Rozhovor s Žanetou Dvořáčkovou, etopedem a vedoucím Andělského kempu

Jak jste se dostali ze služby ve vězení až k Andělským kempům?

Vězeňství je nastavené na trest, ale nedochází k proměně odsouzených. Pokud se vězeň má vrátit do společnosti, musí pochopit, proč trestnou činnost páchá a musí chtít změnu. Jinak se vrací ke starému způsobu života. Totéž se táhne po generace v rodinách – a děti potřebují zažít normální prostředí. Často slýchají, že dopadnou stejně jako jejich rodiče, a ony samy cítí, že nemají šanci, protože nemají peníze, mají špatné vybavení, nemohou se účastnit kroužků. Kupovali jsme tady už asi desatery boty, protože děti přijely v roztrhaných nebo o tři čísla větších, zděděných po sourozencích. Rodina je široký komplex souvisejících problémů. Takže když jsme začínali pomáhat odsouzeným, přibrali jsme si péči osobního mentoringu pečujících osob a pak přišly na řadu Andělské kempy.

Co si má laik představit pod pojmem osobní mentoring?

Je to pomoc těm, kteří pečují o děti uvězněných. Ne vždy se jedná o prarodiče, někdy jsou to pěstouni. Uvězněním rodičů dětí se pro tyto osoby hodně změnilo, nebyli na takovou změnu připraveni, najednou se třeba měli postarat o malé děti. Lockdown to mnohdy ještě hodně zhoršil, protože spousta pečujících osob, zvláště starších, kteří neumí s počítačem, si nebyla schopna poradit s online výukou. Stávalo se nám, že děti třeba i na sedm měsíců vypadly z výuky, nebyly v kontaktu se školou, vůbec nefungovaly. Takže jsme zavedli i doučování. Takto fungují andělské kluby, ale pracovali jsme i online, protože tyto děti jsou z celé republiky.

O kolik dětí se v andělských klubech staráte?

V kontaktu jsme zhruba se stovkou dětí. Na táborech máme 60 dětí – 30 v Jeseníkách, 30 v Liberci. Minulý rok jsme měli jen jeden se 60 dětmi, a zjistili jsme, že to je moc. Jsou to ale tábory od 6 do 14 let a mnohé děti se tam věkově nevejdou.

Kdy začínáte s přípravou letního kempu?

Tábor se začíná připravovat už v lednu. Promýšlíme věci, oslovujeme sponzory, protože jsme vděční, když můžeme děti něčím vybavit. Letos to bylo lego – bylo zajímavé vidět, když se doprostřed místnosti vysypaly krabice, malí, velcí – všichni nadšeně skládali. Protože to jsou věci, které někteří z nich neznají nebo si je nemohou dovolit. Také děláme kampaně na výběr financí, protože kemp jede z darů. Máme sice dotaci z ministerstva spravedlnosti, ale to pokryje z nákladů jen minimum. Bez jednotlivých dárců by tento kemp neexistoval. Pár firem přispěje hmotnými dary, takže si děti odváží batikovaná trička, placky, ručníky – jsou to pro ně vzácné věci, ve kterých sem třeba za rok přijedou. Jednou jsme měli sponzorský dar, ze kterého jsme mohli dětem dát ušít softshellové bundy – a některé děti je tady mají ještě teď. Jsou za to vděční.

Máte na kemp stálé prostory?

Zatím jsme pokaždé někde jinde, ještě se nám nepodařilo najít ideální místo. Na ubytování máme specifika, abychom měli dobře oddělené holky a kluky, potřebujeme velkou místnost na scházení a hlavně areál, který bude jen pro nás, ideálně mimo civilizaci, abychom mohli vytvořit pro děti svoje prostředí. Rekreační střediska s většími kapacitami sice mají lepší vybavení, ale nemohli bychom tam být sami.

Jak se liší program Andělského kempu od jiných táborů?

