Můj šéf je zkrátka velice rozumný partner pro řešení průšvihů svých lidí

„Ten dvůr už dávno není, ale musel být někde tady,“ klopýtám pod mohutným přivaděčem mostu u Labe a vyprávím si pod vousy. V létech převýchovy na popelářském dvoře jsem měl papundeklový baráček a v něm lakýrnu. Baráček stál mezi popelářskými kuka vozy zarovnaný rámy dopravního značení a jiným harampádím. Ten baráček byl dobrodiním z nebes.

Když venku mrzlo, popeláři nad ránem nasunuli vanu s hořící naftou pod převodovky svých Ertéček Škoda 706. Nechápu, jak je možné, že jim to nechytlo, ale vždycky to včas vytáhli, aby motor nahodili a vyjeli na svou svozovou trasu. Svozový vůz BoBr už na tom byl lépe, startoval i za mrazu. Kolem deváté už popeláři svoje vozy zase parkovali. Ale to přijel jen řidič. Posádku vysadil někde u nálevny, kam za nimi šel ze dvora hned, co to zapíchl. V létě jsem byl rád, že jsem dýchal výpary z ředidel. Kuka vozy smrděly o závod. V zimě nikdo nic nemyl a neuklízel. I smrad ze zbytků zmrzl.

V mém papírovém baráčku byla dvě akumulační kamna a metr a půl od nich kýbl, ve kterém jsem se zběžně myl. A v tom kýblu přes noc zamrzala voda. A když bylo opravdu zima, ani přes den nerozmrzla. V zimě se nic dělat nedalo, všechny emaily přemrzly, pozor nikoli e-maily – o nichž jsme ještě tehdy neměli tuchy, emaily jako barvy. A já si seděl ve dvojitém vaťáku na těch akumulačkách a louskal jsem nějakou knížku na nedělní kázání.

Přišlo mi na mysl, jak jsou některé věci prosté. Vyjádříte je jedním dechem, jedním tónem barvy. Červená až dodnes znamená zákaz. A bílá k ní je kontrastním podkladem. Zjara jsem z truhlárny dovezl k baráčku nahoblovaná prkna. Chlapi si chtěli popovídat. Chroustali při svačině cibuli jako jablka a já s nimi poseděl a podebatoval. Když nahoblovali a vesele flanďákovi naskládali stará prkna na vozíček, já si je složil u baráčku a na kozičkách jsem je natíral zářivě bílým zebraprénem. Přidat jasně červené pruhy, to byla radost. Zebraprén rozsvítil email zespodu a já barvu ředil tak, aby ta červeň lazurovala průsvitem jako u holandských mistrů z Delftu.

Červená a bílá má své bohaté dějiny. Červeň otevírá a zavírá cestu, protože je otázkou života a smrti, lásky a moci. Na kamnech jsem si za nejkrutější zimy slabikoval biblickou Píseň písní, kde se odehrává tento dialog:

„Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, ty nejkrásnější z žen? Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, že nás tak zapřísaháš? Můj milý je běloskvoucí i červený, v ýznamnější nad tisíce jiných.“ Tomu i chlapi z truhlárny rozumí: „Pane Daniel, to je fakt z Bible? Vždyť je to erotika jak u našich skříněk!“ dodává Láďa a chroupá cibuli. „Jo, a to není všechno,“ dodávám vítězně a přeskočím do proroka: „Jen pojďte a proberme to, praví Hospodin; jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna.” Můj šéf je zkrátka velice rozumný partner pro řešení průšvihů svých lidí. Nikdy nevzdává snahu dát věci dohromady, nevzdává život, dluhy a žádnou prohru našeho lidství. To mám na něm moc rád, že nedělá dlouhé procesy, ale jedná rovně.