Vylučování malomocných i dobrovolná karanténa

Člověk byl Bohem ustanoven, aby panoval nade všemi pozemskými tvory. Následky hříchu a pádu pak evidentně dopadají nejen na nás lidi, ale i na další stvoření. Stejně tak se působení zla na tomto světě nevyhýbá ostatním živým tvorům. (Gn 9,2–3; Ř 8,19–23) I rostliny a zvířata trpí nemocemi – i mezi lidmi a zvířaty a naopak se velmi často přenášejí nákazy. Nejen my lidé, ale i zvířata používají různé způsoby, jak se nakažlivým nemocem vyhnout.

Vůle všeho živého žít a přežít se v extrémních případech projevuje v „zákonech džungle“, které z lidského měřítka vypadají nemilosrdně: ti, kteří jsou oslabeni, nesmějí stát v cestě těm silnějším. Takové chování najdeme u řady živočichů, kteří žijí ve větších či menších skupinách. Když v rámci skupiny někdo onemocní něčím nakažlivým, ostatní jej buď zanechají opodál (když například nestačí udržovat tempo během přesunů), anebo jej dokonce násilím vyřadí ze skupiny. To dělají i šimpanzi, lidoopi, kterým často přisuzujeme lidské vlastnosti: když některý z nich onemocní obrnou a začnou se u něj projevovat známky postižení, ostatní členové skupiny si od něj raději budou držet odstup.

Pozoruhodná opatření proti nakažlivým nemocem mají černí lesní mravenci, které občas postihují houbové čili plísňové nákazy. Mravenci jsou schopni citlivým čichem poznat svého nakaženého sourozence a nejprve mu poskytují intenzivní péči: dají mu oddech od běžných mravenčích prací a tykadly jej očišťují. Podle výzkumníků to přináší podobné výsledky, jako když si při nemoci často myjeme ruce a všechno kolem sebe dezinfikujeme. Ze slabší nákazy se mravenec často tímto způsobem zotaví. Když ne, pak nastupují izolační opatření podle zmíněných zákonů džungle. Zajímavé je, že starší nemocní mravenci se často ostatních straní dobrovolně, kdežto mladší se častěji brání. Někdy je jejich rodina v zájmu zachování kolektivního zdraví dokonce zabije a ostatky rozptýlí, aby nešířily nákazu.

Podobně jako starší mravenci se ostatních straní také nemocní netopýři z rodu upírů. Vědci v pokusech potvrdili, že netopýři, kteří cítili, že na ně „něco leze“, se k ostatním nepřibližovali a omezovali i své hlasové projevy. A to přitom nemuseli být ani doopravdy nemocní. Podobné reakce v nich vzbudila injekce látky, která dráždí imunitní systém podobně jako třeba chřipka. Netopýrům (i lidem) tak vlastní tělo signalizuje, že je dobré si odpočinout v ústraní a neohrožovat nákazou ostatní.

V situacích epidemií k nám Bůh může promlouvat různými způsoby: jednak nás volá k pomoci bližním, aby lidé nezůstávali v ústraní jako bibličtí malomocní; zároveň nám ale dává i signály v těch chvílích, kdy bychom mohli ohrozit sebe nebo bližní tím, že bychom lehkovážně přecházeli příznaky nemocí. Vyznat se v tom není jednoduché, lze to jen s Jeho pomocí a milostí.