Může se člověk, který vyznal Krista, ale později jej zapřel, znovu vrátit?

Tato otázka je jednoduchá a celkem srozumitelná. Domnívám se, že naprostá většina dnešních křesťanů by na ni odpověděla kladně. Ostatně sám mezi ně patřím také. Tak je zde vůbec nějaký problém? Domnívám se, že ano. Už jen proto, že byly dlouhé doby, kdy by patrně mnoho tehdejších křesťanů na tuto otázku odpovědělo záporně. Nepochybně byla velmi živá od samotných počátků církve. A stávala se až bolestně aktuální v dobách pronásledování. Mnozí křesťané nevydrželi – ať už proto, že byli skutečně mučeni a Krista zapřeli pod nátlakem, nebo jen proto, že se případného mučení báli. Když pak akutní pronásledování pominulo, chtěli se tito lidé vrátit do církve. A v některých případech narazili. Proti bývali kněží, kteří před utrpením utekli a díky svému útěku skutečně Krista nezapřeli. Péče o stádo sboru pak někdy přejímali lidé, kteří byli pro Krista mučeni. A byly případy, kdy tito statečnější, tzv. confessores (vyznavači), měli, když se pak řešila otázka návratu do církve, více milosti než ti, kterým se útěkem podařilo vyhnout se utrpení.

Tyto problémy my dnes neřešíme. Žijí mezi námi i pamětníci, kteří kvůli Kristu nějakou tu facku dostali, ale už jich mnoho není. Domnívám se dokonce, že křesťané na tom byli v tomto ohledu za vlády komunismu poněkud lépe než jiní, protože bachaři s nimi zacházeli méně surově než s „obyčejnými“ pachateli drobných kriminálních činů. Ale jsou i svědectví o pravém opaku, kdy se bachaři ke křesťanům chovali obzvlášť hnusně.

Když se pak po sametové revoluci otevřely dveře dokořán, mohli jsme hovořit s řadou lidí zejména ze Spojených států, kteří obdivovali naši statečnost v utrpení. Bylo mi to velice nepříjemné. Snažil jsem se jim vysvětlit, že komunistický blok nebyl v této věci homogenní a že za skutečně trpícími křesťany musí jinam, na východ a na jih, tedy do bývalého Sovětského svazu, do Rumunska, do Bulharska, a především do Albánie, „prvního ateistického státu na světě“. Ne že by se v NDR, Polsku, Československu nebo Maďarsku žádné pronásledování nekonalo (občas někdo v důsledku policejní brutality i zemřel), nicméně celkově byla situace v těchto zemích nesrovnatelně lepší. Mluvím ovšem o sedmdesátých a osmdesátých letech, nikoli o letech padesátých, kdy byla ubita či zavražděna celá řada křesťanů i u nás.

To jsou však doby dávno minulé. Ano, i dnes lidé odpadají a pak se vracejí ke Kristu, ale nikoli kvůli slabosti projevené při pronásledování. V Písmu samotném najdeme texty, které nám naše „široké srdce“, s nímž vítáme navrátilce, poněkud problematizují. Snad nejvýraznějším z těchto textů je několik veršů z listu Židům:

Dan Drápal 1949

Vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, ale v komunistickém Československu nezískal státní souhlas pro výkon duchovenského povolání. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem.

Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha svatého, okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku, a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání, neboť si opět křižují Syna Božího a vystavují ho veřejnému posměchu.

Zde je tedy jasně řečeno, že jsou lidé, které je „nemožné znovu obnovovat ku pokání“. Rozumím tomu tak, že nemá smysl volat je k pokání, tak jak k němu byli voláni před odpadnutím. Ovšem tato množina lidí je velmi úzce specifikovaná. Co vše museli prožít? (V závorce vždy uvádím, oč dle mého mínění šlo. Vím, že na to mohou být různé názory; rozsah tohoto článku ale neumožňuje rozvést diskusi na tato témata.)

• byli jednou osvíceni (porozuměli evangeliu) • okusili nebeského daru (přijali spásu v Ježíši Kristu) • stali se účastníky Ducha svatého (byli naplněni Duchem) • okusili dobrého Božího Slova (poznali inspirovanost Písma a Boží slovo pro ně bylo mocné) • okusili moc budoucího věku (není jisté, co je míněno; domnívám se, že okusili nějaký div, například uzdravení nebo vytržení)

Zřejmě se nemůže jednat o nějaké „začátečníky“, kteří se teprve seznamují se základy biblického učení a nemají příliš osobních zkušeností s Boží mocí. Zdá se mi, že ti, kteří prožili s Pánem tak úžasné věci, a přesto odpadli, jsou totožní s těmi, kdo zhřešili hříchem rouhání proti Duchu svatému. Tímto hříchem totiž nemohl zhřešit jen tak někdo. Pán Ježíš ukazuje na farizeje. Proč? Protože oni označovali za dílo ďáblovo („ve jménu knížete démonů vymítá démony“) to, o čem věděli, že je dílo Boží. (Nikodém, který navštívil Ježíše v noci, začíná rozhovor slovy „Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha…“ Tedy vskutku víme, nikoli já vím.)

Tyto verše z listu Židům dobře znám, hodně jsem o nich přemýšlel. Připadaly mi relativně jasné, ale nemohu si pomoci, musím zmínit osobní zkušenost, která mi to vše zkomplikovala.

V osmdesátých letech uvěřil jeden muž a stal se tím, co nazývám „hurácharismatikem“. Mluvil neustále nadšeně o Kristu a potřebě víry. Byl tak intenzivní, až mi to bylo nepříjemné. Na počátku svého duchovního života mu kdosi prorokoval, že Bůh má pro něj připravenou krásnou ženu.

