Ačkoliv se situace v posledních letech mění, stále mám pocit, že jeden z největších hříchů, které můžete v církvi udělat, je se rozvést. Když jsem se v roce 2012 rozváděl já, pocítil jsem to dost tvrdě. A i když jsem v Boha stále věřil, měl jsem pocit, že se mnou skočila nejen církev, ale i On, a že už nikdy nebudu moct sloužit.

Odkud pocházím?

Já sám pocházím z rozvrácené rodiny. Mamka se rozvedla, když mi byl asi rok. S tátou se totiž brali jenom proto, že „museli“. Pak se znovu provdala za otčíma, ale ten ji po čase začal mlátit. Bylo to emočně dost náročné období, ale nakonec se mamka rozvedla i s ním. Aby toho ale nebylo málo, tak upadla do alkoholismu a já přešel do pěstounské péče mé tety.

V té době jsem se zároveň stal křesťanem. Bylo mi 15 let a zpětně si říkám, kdo ví, kde bych skončil, kdybych nepoznal Boha. Tou dobou jsem ale už byl závislý na pornu, které mi sloužilo jako únik z drsné reality, a díky Bohu jsem na řešení v této oblasti začal pracovat už tenkrát. Ale začal jsem pracovat i na svých vztazích, přičemž jsem si došel k závěru, že až se ožením, nikdy se nerozvedu. Bůh přece nenávidí rozvod (Mal 2,16), že?

Co se vlastně stalo?

V 18 letech jsem pak začal chodit s dívkou, se kterou jsme o tři roky později měli svatbu. O rok později jsme se pak stěhovali na nové místo, kde jsem měl přebírat zakládání nového sboru a po dalším roce nastoupit na vikariát. Měl jsem vystudovanou ETS a dodělával jsem si magisterský titul v teologii na IBTS. Po „pracovní“ stránce vše vypadalo dobře, ale náš vztah se pomalu rozpadal.

Určitě tam hrál roli i fakt, že jsme měli nějaké problémy v komunikaci, které jsme neřešili. Ale těch faktorů tam byla spousta. Zpětně hlavně vnímám, že jsem si toho nabral příliš, až jsem nakonec vyhořel. Výsledkem bylo to, že jsem nebyl spokojený v manželství, ale neřešil jsem to. Navíc jsem se věnoval jedné dívce ve sboru, do které jsem se časem zamiloval. A jelikož jsem byl ve fázi vyhoření, tak jsem si sice uvědomoval, že všechno, co dělám, je špatně, ale nějak jsem neměl vnitřní sílu chtít s tím něco dělat. Prostě jsem byl unavený a chtěl jsem jenom od všech problémů utéct. A tak jsem se rozvedl.

Zároveň nechci, aby to, co jsem teď napsal, sloužilo jako omluva nebo výmluva pro můj rozvod. I po letech vnímám, že to byl hřích a že jsem mohl na tom vztahu pracovat. Ale bohužel jsem to neustál.

Výsledkem tehdy byla exkomunikace z Církve bratrské. Přestal jsem samozřejmě chodit do církve, protože jsem vnímal, že mě všichni akorát nenávidí. Začal jsem se tenkrát živit překlady a učením angličtiny a nějak jsem „přežíval“. Zároveň to bylo období, kdy jsem se nevzdal své víry v Boha, ale spíše jsem se spoléhal na Boží „lacinou milost“. Jednoduše jsem si říkal, že mi to Bůh snad jednou odpustí.

Proces pokání

Asi po dvou letech mi ale Bůh ukázal, že jestli to s ním myslím opravdově, tak mi sice odpustí, ale budu si muset projít procesem pokání. Vedl mě k tomu postupně skrze přátele z církve, kteří na mě nezapomněli, a skrze mé magisterské studium teologie, které jsem nevěděl, jestli chci dokončit. Nicméně ze strany svých přátel i ze strany vedoucí práce jsem znovu začal prožívat Boží milost, což mě motivovalo k tomu, začít něco dělat.

Začalo to právě pokáním. Tehdy jsem vnímal, že musím jít nejprve za svou bývalou ženou a požádat ji o odpuštění. To bylo asi to nejtěžší. Ale díky tomu, že mi odpustila, jsem měl sílu jít i za její rodinou, za církví, kde jsem vyhořel, a za dalšími lidmi, o kterých jsem věděl, že jsem jim svým rozvodem ublížil. Díky jejich odpuštění jsem vnímal, že mohu opět začít žít s Bohem a chodit do církve, což byl takový začátek.

Ale i tak jsem měl pocit, že v rámci služby se mnou Bůh skončil. Přece jen jsem se rozvedl, což pro vedoucího v církvi je poměrně dost velký šrám. A tak jsem ani o žádnou službu neusiloval.

Druhá šance

Nicméně Bůh je Bohem druhých šancí. Po dalších asi dvou letech jsem začal vnímat, že existuje oblast, ve které bych mohl sloužit. Vnímal jsem, že mě Bůh volá sloužit v oblasti, kde jsem já osobně selhal. V oblasti morální a sexuální čistoty.

Vnímal jsem, že v tomto ohledu musím být naprosto upřímný ohledně své minulosti. Že své selhání nemůžu skrývat nebo ho nějak zlehčovat, ale že o něm musím mluvit ve světle Boží milosti. A teď po letech můžu vidět, jaké to přináší ovoce. Vidím totiž, že když já jsem ochoten otevřeně mluvit o svém selhání ve světle Boží milosti, tak se mi najednou začínají i druzí otevírat a mluvit o svých problémech, které řeší. A díky tomu jim mohu pomáhat.

V současné době se věnuji především projektu NePornu, kde pomáháme lidem závislým na pornografii. Konkrétně v této oblasti narážím právě na spoustu křesťanů, kteří se bojí o tomto problému mluvit, protože se bojí odsouzení. Ale je to i v jiných oblastech, když mluvím otevřeně o své minulosti nebo o tom, jak nyní s manželkou řešíme problémy. Lidé se pak tolik nebojí otevřít rozhovory o svých zápasech, a mohou tak začít řešit své problémy. A v tom vnímám Boží milost.

I když se na mě stále v některých církvích dívají s podezřením, vnímám, že Bůh mi dal druhou šanci. A tak se snažím ukazovat na jeho milost a pomáhat těm, kteří to potřebují.