Máme za sebou možná jeden z nejtemnějších roků, co jsme dosud prožili. Nebylo to sucho, hlad ani válka – byla to nemoc. Nicméně z velké části jsme sami netrpěli nijak zvlášť větší nemocností než jiné roky. Osobně se mi díky restrikcím letos vyhnuly i obyčejné chřipky a virózy. Zažívali jsme nemoc s výborným PR. Slyšeli jsme o ní denně. Stala se nejfrekventovanějším slovem, tématem nepřeberných vtipů. Přesto zprávy většinou naši náladu zhoršovaly a na podzim jsme přestávali vidět světlo na konci tunelu.

Bylo ovšem pořád možné se od sdělovacích prostředků záměrně odstřihnout. Čemu jsme se však jen těžko mohli vyhnout, byla nedobrovolná izolace a postupné zákazy mnoha našich volnočasových, ale i esenciálních aktivit. Slyšel jsem jeden genderově nekorektní bonmot: „Muži přišli během karantény zkrátka – vzali jim hospody, fotbal, olympiádu, kino, a nakonec i kancelář. Ženy si mohly klidně dál vařit, uklízet a vyšívat.“ Utichlo mnoho společenských akcí. Naopak na zahrádkách a samodělných stavbách byl vidět nebývalý ruch. Má kamarádka z venkova si chválila, že se jí podařilo dodělat tolik věcí kolem baráku, na co by nenasbírala čas ani za deset let.

Objektivně minulý rok nebyl těžší než roky v období komunismu, protektorátu či za světové krize ve třicátých letech. Co však bylo těžké, bylo být bez přátel. Obtížné věci se dají zvládat mnohem lépe ve skupině. V karanténě jsem vzpomínal na vojnu – snad každý voják si z vojny, kromě plechovek s vepřovým, odnese také skvělé kamarády, kteří mu pomohli ten dril a nesmyslnost vydržet. Přátele, kteří umí přinést humor do těžkých situací, kteří vás dokážou vyslechnout, se kterými si můžete rozumět i beze slov.

Mottem epidemie bylo: „Jsme v tom spolu.“ Pravdou však je, že jsme cítili, jak moc jsme v tom sami a že tu tíži samoty, nálož frustrace a depresí si musíme nést každý sám. Samozřejmě to bylo těžší pro lidi bez rodin – nedokážu si ani představit, jaké to bylo v domovech důchodců, kde byly zakázány návštěvy. Mohli jsme si volat, posílat fotky… ale není to takové… není to celé. V telefonátu vystavujete jen jednu ze svých mnoha tváří. Krátkou radost, že jsme mohli hovořit se svým blízkým, pak velmi snadno vystřídá dlouhý smutek, že jsme od sebe daleko. Stejně tak voják, který se každý večer dívá na fotku své milé, není pro to šťastný, ale spíše naopak. Neutěší ho ani další bonmot: „Nejsi sám, kdo je sám.“

To, co nyní pojmenovávám, asi není nic nového, nic, co bychom tisíckrát během tohoto roku nezakoušeli a nevnímali. Je to však jen tou nemocí? Byli jsme v minulých letech méně osamocení než letos? Myslím, že kvůli mnoha věcem, které běžně děláme, ani nevnímáme, jak moc jsme sami. Proto bych rád ukončil výzvou. Buďme více se svými přáteli, se svými bližními. Je to vzácné a velmi křehké. Přitom skutečný růst je možný jen ve vztahu – k Bohu a k lidem. Kéž v našich samotách se díky Bohu smyje kal našeho sobectví a v pokorné přítomnosti vzklíčí láska a vděčnost ke stvořenému, která se pak stane kvasem budoucí radosti ze společenství.