„Chtěl bych, aby mně Bůh odpustil, co jsem udělal, a aby pomohl těm, kterým jsem ublížil, protože já to nedokážu nikdy napravit. Amen.“

Na Pankráci máme nový způsob modliteb. Sedíme v kruhu a každý z nás řekneme nahlas sobě navzájem i Pánu Bohu, za co bychom se chtěli modlit. Většinou za své děti, ženy, milenky, rodiče, za zdraví, taky někdy za svobodu, žádost o podmínečné propuštění, občas za všechny trpící děti na celém světě, za hladové… Vztahy jsou i za mřížemi naprostá priorita. A po každé modlitbě řekneme společně nahlas: „Amen – ať se tak stane.“

Jednou zazněla modlitba, kterou jsem nečekal. Se slzami v očích ji vyjádřil jeden muž takto: „Chtěl bych, aby mně Bůh odpustil, co jsem udělal, a aby pomohl těm, kterým jsem ublížil, protože já to nedokážu nikdy napravit. Amen.“ Odpověděli jsme stejně: „Amen – ať se tak stane.“

Neznám vinu dotyčného člověka a ptát se nebudu. Představit si ale dokážu leccos, hlavně tu nenapravitelnost. To, když oběti budou muset po celý život nést následky trestného činu, který byl na nich spáchán, který se nikdy neměl stát a je neomluvitelný. Je totiž strašlivé, když někdo překročí hranici bezpečí druhého člověka, sáhne na cizí majetek, ožebračí, zapálí dům, z teenagera udělá feťáka, zmrzačí napadeného, znásilní ženu, zneužije dítě, dopustí se únosu, vraždy nebo dětem zabije maminku bezohlednou jízdou pod vlivem alkoholu atp.

A teď po tom všem se někdo modlí, aby mu Bůh odpustil a pomohl těm, kterým on nenapravitelně ublížil! Copak je to tak jednoduché? Ano, je! Především pro Ježíše Krista, jehož milost je větší i než ta největší vina na světě. Bůh ví, že dost často člověku nic jiného nezbývá než prosit za odpuštění, protože v dané chvíli není v jeho možnostech a moci poskytnout jakoukoliv satisfakci. Ale co je jednoduché, není vždy snadné.

Je známo, že ne každý člověk, byť by se dopustil toho nejodpornějšího zločinu, je schopen se takto pokorně modlit. Ne každý přizná, že to dopracoval až k pozdní lítosti, kdy je na všechno pozdě. Co se stalo, nedá se odestát. Neexistuje způsob, jak vrátit zpět ponižující slovo, natož život, který skončil. Anebo ztracenou nevinnost, o kterou viník připravil nebohou oběť. Až do nejdelší smrti bude ale většina provinilců dělat mrtvého brouka v domnění, že se zapomene, že si to odsedí nebo dají odškodné, a tím vinu smažou. Anebo co je nejhorší, zašlapou hlas svědomí do nenávratna.

Takže když překvapivě a nečekaně zazní modlitba a prosba za odpuštění, berme to vážně, protože Bůh to vážně bere. Je to něco mimořádného nejen za zdmi vězení, ale také v církvi. Existuje navíc naděje, že při tom kajícníka napadne, že nemusí zůstat jen u bezmocné prosby. Třeba si nakonec na základě velkorysého a bezpodmínečného daru odpuštění, který přijme od Boha i od lidí, uvědomí, že může pomoci obětem nést břemeno, kterým je zatížil svou vinou. „Amen – ať se tak stane.“