Rozhovor s Tomášem Polívkou - ředitelem vydavatelství Rosa media a nakladatelství Návrat domů

Chceme-li se dnes bavit o křesťanské hudbě, začněme nejprve u tvého křesťanství. Čím tě uchvátil Kristus a jak ses ty k němu, nebo spíš on k tobě dostal?

Patřím do kategorie sborových dětí. Vyrostl jsem v rodině částečně věřící a zásadní roli v mém životě sehrála babička. Četla mi z Bible a modlila se se mnou. Duchovní domov, ve kterém jsem vyrůstal, byla Bratrská jednota baptistů v Praze na Vinohradech.

Zpětně viděno bylo vlastně docela dobré, že jen polovina z mé rodiny patřila k církvi. Tatínek ani děda nebyli praktikujícími křesťany a já jsem si už jako dítě mohl vybrat, jestli půjdu v neděli ráno do kostela, anebo to zatáhnu, zůstanu doma a budu se dívat na oblíbené Studio Kamarád v televizi. Zvolil jsem cestu s maminkou a babičkou do kostela, i když jsem ne všemu rozuměl a bohoslužba pro mě byla dost často dlouhá a někdy i nudná. Cítil jsem ale, že tam mám být. Zároveň jsem už ve svém raném dětství respektoval Boha a nikdy jsem nepochyboval o jeho existenci. Pamatuji si i na zážitky, když mně babička učila modlit se Otčenáš, že jsem pak měl potřebu se ještě modlit sám vlastními slovy a ještě něco Pánu Bohu říct. Cítil jsem, že se nemodlím jen sám pro sebe, ale že je zde někdo, kdo mé modlitbě naslouchá.

To byly podstatné zážitky z počátku života, ale pak muselo dojít k transformaci dětské víry v dospělou. To se stalo jak?

Určující roli v tom sehrála mládež a vrstevníci, se kterými jsem ve sboru vyrůstal. Byli jsme čtyři kluci, blízcí přátelé, ze kterých se pak ve věku kolem 19 let stali vedoucí mládeže. Společně jsme prožívali, že nemáme moc velkou oporu ve sboru u starší generace. Toužili jsme lidem sloužit, ale protože nás nikdo nevedl, museli jsme si pomoct sami. To bylo náročné a zároveň klíčové. Spolu jsme začali objevovat, kdo Bůh doopravdy je a k čemu nás volá. Objevili jsme také to, že jsou duchovní věci, které se nezjevují jednotlivcům, ale jen ve společenství. Všichni jsme se pak vydali Pánu Bohu do služby, i když každý jinak.

Nedá mi to, abych se ještě jednou nezeptal, čím tě tedy Kristus uchvátil a fascinuje?

Výchovou ve sboru jsem měl daný obraz Boha, ale ten byl v něčem zkreslený. Musel jsem se začít setkávat s Kristem osobně a nějak jinak než dřív. To se začalo dít v mládežnickém věku a v rané dospělosti.

Vyrostl jsem v prostředí praktického evangelia. Věřil jsem, že když ho vyznám, budu zachráněn, ale pak jsem si uvědomil, že moje víra je jakýsi systém. Takže jsem úplně nerozuměl, co to znamená mít osobní vztah s Kristem na emocionální rovině. Začal jsem to hledat a Pán mi dal prožít několik důležitých až charismatických zážitků. Poznával jsem, že je Ježíš skutečně přítomný, že je velmi, velmi mocný, chce být v mém životě a já chci být s ním.

Důležitou roli pro mne pak hrála četba C. S. Lewise a jeho Letopisů Narnie. Četl jsem ji ne jako dítě, ale až ve 24 letech, a nesmírně mě to zasáhlo. Prostřednictvím Narnie jsem začal více chápat Ježíšův charakter. Říkal jsem si: to je ten Ježíš, v kterého chci věřit, kterého vyhlížím, který mě má rád, nechce mne soudit a je zároveň neuchopitelný i podivuhodný. Je také divoký, přichází, kdy chce, skrývá se před člověkem. Někdy mluví jasně, jindy skrytě a někdy vůbec… Takto poznávám Boha, uchvacuje mě. Vypráví příběh, kterého se chci účastnit, ale zároveň mám před ním respekt.