Celkově je uzpůsoben pro cíl, s jakým chceme, aby děti odjížděly – že mají hodnotu, že mohou něčeho dosáhnout, a s tím, že Bůh s nimi může být pořád. Každý den je jiné téma -- vytrvalost, přátelství, vztahy, odpuštění – je klíčové pochopit, že některé věci je třeba pustit, aby se mohly posunout zas někam dál. Témata jsou cíleně vybíraná na největší potřeby, které děti mají. Jsou doprovázena tématy ve skupinkách. Jsem etoped, hodně si s nimi povídám, znám i jejich rodiče a rodiny. Děti mají možnost se mnou o čemkoli mluvit a věci řešit.

Jiný je i v počtu vedoucích – je tu 33 dětí a 24 dospělých vedoucích. Někdo se stará o technické věci, ale většina jich je k dispozici dětem. Co jim hlavně chceme předat, je přijetí. To, že jim někdo bude naslouchat, zeptá se, jak se mají – protože to hodně dětí vůbec nezažívá. Máme tady holčičku, která je ze šesti dětí, a maminka ji nemá ráda, protože nemá ráda partnera, se kterým ji má. A neustále jí to dává najevo. Takže ona v deseti vyrůstá sama na ulici, a i když je hmotně zajištěná, citové potřeby jsou tam vyprahlé.

Vším, co je na kempu vidět a co říkáte, potvrzujete, že zde jde především o vztahy. Neztratí děti tyto nové vztahy po propuštění rodičů, když děti přestanou spadat do skupiny „děti vězňů“?

Ne, ty, se kterými začneme pracovat, nepustíme. Nedávalo by to smysl. Když se rodič vrátí z vězení, potřeba normálního prostředí, které dítě zažívá na kempech, se nesmaže. Někdy se navíc rodinné vazby během doby vězení zpřetrhají, partner si najde někoho jiného nebo se propuštěnému nepodaří zařadit se zpátky… Často se stává, že přichází z vězení člověk třeba po osmi letech – takový, jaký tam šel, protože tam má velmi omezené možnosti, co se sebou může dělat, a celou dobu žil z toho, jak si pamatoval rodinu před svým uvězněním. Ale v rodině se mezitím všichni její členové změnili, takže návrat někdy bývá docela nářez. A ne všechny rodiny to zvládnou. Takže když už máme s dětmi i pečujícími osobami vybudované vztahy, nedává smysl je stopnout.

Počet dětí vám tedy narůstá a zákonitě musí narůstat i počet organizátorů. Co nezbytně potřebuje vedoucí na tento druh služby a zátěže? Komu byste rozhodně nedoporučili, aby do toho šel?

Ano, děláme pečlivý výběr, protože nejen kemp, ale celá ta práce je velmi emotivně náročná. Asi první nás zajímá motivace – proč to chce dělat. První polovinu kempu děti rovnáme a je to divoké. Děti zkouší, co si mohou a nemohou dovolit, vnímají, že tu s nimi vedoucí jsou dobrovolně, o svých dovolených, nejsou za to placení. Vidí i to, že samy jsou tu zadarmo – sháníme na ně sponzorské dary, protože by jinak přijet nemohly. Postupně poznávají realitu a chodí za námi s otázkami jako: „A proč tady seš?“ – a setkávají se s tím, že je někdo má rád, že pro někoho mají hodnotu. Přijímají, že nemůžou za to, jaké mají rodiče, a že mají budoucnost. To je to, co jim chceme předat, i když víme, že mnohé z nich nezachráníme. Na kempu něco zažijí, navážou tu vztahy, ale musí se vrátit zpátky do rodiny a do stejně hrozných podmínek. Kemp je záblesk do jejich života, i když jsme s nimi v kontaktu na dálku. V andělském klubu jsme jim blíž. Ale i to jsou jen záblesky.

Není to pro vás frustrující, vědět, že při vší vaší nasazenosti je to jen kapka v moři?

