Při vytrvalostním výkonu je dobré znát své zdroje sil

Život ve víře přirovnávají autoři novozákonních epištol nejen k cestě, ale přímo k běhu, nebo dokonce závodu – zmínky najdeme třeba v Pavlových listech (Fp 3,12–14; 1K 9,24–27 a konečně 2 Tm 4,7) nebo v listu Židům (Žd 12,1–2). Pro mnohé z nás jde o běh vytrvalostní, dlouhodobý, plný krizových momentů, ale nemusíme se bát, že by nám při tomto duchovním běhu zcela došly síly. Naproti tomu u běhu nebo cvičení pozemského, tělesného, se to stát může. Jsou to nesrovnatelné věci, jak ostatně píše Pavel Timoteovi. (1 Tm 4,8)

Lidské tělo bylo stvořeno k tomu, aby se hýbalo, vykonávalo činnost, práci. Nedostatek tělesného pohybu s sebou nese nepříjemné nemoci a strádání, přestože se zprvu projevují kdysi podporovaným přibýváním na váze. Zrovna tak ale nadbytek a přetěžování sil vede k tělesnému vyčerpání. Sportovci a lidé, kteří cvičí, znají výrazy jako aerobní režim, kdy tělo stíhá zpracovávat kyslík a tuky, a režim anaerobní, kdy organismus pracuje „na dluh“, z něhož se po výkonu musí nějaký čas vzpamatovávat. Lékaři dobře vědí, jak tělo vyčerpává například běh na desítky kilometrů – na veřejných maratonech musí být k dispozici lékařské zázemí a stává se, že si někteří z amatérských běžců přivodí dlouhodobé následky na zdraví.

Maratonský běh má možná někdy špatnou pověst, a dokonce svůj původ odvozuje od jedné konkrétní špatné pověsti: athénský posel Feidippidés údajně doběhl z bitvy u Marathonu domů oznámit vítězství, cestou o něco kratší než současné maratonské běhy (dnešních 38 km), a vzápětí zemřel vyčerpáním. Historické prameny nám však Feidippida ukazují jako mnohem zdatnějšího běžce: podle údajů historika Hérodota uběhl skutečný Feidippidés mnohem delší trasu z Athén do Sparty (asi 245 km) za dva dny a pak se ještě vrátil zpět. O žádném hrdinském skonu vyčerpáním se historik nezmiňuje.

Zkušení vytrvalostní běžci vědí, že v dlouhém běhu je důležité dobře rozložit síly a tempo. Kdo je netrpělivý a chce hned ze začátku získat co největší náskok, tomu se může stát, že brzy začne ztrácet dech. Někdy dokonce kvůli rychlosti zanedbá i pravidelné občerstvování, doplňování tekutin. Takovým lidem se může stát, že ze závodu odpadnou a do cíle dojdou nanejvýš pěšky – ba co hůř, pokud přepínají své síly nadmíru, může se jim zdraví ozvat až po závodě třeba v podobě oslabeného srdce nebo ledvin. Kdežto ti, kdo od počátku volí trpělivé a rozumné tempo, jím zpravidla vydrží běžet až do cíle.

Tento příměr docela platí i pro „běh života“ – kdo chce všechno rychle a hned, všechny předběhnout, nemyslí na zdroj svých sil, natožpak na to, co ho čeká po závodě. Jestliže se však rozhodneme hledat svůj zdroj života u Boha, poznávat, čím nás obdaroval, a trpělivě na něj očekávat, máme odměnu v cíli zaslíbenou, nehledě na to, jestli běžíme rychleji nebo pomaleji než druzí.