S každým dalším dítětem se často musí začít s výchovou zase od začátku a jinak. Jak je to možné, když genetická informace od rodičů je totožná?

Většina rodičů, která má více než jedno dítě, vám asi potvrdí, že každé z jejích dětí je jiné. Dokonce i ti, co mají jednovaječná dvojčata. A s každým dalším dítětem se často musí začít s výchovou zase od začátku a jinak. Jak je to možné, když genetická informace od rodičů je totožná? Tady se to začíná trochu komplikovat. Každý člověk má kolem 25 tisíc genů, takže když dítě zdědí od každého rodiče polovinu, čistě matematicky tak mohou vzniknout stovky milionů různých kombinací.

Otázkou dědičnosti se vědci různých oborů zabývají mnoho let a do dneška se neshodli, co má významnější vliv na vývoj člověka. Zda je to dědičnost nebo prostředí. Shodli se jen na jediném, že vliv mají určitě obě složky. Z hlediska biologického je zásadní vliv dědičnosti. Ať už se jedná o krevní skupinu, barvu očí, vlasů či další fyzické dispozice. Jenže už třeba hmotnost patří do kategorie střední dědičnosti stejně tak jako sklon ke zbožnosti. A do oblasti nízké dědičnosti pak patří například jazykové schopnosti či určitá forma zbožnosti. Z hlediska psychologického to také není jednoznačné. Když si vezmeme například tzv. Velkou pětku lidské osobnosti, je neuroticismus dědičný z 48 %, přívětivost z 41 %, svědomitost ze 44 %, extraverze z 53 % a otevřenost novým zkušenostem z 61 %. A u IQ už je vliv prostředí neoddiskutovatelný. Prostředí totiž hraje velkou roli i v tom, jak a jestli vůbec se určitá genetická výbava projeví či nikoliv. Některé geny totiž zdědíme jako silnější a jiné jako slabší, ale ani to se nedá předem vypočítat. Takže některé se projeví bez ohledu na prostředí a jiné se bez vnějšího vlivu neprojeví.

Onen vnější vliv, pro zjednodušení mu teď budeme říkat výchova, tak opravu vyvolává u každého jedince jinou odezvu. A přestože se rodiče snaží jít svým dětem dobrým příkladem, jedno dítě si je bude pamatovat jako nemilosrdné a druhé jako spravedlivé, pro jednoho je maminka pracovitá a pro druhého necitlivá. A i když se všechny děti učí kopírováním dospělých, tak jedno bude mít tendenci spíš kopírovat milovanou tetičku a druhé nemilovanou tchýni. Na rodičích pak třeba je znovu se skrze své dítě naučit milovat i tchýni. Výchova se tak z tohoto pohledu stává kombinatoristickou úlohou s nekonečným počtem řešení. A ve chvíli, kdy už si rodič myslí, že je vyhráno, přichází puberta a z dítěte se stává na čtyři roky tajemná skříňka, kdy rodičům nezbývá, než se trpělivě modlit, aby se na konci projevily některé pozitivní prvky jejich předchozí výchovy. Ovšem pokud rodiče přistoupí k pubertě svých dětí jako k období, kdy si sami mohou dořešit palčivé otázky svého já, vzniká pro ně výborná příležitost vyzrát a zmoudřet.

Bůh nás moudře stvořil velmi pestře. A ve chvíli, kdy rodina tuto pestrost přijímá jako dar, nikoliv jako prokletí, může kousek této Boží moudrosti absorbovat. V USA provedli jeden experiment, ve kterém zkoumali soudržnost týmů. V něm se ukázalo, že nejsoudržnější jsou nejpestřeji namíchané týmy, kdy každý přináší jinou znalost, dovednost, energii či emoční náboj.