Nicméně uplynulo deset let a krásná žena nikde. Tento muž zanevřel na Boha a chtěl za sebou spálit všechny mosty. V jednom sboru vyběhl na kazatelnu a hlasitě se rouhal proti Duchu svatému. Napsal o nás denunciační článek do tehdy vycházejících Zemědělských novin. Jednoho známého pastora pozval do restaurace a pak mu z ničeho nic dal facku a řekl, že čeká, jak onen pastor nastaví druhou tvář.

Nedlouho na to skončil na psychiatrii. Tam se mu zjevil Ježíš. A řekl mu: „Musíš se vrátit k Bohu.“ Když ho propustili, byl to jiný člověk. Dva roky pak chodil k nám na biblické hodiny, než se odstěhoval kamsi na sever.

Rozumíte tomu? Já taky ne. Málokterá zkušenost byla tak silná jako tato. Nicméně měl jsem v životě víc zkušeností, které mi zproblematizovaly určité chápání Písma, které jsem považoval za jasné a neproblematické. Přestal jsem si myslet, že Písmu rozumím. Ale nepochybuji o něm. Je mi chlebem. Je mi světlem. A Boží milost je patrně větší, než jsem si myslel.

Začal jsem zmínkami o tom, jak se chtěli ke Kristu vrátit křesťané, kteří Krista zapřeli během pronásledování. Takové věci se dějí i dnes, ale ne u nás. Dějí se v Číně. Dějí se v islámském světě. Dějí se v Indii a v Indonésii. A asi i na jiných místech.

My v západních společnostech vidíme lidi odpadat z jiných důvodů. Zmíním dva z nich. Nejsou patrně nejčastější, ale vyskytují se hojně. Bratr či sestra zajde za pastorem či některým starším a sdělí mu, že má problém s věroukou sboru či denominace. Často jde o otázky Ježíšova božství či trojiční učení, ale může jít i o nesouhlas s angažovaností církve v současné situaci. Dotyčný tvrdí, že v takovém sboru (případně takové církvi) nemůže zůstat. (V dobách bezprostředně minulých se církev štěpila i na otázce očkování.)

V řadě případů jsou ale otázky učení pouze zástupným problémem. Pokud dotyčného trochu znáte, tušíte, že má spíše vztahový problém s někým ve sboru. Takový člověk pociťuje nesympatie vůči některému či některým z členů sboru, ale vám to předkládá jako otázku věrouky. Zpravidla to nedělá vědomě, což ovšem situaci jen komplikuje.

Před mnoha lety jsem se těmi otázkami učení velice trápil, snažil jsem se s dotyčným nějak domluvit, věci si vyjasnit, ale bylo to obvykle marné, protože ve skutečnosti šlo o něco jiného. Takový „protestant“ často ze sboru odešel, ale zdůrazňoval, že neodchází od Boha, pouze nemůže být v církvi, která takto „bloudí“. Takový člověk si buďto najde nějaké nové společenství (někdy jde o volbu dosti bizarní), někdy ale zůstává křesťanem „na vlastní pěst“. Je rozhodnut, že se do církve vrátí, až najde „tu pravou“. Nicméně když nemá společenství, přestává postupně číst Bibli a jeho modlitební život upadá. Ve skutečnosti odpadl, aniž si toho všiml. Když s ním mluvíte po dvou či třech letech, zjišťujete, mnohdy s velkou lítostí, že takový člověk už je někde zcela jinde, ale sám to neví. Nikdy nepadlo rozhodnutí „tak, ode dneška nebudu poslouchat Pána Boha a budu si žít po svém“.

Může se takový člověk k Bohu vrátit? Dá mu Bůh novou šanci?

A. W. Tozer kdesi napsal, že k Bohu můžeme přijít odkudkoli, pokud jsme ochotni činit pokání. Ano, znám lidi, kteří se k Bohu – a tudíž i do církve – vrátili. Záleží na tom, zda jsou ochotni činit hluboké pokání. I ze svého dříve povrchního křesťanství. Jsou tací, kterým došlo, že jejich „problémy s učením“ byly zástupné. Že jim prostě někdo ve sboru vadil nebo se cítili nedoceněni. Takovým lidem jistě nebudeme klást žádné překážky, ale rádi je uvítáme.

Zmíním ještě jeden důvod odpadnutí. Je naznačen v 1Tm 4,10: „Démas mě opustil, protože více miloval tento svět.“ To, že lidé odcházejí od Boha, protože si více zamilovali tento svět, je asi stejné ve všech obdobích církve – od starověku po současnost. Mají druhou šanci? Jsem přesvědčen, že určitě ano. Mohou po čase zjistit, že svět jim nemůže dát to, co vlastně hledají. Můžeme je vítat podobně, jako milosrdný otec vítal marnotratného syna. To, jak bude jejich další život vypadat, záleží především na hloubce a opravdovosti jejich pokání. A to je věc mezi nimi a Bohem.

Na závěr chci zmínit, co jsem slyšel od jednoho starého moudrého křesťana v době, kdy jsem si zoufal sám nad sebou: „Dane, pamatuj na to, že nepočítáme-li Ježíše Krista, použil si Bůh pro své dílo na této zemi tří lidí, kteří sami někoho zabili, ať už přímo či nepřímo: jde o Mojžíše, krále Davida a apoštola Pavla.“ Myslím, že je to jasné. Bůh dává druhou šanci.