Kořeny máte s manželkou v Bratrské jednotě baptistů, ale nyní budujete nezávislý evangelikální sbor Společenství křesťanů Klecany. Jak se v něm angažujete a jakou muziku v něm provozujete?

Moje žena vystudovala Evangelikální teologický seminář a pokračovala na Evangelické teologické fakultě. Angažuje se tedy jako kazatelka sboru a já mám za úkol vedení bohoslužeb, modliteb, chval, ale také občas kážu. Hudba, kterou ve sboru provozujeme, je jednoduchá, protože většinou hraju na kytaru jen já sám. Zpíváme současné chvály a snažím se, aby texty písní liturgicky zapadaly k tématu a do celé bohoslužby.

Zaujalo mě, že tvá manželka je kazatelka. Je to v rámci Bratrské jednoty baptistů, ke které máte zřejmě stále nejblíž, něco standardního, nebo naopak naprosto výjimečného?

Už několik let v BJB nejsem, i když tam mám řadu přátel a baptistické pojetí církve je mi velmi blízké. Řekl bych, že v BJB je role žen v církvi téma, o kterém se poslední dvě dekády hovoří, ale většina místních sborů spíše zastává názor, že některé církevní služby jsou vyhrazeny pouze mužům.

Součástí našeho sboru v Klecanech jsou také členové Církve bratrské z Prahy Šeberova. Pokud je mi známo, v CB je situace obdobná, téma žen v církvi se diskutuje, ale v žádném sboru není správkyní žena. Přitom je zajímavé, že v řadě tradičních církví, kde je dokonce nemyslitelné, aby žena kázala, vedou ženy besídku, což je pro mě stejně závažné jako kázání.

Řekl jsi, že ve sboru vedeš chvály. Co tento termín pro tebe znamená?

Chvály jsou fenomén, který se v církvi objevil v 60. letech 20. století v Americe s hnutím Jesus People. Pro mě chvály do bohoslužby přinášejí a legalizují emocionální spiritualitu, pro kterou v tradičních reformovaných a evangelikálních sborech jako by nebylo místo. Takže chvály, to je vykročení k Bohu skrze emocionální sebeodevzdání.

Za svou církevní kariéru jsem pochopil, že existují lidé, pro které jsou chvály velmi důležité, je to jejich nastavení a dominantní prožívání Boží blízkosti skrze takový druh zpěvu.

Já sám se chválám věnuji a hraju je. Začal jsem v mládeži a prošel jsem určitým vývojem, takže mám na chvály svůj vlastní názor. Když ale vedu bohoslužbu, usiluji o to, aby tam bylo vyjádření zbožnosti jak emocionální, tak racionální. Emoce mají své místo a svou hloubku, ale zároveň sleduji obsah sdělení těchto písní, zda vypovídají o Božím charakteru, jestli obsahují teologické sdělení atp.

Proto když jsem kdekoliv vedl chvály, nikdy jsem netoužil po tom, aby tam všichni stáli s rukama nahoře. Protože by to znamenalo, že všichni dělají stádově jednu a tutéž věc. Ale hledám autentickou odpověď přítomných, ať při zpěvu sedí, nebo stojí s rukama zdviženýma k nebi. Obojí je vyjádření svobodného vztahu s Bohem.

Kniha žalmů z třetiny obsahuje žalozpěvy, což je také vyjádření emocí, ale opačných než jsou chvály. Je v bohoslužebném prostředí, kde se zpívají především chvály a jinak se ani písničkám neřekne, prostor autenticky prožívat ještě i něco jiného než jen nadšení, radost a úžas nad vyvýšeným Bohem?

Myslím, že ano, zvláště když se podíváme na chvály, které vznikaly v 90. letech minulého století. Z velké části jsou komponovány v molové tónině. Nachází se v nich vyznání, že Bůh je dobrý, ale hodně převládá smutný tón, jakési povzdechnutí, že k Bohu sami nedosáhneme. Tam je poměr radostných a melancholických písní vyrovnaný.