Po takové dovolené bychom potřebovali další dovolenou, abychom se zrekreovali, to ano. (smích) To je právě ta motivace. Kdyby sem přijel někdo s cílem ty děti změnit nebo jim ten život spravit a zachránit, tak bychom ho sem nevzali. Byl by zklamaný. Naším cílem není na konci kempu vidět proměněné dítě, ale věříme, že se jim to v životě někde zúročí. Potřebujeme někoho, kdo ze sebe vydá maximum, i když ví, že je to jen záblesk. Někoho, kdo věří, že si i to Pán Bůh použije. Všichni jsme tu věřící. I to je motivace – chceme jim ukázat, že i když my s nimi odjet nemůžeme, Pán Bůh může. Protože Bůh je všude. A může jim taky kdekoli a v jakékoli situaci pomoct. Máme tu děti z rodin, ve kterých byly sexuálně zneužívané. Většina z nich zná těžké násilí – viděly, jak je maminka mlácená od táty, partnera… máme tu i děti, kterým někdo umřel. Některé mají za sebou pokusy o sebevraždu, poruchy příjmu potravy… ta traumata jsou obrovská. Ale my nejsme odborníci, nejdeme do terapeutické práce. Jen rodinu přesměrujeme je na odborníky, nabídneme finanční pomoc…

Máte nějakou modlitební podporu?

Máme týmy, které se za nás modlí, posíláme jim pravidelně modlitební prosby. I za děti a jejich měnící se situace.

Vidíte vyslyšení modliteb?

Určitě. Ať už drobnosti, které do sebe najednou zapadají – třeba ohledně počasí na hry, kdy se vytvořila proluka v dešti, ale i ohledně věcí zásadních. Teď tu třeba máme jedno šestileté dítě z dětského domova, které je hodně agresivní, v podstatě nezvladatelné, přišlo sem s tím, že ostatním dětem ubližovalo a dělalo mu to dobře. A tady na něm zažíváme, že se dějí malé zázraky, že se uvnitř mění. Už je schopné někoho obejmout a říct mu, že ho má rádo. Odměnou jsou i chvíle a rozhovory, kdy tady děti otevírají svoje trápení, kdy navazují vztahy. I když to není uzdravení nebo alespoň nastartování uzdravení, které bychom tak rádi u těchto dětí viděli, tak jednu zvláštnost tento kemp má: jak se začne blížit konec, skoro všechny děti brečí, že nechtějí domů. Už dva dny před odjezdem chodí a navzájem se objímají. Nikomu se tady nestýská. Vidíme, že pro ně ten týden hodně znamená. Takže i když jsme všichni unavení a pořád se tady řeší nějaké konflikty mezi dětmi, tohle je taky odměna. Všechny děti se chtějí na kemp vrátit.

Jaké jsou reakce rodičů, když vidí, jak se o jejich děti staráte?

Vesměs se nadšení, které děti přivezou domů, jak o kempu mluví a jak se chtějí vrátit, přenese i na rodiče. Když volají, jsou dojatí, že se děti vrátily šťastnější a vychovanější, ptají se, co jsme s nimi udělali. Jedna maminka volala, že nám moc děkuje, že to je poprvé v životě, kdy si syn našel kamaráda. Důležité tady je, že jsou na tom tady všechny děti stejně – všechny mají někoho ve vězení. Mohou o tom mluvit, i nemusejí, občas sdílejí, za co kdo ve vězení je a co pro ně samotné bylo těžké. Máme děti rozdělené do skupinek, ve kterých si nad různými tématy povídají. A tam je to vidět, jak jiné je povzbuzení dětí, které prožívají totéž. Nejsou v tom samy. Mohou tu být normální. Kemp je někdy jediné místo, kde o tom mohou mluvit – mnohdy ve škole ani v sousedství nevědí, že je rodič ve vězení, protože rodina se bojí odsouzení.

