Obracím se a jdu zpátky. Domů, do života. Stejná cesta, ale malounko jiný člověk. Křupání sněhu se změnilo.

Loni byla krásná zima, po dlouhé době chumelilo. Letos to nevypadá, i když v srpnu dost pršelo. Uvidíme. Byl to každopádně milý dárek, nadílka v pravém smyslu. V obecné pan-strnulosti jsme objevili nejen Zoom a deskovky, ale taky běžky. Našli jsme zapřenou Popelku v kůlně za harampádím a dostala korunu pro nedoceněnou královnu kopců a hor. I od neběžců jako jsem já. A ve sněhu se dalo zase jednou i hezky procházet. A tak jsem si jezdíval i chodíval, dokonce kolikrát mimo okres. Někdy s dětmi a kamarády, někdy sám a potichu. Jako tehdy v únoru, byl to myslím čtvrtek.

V nemocnici bylo zase rušno a některé příběhy se nedají zastrčit do šuplíku v kanclu. Ani večeře je nezají, dvě piva je nespláchnou. A tak jsem šel, pro nic a za nic. Na kraj Prahy, do jednoho malého koutu stranou města. S nozdrami rozšířenými jak daňci na úhoru, hodinu po klekání. Pomalu, mezi domky, ulicí klikatou jako na neznámých obrazech z babiččina obýváku. Dozadu kolem kostela, před školou doleva a k malému rybníku s náhonem. Je večer, lidi jsou už zalezlí. Tmu konejší světla v oknech. Není jich moc, leckdo je snad ještě v práci, odněkud blikají jen měsíční paprsky televize.

Spokojené předměstí. Je to sto nebo dvě stě let nazpátek? V mrazivém večeru i uhlí voní jako na mlžném severu, když mladá paní Mužáková odcházela od sousedky a usedala k petrolejce svěřit nám povídky o tajemství skal. Psi jsou slyšet jen zdálky, tak jak to má přesně být, hlídají humna. Procházím pomalu, procházím sám. Jasně, že ta samota je téma, ale teď nijak nebodá. Skoro to vypadá jako spokojenost. Anebo jen setrvačné ticho večera? Zaseknutý klín někde v srdci ulice? V mém srdci?

Ještě poslední řada plotů, odbočka k domkům doleva (letmo ji kontroluju pohledem) a je to tady – smaltovaná cedule „Přírodní památka“ (Nikdy jsem jí tady nerozuměl, ale mám ji rád – odděluje tohle místo od jiných, vyděluje jej z nebytí, je to osa světa.) Stojím u rybníka. Oranžovou a temně růžovou střídá modrá a bledá. Zpomaluji, ale pořád jdu. Jistěže to křupe, jistěže je to měkké. Ale ne vánočně, Vánoce už byly. Ne ladovsky. Josef Lada maloval malebně, ale já to kouzlo někde zapomněl. Křupe to tvrdě, nehostinně, skoro jako střepy. Ale proč? Vždyť je to sníh. Proč není tak měkký, tak přívětivý, tak domácí a plyšový jako v Hrusicích pod tlapkami černého Mikeše? Jít teď bos, bude jen řezat.

„Tak jako život, ten tě taky řeže,“ ozve se odněkud. A není to zvenku. „Ale, ale. Mlč! Víš, že je to směšný. A taky beznadějný! Ostatně, ty sám nejlíp víš, jak jsou věci ‚ve skutečnosti‘. Za všecko si můžeš sám, dobře to víš. Nevyváděj zas.“ A dále: „Tys to celý začal, Tobě se to rozsypalo pod rukama. Ty seš ten, kdo umí jenom brát a žít si po svým. Narcismus. Víš to? Víš. Vim, že to víš. Byla jen otázka času, kdy to celý křupne!“

A je to. Tahle pravda přichází chladně, s ocelovou systematičností. A má pravdu. Anebo nemá. Nevím. Já vlastně nevím. Jak já bych chtěl slyšet, že pravdu nemá. Anebo jo, že jí má. Ale že to přece nevadí, že je všechno nakonec a především v pořádku. A že nezůstanu sám. Že jako Frodo neskončím „nahý ve tmě“. A paní Nováková z JIP – ta, co už rok nemůže ani mluvit, ani psát, leží a nikdo za ní nepřijde –taky ne. A pan Votoček tam v LDN taky ne. A ti beze jména na nafukovacích člunech pašeráků lidského masa ve Středozemním moři, co se tam octli jenom proto, že u nich doma padají granáty a balistické střely. A ty dospělé děti z Mojžíře na kraji Ústí, co vyrůstají od tří let v holobytě a pak v městském lese, odkud chodí krást a lovit, než je samotné uloví první pašerák duše a nabídne jim taky sníh, bělounký a lehký jako peří. Že ani tito ne. Že všichni tito lidé a já přece jenom máme kam jít. Že „někde je místo, že někde je hnízdo, útulno čisto“.