Když se ale podíváme na současnou angloamerickou produkci, která je dnes v evangelikálních sborech dominantní, jako jsou písně z Bethel Church, Jesus Culture, Hillsongu, převažují pozitivně laděné písně v durových tóninách, melancholické písně u nich moc nenajdeme.

Osobně mne nesmírně zaujala britská kapela Delirious?, u nich jsem viděl vyvážené emoční spektrum. V roce 2005 na konferenci chval, která se jmenovala Extravagant Worship Conference, mě silně oslovil jeden zážitek. V Apollo Theatre bylo asi 5 tisíc lidí. Začala hrát kapela Hillsong – napumpovaná atmosféra, pop-rockový worship, všichni stáli a chválili Boha… Já jsem byl spíš v roli pozorovatele a říkal jsem si: hezké, ale je to autentické? Oslavujete Boha, ale nakolik je to jen zábava pro vás?

A pak nastoupili Delirious?, kteří pracovali s publikem úplně jinak. Nikoho v publiku nehecovali. A pak se dostali k písni, kterou uvedl Martin Smith slovy: „Stalo se nám v církvi, že zemřel náš dobrý přítel a nám je to líto.“ Načež zazpívali písničku, jejíž text byl o příliš vysoké hoře na to, aby ji člověk dokázal slézt. Chyběl v ní jakýkoliv happyend. Seděl jsem někde nahoře v 30. řadě a koukal se na dav pod sebou. Všichni seděli a naslouchali této velmi smutné písni… Ale viděl jsem i několik lidí uprostřed tisícového davu, jak stojí s rukama nahoře, a říkal jsem si: Toto mě zajímá, tady jsou lidi, kteří se svým postojem těla vztahují k Bohu. To je něco hlubokého, co patří do církve.

Hraješ na kytaru, vedeš chvály. Jak ses vlastně dostal k muzice?

Já jsem původně hudební antitalent, alespoň podle jedné kantorky. Na lidovou školu umění mě nepřijali pro nedostatek talentu. (úsměv) Paní učitelka tehdy přede mnou řekla rodičům, že něco ve mně je, ale mají více talentovaných dětí a nemá cenu u mě tuto stránku rozvíjet. Když jsem se ale pak setkal s písničkami od Beatles nebo z naší folkové scény, emocionálně mě oslovovaly, a tak jsem si je doma ve sprše začal vyřvávat.

V 11 letech jsem pak byl překvapivě v konkurzu vybrán do dětského pěveckého sboru Rolnička. Pod vedením sbormistra Karla Virglera jsem v tomto sboru strávil následující čtyři roky. Dostal jsem se do hlavního sboru, koncertoval v Itálii, ve Francii, např. ve štrasburské katedrále, zpíval jsem u nás v Obecním domě, v Rudolfínu atd. Od jednodušších sladeb jsme se propracovali i k velmi těžkým věcem, jako např. k Benjaminu Brittenovi, k Mendelssohnovi i k našemu Petru Ebenovi, který nás přímo v Rudolfinu doprovázel na varhany, což byl super zážitek. A tam jsem svůj vztah k hudbě skutečně získal a prohloubil.

Ale teprve v mládeži jsem se jako samouk naučil hrát na kytaru, na kterou hraju dodnes…

Povídáme si především o křesťanské soudobé hudbě, ale existuje skutečně něco jako „křesťanská hudba“? Není hudba prostě dobrá nebo špatná?

Křesťanská hudba je ta, která se identifikuje s křesťanskou kulturou. Pro mě je to taková hudba, kterou vydávají křesťanská vydavatelství a která je specifická tím, že její autoři a interpreti se hlásí svými myšlenkami a vyznáním ke křesťanství. Jejich texty reflektují mimo jiné i jejich vztah k Bohu – více či méně explicitně. V chválách to bývá jednoznačné vyznání, ale třeba surfařská americká kapela Switchfoot, o níž se ví, že to jsou všechno věřící kluci, má ve svých textech křesťanství zabaleno do poetických metafor a vůbec to není prvoplánová záležitost.

