Z letadla jsem vystoupila do zamračeného deštivého rána a překvapilo mě, jaké vedro je, i když prší. Poprvé jsem se ocitla v Nepálu a vůbec v Asii – a chaos ve frontách a cizí jazyk kolem mě značil jenom malé předznamenání kulturního šoku, kterým jsem si měla projít.

Přijela jsem na šest měsíců s turistickým vízem a plánem chodit na treky na velmi neturistická místa, do zapadlých vesnic, kde mnozí lidé ještě neslyšeli evangelium. Touhu po práci v misii jsem v sobě identifikovala a naplno pojmenovala někdy během vysoké školy. Ráda dělám smysluplnou práci a nic mi nepřišlo víc smysluplné než se podílet na tom, aby lidé okolo mě také mohli být spaseni pro věčný život s Bohem.

Do bytu, který se mi stal dočasným domovem, jsem dorazila o tři dny dřív než ostatní. Osaměla jsem v neznámém prostředí a obklopila mě atmosféra hlasitého štěkání pouličních psů, hučení letadel a všude kolem domy nalepené příliš blízko na sebe. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá, co tu dělám a jak to zvládnu. První dny byly těžké, ale věděla jsem, že se za mě mnoho lidí modlí. Jejich povzbuzení mě držela nad vodou.

Než jsme poprvé vyrazili do terénu, připadalo mi, že nám vedoucí nedali dostatek informací o tom, co se bude dít a jaký je plán. Později mi došlo, že v této zemi a kultuře není možné mít přesný plán, všechno se mění za chodu a my musíme prostě spoléhat se vším na našeho nebeského Otce – kde budeme spát příští noc a co budeme jíst. Dobrodružství začíná tam, kde končí náš plán.

Pavla Svobodová

vystudovala technickou angličtinu na VUT v Brně. Účastnila se šestiměsíčního školení MDT (Mission Discipleship Training) v Jižní Africe. Spolupracuje s OM ČR zatím v krátkodobé misii. Je členkou CB v České Třebové.

Na prvním treku jsme přespávali u rodiny křesťanů, jejichž dcera je už druhým rokem ve vězení, protože aktivně mluvila o Bohu ve své vesnici a vedla biblické skupinky. Tady mě zasáhla tvrdá realita země, která není křesťanství otevřená – přivádět lidi k jinému náboženství je zde totiž ilegální. Spolu s její rodinou jsme se modlili, sedíce na zemi v plechové „modlitebně“, a zpívali chvály Bohu – bez nástroje, bez zpěvníku. Jak krásnou víru má tato rodina, která si u sebe i přes uvěznění dcery ubytuje tři cizince, kteří přišli s lidmi mluvit o evangeliu, a ještě s námi pošle mladšího syna, aby nám dělal průvodce!

Díky tomu, že jsme cizinci, nás lidé ve vesnicích velmi vítají a vlastně s námi sami chtějí mluvit, není to žádné vnucování. Trek je jenom taková předehra, první navázání kontaktu s lidmi. Zastavíme se u každého domu, mluvíme s lidmi tak, jak nám to znalost nového jazyka dovolí, a každé rodině darujeme knižní evangelium v jejich jazyce a pár vysvětlujících brožurek, pokud je chtějí. Po této předehře, o pár týdnů později, na místo dorazí tým místních pracovníků, kteří mohou všechno vysvětlit více do hloubky a zakládají malá společenství ke studiu Bible a potenciálně nové sbory.

Bůh mě učil sloužit s tím, co mám, třeba mojí nedokonalou hrou na kytaru vést ostatní ke chvále. Dal mi sílu snášet různé nekomfortní situace, když jsme neměli možnost se umýt nebo byla těžko dostupná pitná voda. Odhaloval moje slabosti a zval mě, abych spoléhala na jeho sílu víc než dřív. Přijala jsem mnoho požehnání a povzbuzení, když jsem viděla, jak místní křesťané, kteří nemají mnoho prostředků, vybavení ani pěkné modlitebny, jdou službou Bohu riskovat svoji svobodu a život, protože právě v Bohu svoji svobodu našli. Takto Bůh jedná, abychom – jak je psáno v sedmé kapitole Zjevení – jednou mohli v nebi chválit s lidmi ze všech ras, kmenů, národů a jazyků. Teď je ten pravý čas ke službě, k modlitbě za národy, ke kterým musíme dojít nebo které přicházejí k nám.