Varování máme dost, ale přesný čas výbuchu beztak nevíme

Neznáme den ani hodinu – tento Ježíšův výrok zaznamenaný v evangeliu (Mt 25,13) se sice týká příchodu Božího království v plnosti, ovšem stejnými slovy můžeme popsat řadu běžných i méně běžných jevů v Božím stvoření na této Zemi. Ani počasí, ani roční doby nedovedeme předpovídat dostatečně přesně, a podobně je to s výbuchy sopek. Přitom to jsou děje, které někdy významně zahýbou dějinami.

Pro obyvatele Evropy je poměrně známou sopečnou oblastí Island. Je to ostrov, který leží na rozhraní dvou desek zemské kůry, které se od sebe každým rokem o několik centimetrů vzdálí. Země se tu hýbe poměrně často a pod povrchem se ukrývají žhavé roztavené horniny – magma, které o sobě dává vědět četnými horkými prameny a občasnými sopečnými výbuchy. Pro geology, geofyziky a další vědce je zároveň Island zajímavou přírodní laboratoří. Země je protkaná sítí měřicích stanic a z oběžné dráhy ji sledují družice, které zaznamenávají sebemenší pohyby a změny na povrchu.

Koncem února letošního roku měřicí stanice zaznamenaly na islandském poloostrově Reykjanes silnější sérii otřesů, než je obvyklé. Podle pozorování z družic se povrch v oblasti několika hor vzdul o několik centimetrů – taková z našeho pohledu nepatrná změna může svědčit o tom, že se pod povrchem pohybuje žhavé magma. Meteorologické předpovědi i evropské sdělovací prostředky vzápětí informovaly o tom, že Reykjanes v nejbližší době očekává sopečnou erupci. Nikdo ale nevěděl, kdy nastane, ani jestli vůbec nastane (pozn. red. do uzávěrky tohoto čísla Brány se sopka neozvala).

Předem bylo možno částečně odhadnout jen případné následky erupce – podle toho, jak se sopky v dotyčné oblasti chovaly v minulosti (zaznamenaná je aktivita ze 13. století) a podle krajiny v okolí. Pukliny v povrchu naznačují, že se jimi láva vylévá poměrně pokojně a v okolí není žádný ledovec, který by po setkání se žhavou lávou mohl způsobit bouřlivou reakci a mračna nebezpečného popela v ovzduší.

Jestliže jsou sopečné výbuchy velkou neznámou pro bezprostřední okolí vulkánu, pak ještě větší pozdvižení mohou způsobit v místech velmi vzdálených. Sopečný prach a popel z větších erupcí nebo unikající plyny obsahující síru mohou zahýbat s počasím po celé Zemi, způsobit neúrodu a nepokoje. Výbuch islandského Lakagígaru tak v 18. století pravděpodobně přispěl k francouzské revoluci o několik let později. Erupce indonéské Tambory v roce 1815 způsobila, že v Evropě následující rok jakoby nenastalo léto. My jako křesťané očekáváme příchod mnohem větších a lepších věcí, než je sopečná činnost. Co když je ale každý z nás obrazně řečeno sopkou, která sama hrozí erupcí? Když se upřímně rozhlédneme po své „sopečné krajině“, jistě všichni potřebujeme včasný zásah Tvůrce, který má tu moc nás proměnit a zachránit před zničujícím výbuchem.