuštěna ze zemských zákonů. Pro luterstvím ovlivněné novoutrakvisty už dlouho nepředstavovala dostatečné vyjádření jejich představ. Když pak roku 1575 Maxmilián se zemským sněmem jednal o korunovaci svého syna Rudolfa, souhlasil s podmínkou stavů, že nejdřív bude jednáno o náboženských poměrech. Byla pověřena zvláštní sněmovní komise, která měla sepsat vyznání víry. Tak vznikla tzv. Česká konfese. Úspěchu ovšem dosaženo nebylo. Panovník sice ústně přislíbil její schválení, když se ale sněm rozešel, konfese nesměla ani vyjít tiskem. Byla ale výsledkem vnitřního rozhovoru nekatolických stran (včetně Jednoty), který reflektoval evropský vývoj, a jako taková se mohla stát základem dalšího sjednoceného postupu.

V poslední čtvrtině 16. století ovšem obzor mezikonfesijních vztahů začal temnět mnohem výrazněji a události stále více začaly nabírat obrátky směrem k neodvratnému konfliktu. Když v roce 1583 přenesl Rudolf II. sídlo svého dvora do Prahy, přesídlil spolu s ním i papežský nuncius, který se stal oporou politických a diplomatických akcí proti nekatolíkům. Ke konci století pak na politické kolbiště vstupuje nová generace katolických šlechticů, která prosazuje nekompromisní protireformační směr. Získávají pozice ve významných státních úřadech a na svých panstvích provádějí rekatolizaci, tedy něco jako „cuius regio, eius religion“ v malém.

Jejich postup ale načas poněkud pozastavil spor v habsburské dynastii. Proti Rudolfovi II. v roce 1608 vojensky vystoupil jeho ambiciózní bratr arcivévoda Matyáš. Ač sám katolík, spojil se výměnou za příslib náboženských svobod s protestantskými stavy Rakous, Uher a Moravy a vydal se na tažení do Čech. Rudolf II. ale našel rovněž nečekaného spojence – české stavy. Ty se rozhodně postavily na jeho stranu, a tak Matyášovo tažení skončilo jen dílčím úspěchem. Rudolf mu svěřil vládu nad Uhrami, Moravou a Horními i Dolními Rakousy a přislíbil mu nástupnictví na českém trůnu. Věrnost českých stavů byl pak Rudolf pod tlakem sněmu donucen odměnit v roce 1609 vydáním Majestátu náboženských svobod. Jím povolil, „aby jak stav panský, rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.“

Konfesijní napětí v zemích Koruny ale dál nabíralo na intenzitě a kopírovalo tak do značné míry vyostřené dění v celé západní Evropě (v Německu proti sobě stála protestantská Unie a katolická Liga). Když na počátku roku 1618 došlo k několika incidentům, v nichž byla porušena náboženská svoboda nekatolíků, vypracovaly protestantské stavy stížnost na porušování Majestátu a svolaly shromáždění na její podporu. Tyto kroky ovšem král Matyáš (vládl od roku 1611) příkře odmítl a shromáždění zakázal. To se přesto ve značném počtu sešlo (21. 5.) a rozhodlo se volat k odpovědnosti za královu odmítavost jeho úředníky. Tak se asi 150 stavů s ozbrojeným doprovodem vydalo na Hrad a po krátkém procesu defenestrovalo dva z nich a následně ještě i sekretáře kanceláře.

Rebelie započala, přestože byla zatím prezentována jen jako spor s královskými úředníky. Zdaleka už nešlo jen o náboženskou svobodu, ale v nemenší míře o politické, stavovské i osobní zájmy zúčastněných. 24. května stavové zvolili vládu 30 direktorů a začali organizovat armádu. Nějaký čas ovšem politická situace nebyla příznivá pro další rozhodný postup. Nekatolické stavy na Moravě (pod vedením bratrského šlechtice Karla st. ze Žerotína), stejně jako stavy rakouské a uherské, se ke konfliktu svých souvěrců nepřidaly. V průběhu roku 1618 sice došlo k několika vojenským střetům, ale jejich význam nebyl velký. V roce následujícím ale nastaly klíčové změny. Po smrti krále Matyáše měl nastoupit na trůn už dříve zvolený Ferdinand Štýrský. Ten byl ale znám jako horlivý stoupenec protireformace. Když pak na Moravě došlo k politickému převratu, moravské stavy se přihlásily k Čechám, v čemž je později následovaly i stavy rakouské a uherské. Stavovské armády se daly do pohybu, pojistily tak moravskou situaci a postupovaly na Vídeň. Panovník se ocitl v téměř bezvýchodném postavení, což umocňovala i skutečnost, že v Uhrách proti němu vystoupil sedmihradský vévoda Gábor Bethlen.