Tomáš Polívka (*1980)

křesťan, ředitel vydavatelství Rosa a nakladatelství Návrat domů. Mimo práci v Rose a Návratu je také zapojen v organizaci Festivalu UNITED. Je ženatý a s manželkou Hankou mají 3 malé princezny. Spolu s několika přáteli založil v roce 2015 nezávislý evangelikální sbor Společenství křesťanů Klecany.

Jsi majitel firmy Rosa Media. Poslední příspěvek propagující hudbu na vašem internetovém profilu se datuje k listopadu 2019. Má v roce 2020 u nás ještě vůbec smysl provozovat křesťanské hudební vydavatelství?

V současné době křesťanské vydavatelství není obchodní model. Hudební průmysl zažil v minulých dekádách obrovský nárůst a nyní obrovský pokles, který je zaviněn změnou distribuce.

To, co mě ale nyní velmi zajímá, je vytvoření jakési komunity věřících hudebníků, protože bych chtěl, aby u nás vznikala autentická autorská tvorba, která by reflektovala naši zbožnost a vztah s Bohem. Věřím totiž, že píseň je významné médium, jakýsi nosič nebo kapsle, ve které se toho dá na malém prostoru hodně sdělit a člověk ji může vytáhnout, když ji potřebuje.

Uvedu zkušenost, ze které mě dodnes mrazí. Měl jsem babičku, která mě vedla na začátku života k víře. Před pár lety zemřela. Byla už hodně nemocná a trpěla stařeckou demencí. Když jsem ji navštívil, ani nevěděla, kdo jsem, nedokázala už ani mluvit. Chtěl jsem ji ale potěšit, tak jsem jí zazpíval písničku z kancionálu a ona byla najednou schopná tu melodii zpívat se mnou. To byl zážitek, který mně nahnal husí kůži, protože jsem viděl, že píseň dokáže překonat i Alzheimera. Tak to je a kultura, ve které žijeme, nás formuje, ať chceme, nebo ne. A pokud máme možnost tvořit nové písně, které v sobě budou mít náboj povzbudit ve chvíli, kdy to bude potřeba, a přiblížit nám Ježíše, tak to může být velmi důležité.

Kolik procent příjmů Rosy aktuálně tvoří hudba?

Určitě dnes převažuje literatura nad hudbou. A kromě jiného jsme také ještě vydávali filmy a zpěvníky. Změna názvu vydavatelství na Rosa Media vyjadřuje, že svět se mění. Jsou různé způsoby, jakými lidé komunikují, například přes sociální sítě, a já bych chtěl, aby Rosa byla komunikačním kanálem.

Jak se za dobu tvé práce v Rose změnila průměrná česká nebo slovenská kapela, která u vás vydává album?

Dřív bylo zájmem kapely vydat desku, to se dnes změnilo. Dnes se zájem přesouvá na vytvoření videoklipu. To je tendence v celém hudebním průmyslu. Opouští se trend déle hrajícího média (CD), které umožňuje sestavit play list několika písní na ploše např. 60 až 70 minut. Dnes je důležitější mít písně, které prorazí do světa. Takže jsou kapely, které jsou slavné, album ještě nevydaly a mají jen pár písniček. Tím se změnila i práce v mediálním světě.

Před lety, když chtěla kapela vydat desku, musela sehnat peníze či vydavatele, aby udělala nahrávku v určité potřebné kvalitě. Zatímco dnes jsou natolik pokročilé technické možnosti, že dobrou nahrávku lze realizovat za mnohem nižšího rozpočtu v rámci home-studia. V této oblasti začali muzikanti šetřit a naopak investují do audiovizuálních projektů, tedy do videoklipů, což je drahé.

Kdybys měl zmínit svoje nejoblíbenější alba, která Rosa pod tvým vedením vydala, která by to byla? Co máš na nich rád?