Křupe to pod nohama, křupe to v hlavě, křupe to v celém životě. Křupe to na planetě. Prostě všude furt. Snad je to tím klidem nebo tmou. Nebo tím, že jsem dva kroky za osou světa. Nevím, ale tady a teď to je slyšet nějak víc. Třeba je to tak, že nenavštěvovaná a zbytečná přírodní památka střeží tajemné zrcadlo duše, takže jen tady se člověk vidí pořádně. Nevím. Ať je to čím chce, šel bych pryč. Zpátky, do dění, do normálního života, k věcem, ke starostem, k televizi. Tam jsou jiné hlasy, tam se křupání schová.

Chci se otočit a vyrazit domů. Krátkým pohledem přejedu nízké keře na břehu. Přes ně je vidět hladina. I s malým molem vpravo. A právě tam se zarazím. Krajina přede mnou je jako hříva jednorožce. Všechno je bílé. Keře, stromy, tráva, cesta, rybník. Ale to molo ne. Vyčuhuje do rybníka beze stopy sněhu. Jako černý pás nicoty. Jako nevhodná mezera v jinak klidném zaobleném bílém prostoru. Zvláštní věc. Tak zvláštní, že jdu blíž. A opravdu, molo je celé suché jako v létě. Rozpraskaná prkna přibitá k sobě s tušením zrezlého řetězu kdesi pod zamrzlou hladinou, ale ani stopa po uklizeném nebo čerstvém sněhu. A ani stopa po stopách vedoucích k molu nebo od něj.

Hlavou mi proudí zmatené vzpomínky na Čapkovu povídku o jedné jediné stopě kdesi uprostřed zasněžené krajiny. „To přece není možný?“ Jenže, je to tak. Vidím to na vlastní oči a prostě nerozumím. Chvíli se pokouším a spřádám myšlenky o helikoptéře, jeřábu, silném větru, který odnesl jakousi střechu stojící předtím (kdovíproč) nad molem. Představuju si hejno ptáků, které z mola odnáší igelitovou pokrývku plnou sněhu. Napadá mě nějaká chemikálie, která snad rychle a účinně (a proč jako?) vysušuje dřevo. Dobře vím, že jsou to zoufalé pokusy. Chystám se udělat poslední kroky – až k molu. Něco v hlavě (jiný hlas než ty předchozí) mě ale zastavuje. „Když tam vkročíš, zničíš to. Tvoje stopy se stanou falešným vysvětlením pro kohokoli, kdo přijde po tobě. Všecko se dá nějak vysvětlit. Vždyť to víš.“ A ano, to přijímám. Zůstávám tedy a ještě chvilku mé myšlenky bojují o řešení. Uprostřed sněžné krajiny stojím čelem k suchému molu. Stojíme naproti sobě – já a tajemství. Díváme se na sebe – já a tajemství. A spolu s námi ticho. Bojím se dobrým strachem, jako před lety. Jako kluk, co jde večer sám ve sněhu do lesa jen tak daleko, aby neztratil z dohledu lampy z ulice. Jako ten, kdo se setká s tajemstvím a ví, že dál jít nesmí a nemůže.

Obracím se a jdu zpátky. Domů, do života. Stejná cesta, ale malounko jiný člověk. Křupání sněhu se změnilo. Je měkčí, neřeže tolik. Už jsem blízko. Kov klíčů v kapse, dům si mě pamatuje – jedny schody a pak vlevo až na konec chodby. Odemykám, zavírám. Rychle do koupelny. Sprcha krásně pálí. Teď už v křesle, u postele voní čaj a dávno samozřejmé pachy mého života. Sedím a dívám se před sebe. Za oknem kousek lampy a pod ní večer ještě před chvílí i můj. Nohy v teple pod peřinou.

Zavírám oči a je mi dobře. Na chvíli vidím rybník a molo. Pak zmizí. A odněkud přichází hlas, jemný a skoro neznatelný. „Vidím tě. Vidím tvé slzy a znám tvůj nářek. Slyším to křupání v tobě i pod tebou. Sám na to nestačíš, jenže víš co? Sám na to taky nejsi.“ Je to jen patos večera, nebo fakt kdosi přišel a sebral tíhu? Vážně kdosi zametl místo pro tajemství? A právě tehdy, přímo pod mým oknem, vyrazil na svůj noční lov černočerný