Kemp je setkáním nevěřícího světa s křesťany. Jak reagují na to, že vedete kemp k Bohu?

Děti to vědí a rodiny to také vědí. Podmínkou účasti je souhlas a podpis, že jim to nevadí.

Existuje v celostátním měřítku nějaká péče o děti vězněných?

Ne, žádný úřad, žádná neziskovka, žádná systematická státní aktivita. Přestože těch dětí je 30–40 tisíc každý rok. Třetina odsouzených se za rok vymění. Dětí, které mají zkušenost rodiče ve vězení je opravdu hodně. Ale samy mnohdy žádnou jinou rodinu, která by měla někoho ve vězení, neznají. Zůstávají v tom samy, stydí se za to, co se stalo, mají pocit, že jsou jediní. Ta stigmatizace je traumatizující, je spojena s chudobou a s dalšími věcmi. Zároveň mají ambivalentní vztah k rodičem – milují ho a zároveň nesnášejí, protože „kdyby mě máma milovala, tak by to neudělala, nenechala by mě tady samotnou… ale já ji mám ráda, já bez ní nemůžu být“. Vztahy na dálku jsou těžké. U dětí, které máme už pátý rok, vidíme, jak vztahy s rodiči vyhasínají. Odcizují se a rodiče jim schází čím dál méně.

Máte povědomí o tom, za jaké trestné činy rodiče ve vězení jsou?

U některých ano. Nejdelší trest máme 21 let.

MVS realizuje ještě projekt Building Bridges. O co jde?

Jedná se o setkání šesti pachatelů trestné činnosti se šesti obětmi trestných činů, přičemž se nejedná o oběti těchto konkrétních pachatelů. Jde o to, aby pachatel pochopil, jaké konkrétní dopady má jeho čin na lidský život. Protože za mnoha trestnými činy, zvláště majetkovými, nevidí lidský život. Nechápou, že vykradený byt znamená ztrátu bezpečí nebo ukradené auto nemožnost dostat se za umírající manželkou do nemocnice. Mezi pachateli jsme měli třeba i vrahy a v obětech oběti vykradení bytu, ale i znásilnění. V osmi setkáních mohou zároveň i oběti pochopit, že pachatelé nejsou monstra, kterých je třeba se bát, že jsou to taky lidé s příběhem. Protože i to se tam otevírá – jak se pachatel dostal k tomu, že kradl, jak se dostal do vězení. Dochází tam k velmi vzácným věcem – že si pomohou navzájem. Že pachatelé pocítí vinu a oběti pochopí, že trestný čin není jejich vina. Protože si mnohdy myslí, že si za to mohly ony – kdybych si lépe zamknul byt, kdybych si vzala delší sukni… není to pravda, i kdyby šel člověk po ulici nahý, nikdo nemá právo ho znásilnit. Pod vedením psychologa tam probíhají rozhovory, bývají tam terapeuti a facilitátoři – a je to velmi obohacující.

V září se pod taktovkou MVS uskutečnil ještě Den s dítětem.

To je projekt pro dvanáct odsouzených, kdy jim do věznice přivezeme děti i s rodinným příslušníkem, u kterého žijí, a přibližně 8 hodin mají společný program – jídlo, hry… Rodina tak může zažít den spolu, zpevňují se vazby v rodin, protože statisticky se po třech letech trestu většina rodin rozpadá. Pro děti je důležité, že se to koná v normálnějším prostředí – místnosti jsou nazdobené, rodiče dostanou stejná týmová trika jako jejich děti, program je nastaven na společné zážitky, v létě to bývá venku, někdy mohou i mimo věznici. I to jsou velmi cenné chvíle. Viděli jsme i to, že přišla rodina, stoupli si do kruhu a všichni se objali a snad deset minut jen tiše stáli, brečeli a objímali se. Mohli se takto vidět a trávit spolu čas po necelých dvou letech.