Nahrávka, která mně udělala velikou radost, bylo CD dětských písní. Natočili ji Brouci pod názvem Nemusím se bát. To byl projekt, který se také velmi dobře prodal a dostal se mezi lidi a do různých církví. Přinesl nový vítr na pole, které bylo dlouho neorané. Byla to kapela, kterou dala dohromady Tamar Tomošek z Českého Těšína. Přizvala k tomu velmi zkušené profesionální hudebníky. Natočila se dobrá deska, dostupná dětem, texty jsou hezké a hluboké, o víře, nejsou prvoplánové a děti je zpívají rády.

Druhá deska, která mi udělala radost, je od kapely Jedním srdcem. Hudebník a producent Viliam Sandor je velmi posunul dopředu. A samozřejmě musím zmínit i desku Shirim Ashirim, která mě baví hudebně a tvořivě, ač je z jiného ranku. Jsou to chvalozpěvy mesiánských židů pojaté ve stylu world-music. A konečně bych zmínil Jindru Černohorského, adventistického kazatele, který má blízko k citlivé folkové tvorbě. Jeho desku produkoval Boris Carloff a myslím, že se opravdu povedla.

Jak vnímáš volně dostupnou křesťanskou hudbu na internetu? Je to přínos, nebo komplikace?

V rámci byznysu to je komplikace, ale já mám na mysli posluchače. Když se prodávala CD a před tím LP, velký bonus spočíval v tom, že hudba se lépe dostávala k lidem. Jako student jsem si vydělával nějaké peníze a bylo pro mě důležité poslouchat dobrou hudbu. Kupoval jsem si tedy CD a o nich jsem se bavil se svými spolužáky. Říkali jsme si, co máme, půjčovali jsme si Led Zeppeliny, kluci se mě ptali, co je to Ram Adonai… No a já jsem jim říkal, že to je křesťanský rock and roll a že je to fakt dobrý!

Dnes si myslím, že se hudba ztrácí ve světě přehlceném informacemi. Ta dostupnost je výborná, během několika vteřin si pustíte cokoliv na YouTube nebo jiné platformě, ale je těžké se v tom orientovat. Dříve jste se těšili na nové cédéčko, jeho poslech – to byla událost. Dneska se hudba dostává tak nějak do pozadí jako kulisa k vizuálním věcem nebo počítačovým hrám.

Možná jsme ale na nějaké dějinné křižovatce a církev může sehrát důležitou roli, jako ji sehrávala v dřívějších dobách, uvidíme.

Co se týká autorské tvorby – vybavuješ si nějaké písně českých a slovenských autorů z posledních let, které by „zlidověly“? Nežijeme už jen z převzatých melodií opatřených mnohdy krkolomně přeloženými texty?

To je obrovský problém a skvělá výzva zároveň. Vidím veliký propad od toho, co zde vznikalo na začátku 90. let minulého století – tehdejší tvorba byla svou kvalitou i kvantitou nesrovnatelná s tím, co vznikalo po roce 2000. Teď tady není tolik kvalitních a inspirativních písní, které by si našly cestu i do liturgie. Je jich doslova jen pár. Je to dáno i tím, že tehdy zde byla mnohem větší a navzájem si bližší komunita hudebníků, v níž tvořili. Byla tu například konference Hrajme dobře a zvučně, byli zde lidé z různých církví, kteří spolupracovali. A to je potřeba i dnes.

Samozřejmě se nebráním překladům a přebírání písní ze zahraničí, koneckonců to je realita. My jsme v Rose vydali už tři zpěvníky překladů zahraničních chval Ty jsi důvod. Ovšem má to svá úskalí. Jsem velmi kritický k textům přeloženým například z angličtiny, a kdybych mohl, tak bych některé písně snad i zakázal překládat. Protože původní píseň je vystavěna na jiný jazyk, takže není možné ji dobře přeložit to češtiny nebo slovenštiny.

A v čem tedy konkrétně vidíš největší problém českých překladů z britské a americké provenience?

V deficitu schopnosti pracovat s jazykem. Máme výborné hudebníky, výtvarníky, ale máme velmi málo lidí, kteří dovedou dobře pracovat s jazykem, s poezií a kteří dovedou používat básnické prostředky. To je symptomatické pro dnešní mladou generaci, které se jazyk postupně rozpadá, nečtou tolik, nemají jazykovou citlivost, a tím ani nemají z čeho brát.

