Je to zvláštní tajemství člověka na zemi, že jakmile dostal vědění dobrého a zlého, dochází v první lidské rodině k bratrovraždě.

Ne proto, že by si to Pán Bůh přál, ale proto, že zlo jde člověku jakoby samo, ale to dobré je třeba v člověku pěstovat. Slovy Jana Amose Komenského, která nám připomíná bratr Hábl: „Aby člověk nebyl samosvojný!“ K tomuto procesu je volán každý rodič, pedagog, sborový pracovník – každý z nás v práci s dětmi, ale i se svým křehkým „já“. Neslušnou básničku umí každý hned a pamatuje si ji stále, ale verše z Bible se nám do paměti dostávají těžce.

Boží lid nebyl ušetřen válek vnějších i vnitřních, a není dodnes. Někteří lidé v tak těžkých zkouškách prožijí vnitřní i vnější úrazy, které je poznamenají na celý život. Poznamenat mohou člověka ale špatně i dobře. Proč? Jak je to možné? Protože každý z nás je stále v Boží škole a stále může v dobách zlých i dobrých pracovat na tom, aby nebyl samosvojný – prosazující sebe a svou vůli, ale aby dal v životě prostor druhým. Abychom žili i umírali v bázni Boží. Slovy Jóba: „I kdyby mne zabil, proč bych v něho nedoufal“ – to dokáže říci člověk často po dlouhých vnitřních bojích.

Válka – utrpení má moc v nás mnoho zničit, ale i zachránit. Je to cesta změny hodnot. Změny v tom, co je pro nás v životě i smrti důležité. V koho v životě doufáme. V 80. letech nás ve sboru navštívila první oficiální návštěva tří kazatelů z Ruska. Jeden byl zavřený za svou službu v církvi 16 let, druhý 10 a třetí 3 roky. V té době jsme velmi prožívali naděje, které přinášelo nové vedení v Rusku s Gorbačovem. Ptali jsme se jich, co si o tom myslí. Odpověď mi celý život jasně zní a vracím se k ní: „My u nás jsme se naučili nedoufat v člověka.“ Je to pro mne celoživotní krizová intervence: „V koho doufám, komu teď věřím? Kde mohu hledat Naději?“ V situaci beznaděje a úzkosti zní nějak nově slova Pána Ježíše: „Já jsem ta cesta, pravda a život.“

Jsme ochotni být s postiženými: plakat s nimi, mlčet s nimi, naslouchat jim, mluvit s nimi, oblékat a zahřívat je, krmit je a pomáhat jim hledat naději i Naději. Nedávat jim nevyžádané rady, nemanipulovat je, nečekat, že budou myslet jako my dnes, že budou truchlit jen námi určený čas a že nám budou stále vyjadřovat svůj vděk, a to námi dobře akceptovatelným způsobem. Čtěme Jóba a bojme se, abychom nebyli jako ti jeho přátelé. Pán Bůh nepotřebuje, abychom vysvětlovali, proč se věci dějí, ale abychom je prožívali v bázni a ve víře, že nás i tudy Pán života i smrti může provést a použít nás.

V historii našich rodin i sborů máme mnoho příběhů lidí, kteří v dobách války byli zraněni, bombardováni, přesídlováni, byli v koncentračních táborech, zažívali rozdělení a ztráty. Z mnohých těchto lidí byly pak úžasné osobnosti a nám s nimi bylo moc dobře. Nechme se inspirovat, učme se od nich, učme se milovat lidi ne jen tou svou láskou, ale tou, ve které působí Duch Boží. Můžeme podat dvě sklenice vody: jednu v našem jménu, podle našich představ a tu druhou ve jménu Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele, který nás přijímá a svým utrpením přišel zachránit. To byla ta největší bitva lidstva a ta byla vítězná.