Pět dětí v rodině je opravdu pořádná nálož. Samozřejmě by bylo mnohem jednodušší, kdyby si člověk na prvním dítěti vyzkoušel, co bude fungovat, aby dítě zdárně rostlo a v přiměřeném věku odevzdalo život Kristu a zapojilo se do vhodné služby, a pak to aplikoval na všechny mladší sourozence, ale takhle to žel není. A dokonce ani není potřeba, aby bylo dětí více, člověk i při výchově jedináčka může zmalomyslnět.

Přestože otec i matka jsou stále titíž, se všemi svými klady, zápory, schopnostmi i nedostatečnostmi, přivedou na svět naprosto odlišné děti. Někdy se sice může na osobnosti dítěte podepsat i průběh těhotenství nebo porod, ale byly by různé, i kdyby všechny okolnosti byly ideální. A tak ze sourozenců vznikne určitá specifická skupina. Patří k sobě, ale jsou to konkurenti, bojují o „přízeň“ rodičů, učí se spolupracovat, ale někdy to moc nejde, protože je každý jiný. Učí se dělit, ale učí se i řešit konflikty. Mají různé povahy, různý přístup k životu i k lidem, něco jiného na ně platí a také jinak a po svém objevují víru. A to všechno by se mělo dít v bezpečném prostředí. Tedy tam, kde jsou přijímány a kde někomu jde o to, aby z nich vyrostli dobří lidé.

Odlišnost je obohacující. Člověka posunuje dál, protože se musí naučit respektovat, nebo vymezit se proti něčemu, co jemu samotnému není vlastní. Pán Bůh sám tvoří samé originály. Stačí podívat se na sněhové vločky, které jsou různé naprosto bezdůvodně, pokud tedy pomineme naši radost z této krásy. A člověka stvořil v rozdílnosti také proto, že je potřeba pokrýt celou šíři života, potažmo služby. Někdo je typický „rozjížděč“, má nápad a umí nedchnout, jiný má vytrvalost a umí věci dotáhnout do konce. Jeden je jemný, empatický a laskavý, druhý je impulzivní a nekompromisní a nedovolí sobě ani druhým polevit. Úkolem rodičů je naučit se respektovat toto nastavení, protože pokud si vytvoříme jeden „ideál“, jak by ukázněné křesťanské dítě mělo vypadat, je značná pravděpodobnost, že ho takto vychovat zvládneme – budeme ale možná muset používat nepřiměřené výchovné metody a budeme lámat jeho přirozenost, namísto rozvoje toho, co je pro to které dítě typické. Samozřejmě je potřeba jej usměrňovat, aby to nakonec vedlo k dobrému. Je to náročné, už proto, že i rodiče mají svá nastavení a některé projevy, které pozorují u svých dětí, jsou pro ně nepochopitelné, možná i nepřijatelné. Ale stačí rozhlédnout se kolem sebe, kdo vedle vás sedí v lavici ve shromáždění. Opravdu nejsme stejní, ale právě proto můžeme Pánu Bohu i druhým sloužit v celé šíři. Když ve shromáždění některá oblast služby zásadně chybí, sami víte, jak je to náročné a jak velmi to omezuje možnosti práce.

Chápu, že je těžké přijímat a vychovávat dítě, kterému tak úplně nerozumíme a se kterým dost bojujeme, obzvlášť když jiné naše dítě je pro nás srozumitelné dokonale. Kéž by ale naše děti nikdy nemuselo ani napadnout, že máme jejich sourozence radši (i kdyby to tak vlastně bylo!). A modleme se za moudrost, abychom je nezlomili, ale správně vedli, abychom jejich přirozenost rozvíjeli, přestože ji v některé rodině musíme objevit třeba pětkrát, a pokaždé je jiná. Kéž bychom nesrovnávali, ale uměli s vděčností přijímat, že jsou jiní, protože to, jací jsou a jak přistupují k životu a k druhým, může být jejich hřivna, kterou s užitkem rozmnoží.