Problém je samozřejmě v tom, že přeložení básně je velmi náročná disciplína. Aby báseň neztratila zvukomalbu, aby básnické prostředky v překladu fungovaly jako v originále, to chce velkou zkušenost a znalost řemesla. A u hudby je to ještě těžší! Protože angličtina může natahovat slabiky, jak chce, je u ní daleko větší možnost hrát si s nějakým důrazem. Naproti tomu čeština má přízvučné a nepřízvučné slabiky, má krátké a dlouhé samohlásky, se kterými nejde nic udělat. A to je nesmírně omezující, pokud je nárok majitele práv na písničku ten, že se nesmí sahat do melodie a že smysl textu musí zůstat stejný. Takže některé překlady žel končí jako paskvil.

A pak tu vstupuje do hry ještě jeden element. Ve sboru hrají většinou mladí lidé, kteří hledají nějaké své vzory a chtějí je napodobovat. Takže nebezpečí spočívá v tom, že křesťanské hudební skupiny se fakt snaží hrát a zpívat jako Hillsong – přebírají jejich písně, snaží se je nějak překládat, ale vůbec nehledají sami sebe a svou autenticitu.

Takže se shodneme na tom, že nová česká tvorba je nezbytnost.

Určitě, ale je třeba říci, že nepřijde sama od sebe. Ale protože věřící populace v naší zemi není velká, musíme hledat cesty, jak mladé autory a křesťany stimulovat k tvorbě. Jak jim dát volnost, inspiraci a zároveň je vést k tomu, aby byli ochotni se rozvíjet, přijmout kritický náhled a naučit se i řemeslo – ať v hudbě, či v textu. A taky uznat, že to třeba neumí, takže když jim nejde psát dobré texty, musí nalézt jiného textaře, který má nejen talent, ale zvládá i ono řemeslo, jako potřebuju dobrého zvukaře nebo producenta.

Za co bys české a slovenské autory pochválil a co bys jim naopak ze své zkušenosti doporučil?

Mám neskutečnou radost, když někdo dokáže oslovit sekulární publikum svými písněmi, v nichž autenticky hovoří o svém životě s Bohem. To je pro mě nejvyšší meta. Možná bych mohl jmenovat Simonu Martausovou, která si říká Sima. Hluboce věřící slovenská katolická gospelová zpěvačka a herečka, která ve své tvorbě reflektuje vlastní duchovní život. Patří ke slovenské popové scéně, vyprodává velké haly.

Fenomén chval na Slovensku je velmi zajímavý. Oni užívají termínu gospel, což se mi líbí o něco víc než naše chvály. V češtině mám s tímto slovem trochu problém – jako bychom Pána Boha za něco chválili, že je hodný… No a na Slovensku jsou na velmi slušné úrovni, co se týká zpracování hudby i vizuálních projevů. U nás je těch vlaštovek méně…

Jsi také jedním z organizátorů Festivalu UNITED. Letos se kvůli koronavirové pandemii neuskutečnil, ale připravili jste náhradní program…

Mám radost, že se festival přece jen konal v původním termínu, i když v jiné podobě – ve formě UNITED online. Z části ho vysílán televizí Noe a z části přes sociální média s ambicí, aby se po celé republice mladí lidi spojili a byli s námi.

Pozvali jsme české a slovenské kapely a muzikanty jako například Beátu Hlavenkovou s Oskarem Tórökem, Nenadarmo, Isaac Records, Timothy, Adonai a jiné. Zahraniční hosty jsme si přebookovali na příští rok.

Příprava byla velmi náročná, protože všechno, co jsme měli nachystané, jsme museli dát pryč. Byl to rok práce a my jsme v květnu začínali znovu se snahou o co největší interaktivitu.

Jaký vidíš význam takového festivalu a co připravujete na příští rok?

Jsem velmi vděčný Pánu Bohu, že jsem dostal možnost se na tomto festivalu podílet. Pro mě je jeho význam v setkávání s lidmi. Už při přípravě a realizaci se potkávají křesťané z různých