Poslední červencový den roku 1619 rozhodl generální sněm zástupců všech zemí Koruny o ustanovení konfederace pěti rovnoprávných zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice). O tři týdny později sněm sesadil Ferdinanda Štýrského z českého trůnu a 26. 8. zvolil novým českým králem falckého kurfiřta Fridricha. Vítězství ale zdaleka dosaženo nebylo a brzy se měly projevit slabiny českých a moravských politiků: „Často neodůvodněný optimismus a nepředvídavá sebejistota stavů ukolébávaly rozhodnost a schopnost uvědomit si mimořádnou závažnost historické chvíle.“ (O. Urban) Navíc se brzy ukázalo, že Ferdinand II. je diplomaticky schopnější než Fridrich, který navíc coby kalvinista jevil poněkud malé porozumění pro členitou českou náboženskou situaci (viz například obrazoborecké vyplenění svatovítské katedrály v Praze). V říjnu 1619 získal Ferdinand spojence v bavorském vůdci katolické Ligy Maxmiliánovi I. a v březnu 1620 se na jeho stranu ze zištných důvodů přiklonil i saský kurfiřt Jan Jiří I. (luterán!). V červenci 1620 už Ferdinand prakticky přešel do protiútoku. Ulmskou smlouvou si zajistil neutralitu protestantů v říši, což mu uvolnilo ruce k akci ve vlastních državách. Když vojensky zlomil odpor rakouských stavů a stále víc se ukazovala nejednota a neschopnost českých stavovských předáků k rozhodným krokům, byla cesta ke katastrofě Bílé hory otevřená.

Mocenská změna a rekatolizace

Bělohorská porážka stavovskou opozici naprosto zdecimovala a Ferdinand II. mohl se svými protivníky tvrdě účtovat. Staroměstská exekuce 27 předáků (21. 6. 1621) byla jen hrůzným a odstrašujícím úvodem. Otevřely se dveře k dramatickým změnám v prakticky všech oblastech života zemí Koruny české. Generální pardon sice další účastníky povstání omilostnil, ale nezabránil dalekosáhlým konfiskacím jejich majetku.

Prakticky v jedné řadě s tvrdým politickým účtováním začala probíhat ostrá rekatolizace. Koncem roku 1621 byli nekatoličtí kněží vypovězeni z Prahy a královských měst (kromě luterských, ti byli tolerováni o rok déle). Od roku 1623 nařídil císař novým majitelům statků, aby byly farnosti obsazovány výhradně katolickými duchovními a ještě téhož roku vypověděl nekatolické kněží ze země. Od roku 1622 začalo sesazování nekatolíků z úřadů v královských městech, zákazy shromažďování, zábory kostelů a další omezování měšťanských práv. V červnu 1624 bylo nekatolictví ve městech zakázáno definitivně. Ferdinandův mandát z 31. 7. 1627 pak nařídil nekatolickým stavům, aby do půl roku konvertovali ke katolictví, nebo aby prodali své statky a odešli do emigrace. Cuius regio, eius religio.

Obnovené zřízení zemské z května téhož roku (na Moravě o rok později) masivně posílilo panovnickou moc na úkor stavů. Stavovský sněm ztratil zákonodárnou iniciativu, mohl jednat jen o věcech předložených panovníkem. Padla zásada volby českého krále a České země byly prohlášeny za dědičné v habsburské dynastii. Městský stav byl zdecimován, příslušel mu už jen jeden společný hlas. Naopak přednostní postavení získalo duchovenstvo. Katolictví se stalo na 150 let jediným povoleným vyznáním. Komu patří vláda, ten rozhoduje o náboženství. Následky těchto událostí a dalšího vývoje pociťujeme v českém duchovním prostoru dodnes.

Cuius regio, eius religio?

Ze zjednodušujícího popisu událostí starých 400 a více let je asi zřejmé, jak principiálně problematická je ona klíčová zásada, že ten, komu patří země, rozhoduje i o víře jejích obyvatel. To, co se v roce 1555 pravděpodobně jevilo jako úlevný smír, získávalo postupem času stále drastičtější a nakonec i krvavější nádech nástroje ospravedlnění pronásledování jinověrců. A že se tak dělo nejen na statcích katolických, asi není nutno dodávat.

Přes mnoho odlišných koncepcí v zásadě panovala shoda v tom, že státní moc má významnou nebo přímo zásadní pravomoc i ve věcech duchovních. Jinou cestu ale prakticky po celou dobu své existence ukazovala Jednota bratrská (a později i další). Obhajovala napořád přesvědčení, že politická stavovská moc a moc státní obecně do věcí víry zasahovat nesmí. Vládne v tomto ohledu totiž pouze mocí donucovací, mocí meče – a ta donucuje násilím. K opravdové víře ale není nikoho možné nutit. Je to shůry svobodně dávaný Boží dar, který člověk musí svobodně přijmout. Svědomí nelze nutit vnějšími mocenskými prostředky. Kdekoli na to křesťané zapomínají, je výsledkem nesvoboda a pronásledování.

To žel potvrdily i dějiny samotné Jednotě – kdekoli se její šlechtičtí ochránci zhlédli (ať už vlivem luterství nebo později bojovného kalvinismu) v možnosti řešit otázky náboženských svobod s užitím politických prostředků, nedopadlo to pro Jednotu příliš dobře.

Cesta k náboženské svobodě byla dlouhá, dlouho trvalo, než došlo k oddělení státu a církví, věcí víry a věcí politiky. Církev v rukou moc mít nesmí – neumí s ní zacházet. A díky Bohu, že ji dnes u nás nemá. A stát nemá určovat, čemu smíme věřit – naopak má všemi prostředky svobodu vyznání a náboženství há